© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 18. ledna 2011 ve věci č. 28256/06
Teš a ostatní proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost na porušení majetkových práv a zákazu diskriminace v důsledku nevyplacení jednorázového odškodnění vázaného na podmínku, kterou stěžovatelé nesplnili, je nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou.
(i) Okolnosti případu
Otec stěžovatelů v roce 1920 uprchl ze Sovětského svazu a stal se osobou bez státní příslušnosti. V roce 1923 mu orgány Československa, kde se usadil, vydaly tzv. „Nansenův pas“, který jeho držitelům poskytoval právní status obdobný dnešnímu právnímu postavení uprchlíka. V roce 1938 zažádal o československé občanství, o které však z důvodu okupace Československa německou armádou a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava nebylo rozhodnuto. V roce 1946 byl otec stěžovatelů na území Československa zadržen sovětskou tajnou službou a odvlečen do Sovětského svazu, kde by vězněn v gulagu až do roku 1956. Poté se vrátil do Československa a téhož roku mu bylo uděleno československé občanství.
V roce 2002 uplatnili stěžovatelé na základě zákona č. 172/2002 Sb., odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, žádost o odškodnění za odvlečení svého otce do Sovětského svazu a jeho věznění v gulagu. Česká správa sociálního zabezpečení a posléze i správní soudy jejich žádosti zamítly s odůvodněním, že zákon zakotvuje nárok na odškodnění pouze u osob, které byly v okamžiku odvlečení československými občany, což ovšem nebyl případ otce stěžovatelů.
Stěžovatelům nevyhověl ani Ústavní soud, když konstatoval, že právní postavení státních občanů a držitelů Nansenova pasu je v mnoha ohledech rozdílné, a proto nelze, a to ani s přihlédnutím k historickým okolnostem dané věci, rozšířit pojem státní občan nad okruh osob, které byly v době odvlečení skutečně státními občany Československa. Rozhodnutí zákonodárce odškodnit pouze československé občany je opřeno o objektivní a rozumné důvody, a proto není diskriminační.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud v prvé řadě připomněl, že jelikož Úmluva neukládá státům povinnost napravit křivdy, které se odehrály předtím, než ratifikovaly Úmluvu, rozhodnou-li se tak učinit, požívají velkého prostoru pro vlastní uvážení, zejména v otázce stanovení podmínek vzniku nároku na náhradu a okruhu oprávněných osob. Soud v daném případě neshledal v rozlišení na základě státního občanství ani ve skutečnosti, že nebylo přihlédnuto k žádosti otce stěžovatelů o udělení občanství z doby před jeho zavlečením do Sovětského svazu, prvky svévole. Jelikož tedy ani zákon sám, ani následná rozhodnutí soudů stěžovatelům nepřiznávaly žádné majetkové právo, je jejich stížnost na porušení práva na pokojné užívání majetku nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy
K námitce tvrzené diskriminace Soud odlišil projednávaný případ od případu Stec a ostatní proti Spojenému království (č. 65731/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005), v němž formuloval pravidlo, podle kterého na systém sociálních dávek je – na rozdíl od oblasti restitucí a náhrad – použitelný článek 1 Protokolu č. 1, a tudíž i článek 14 Úmluvy. V projednávaném případě však jednorázové odškodnění za zavlečení do gulagu, byť vyplácené správou sociálního zabezpečení ze státního rozpočtu, nebylo sociální dávkou. Judikatura o sociálních dávkách se proto na projednávaný případ nevztahuje. Jelikož článek 14 Úmluvy nemá samostatnou použitelnost, ale uplatní se pouze za předpokladu, že daná námitka spadá do působnosti jiného článku Úmluvy, což v daném případě nenastalo, je i tato námitka stěžovatelů nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy