Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 17. prosince 2019 ve věci č. 68957/16 – Torresi proti Itálii
Výbor první sekce Soudu jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení svobody pohybu, jelikož mu vnitrostátní orgány na dobu několika měsíců znemožnily z důvodu neplnění vyživovací povinnosti vůči svým dětem vycestovat do zahraničí.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, italský občan, se v roce 2011 v Itálii oženil s M. T. Z tohoto manželství se narodily dvě dcery – první v roce 2011, druhá v roce 2014. Krátce poté začali manželé žít odděleně. V září 2015 M. T. informovala stěžovatele o úmyslu odvolat souhlas s vycestováním stěžovatele do zahraničí; dle italské legislativy je totiž držení cestovního pasu u rodičů nezletilých dětí podmíněno souhlasem druhého rodiče. Následně policejní orgán z uvedeného důvodu stěžovateli pas odebral. Stěžovatel se obrátil na soud s žádostí o navrácení pasu. Uvedl, že potřebuje vycestovat do Číny, kde pracuje již od roku 2014, aby se účastnil soudního řízení, které inicioval proti svému zaměstnavateli.
V rámci jednání před soudem M. T. uvedla, že nesouhlasí s navrácením pasu svému manželovi: poukázala na to, že stěžovatel jim začal vyplácet nižší výživné, odvolal souhlas s vycestováním dcer z Itálie a v Číně si našel novou partnerku, v důsledku čeho se nejeví jako pravděpodobné, že by s ním i nadále mohla počítat při výchově dětí. Stěžovatel konstatoval, že nesouhlasil s vydáním dokumentu potřebného pro vycestování svých dcer, protože chtěl zabránit, aby je jejich matka vzala do Ruska a svěřila osobám, které stěžovatel nezná. Doplnil, že je ochoten k vycestování dcer udělit souhlas, pokud bude M. T. souhlasit s vydáním jeho pasu. Nakonec stěžovatel zmínil, že v Itálii nevykonává žádnou aktivitu, která by mu umožnila finančně přispívat na výchovu dcer.
V listopadu 2015 soud žádost stěžovatele o navrácení pasu odmítl; konstatoval, že lze považovat za prokázané, že stěžovatel přestal plnit závazky vůči svým dětem a že bránil manželce, aby se vrátila ke své rodině. Soud dále upozornil na to, že takřka definitivní odchod stěžovatele z Itálie nemůže být slučitelný se zájmem nezletilých, a to tím spíš, že vymáhání výživného mimo Evropu je v praxi velmi obtížné. Odvolání stěžovatele soud vyšší instance v březnu 2016 odmítl s poukazem na to, že stěžovatel neprokázal, že by měl odjet do Číny za prací.
Mezitím, v lednu 2016, podala M. T. soudu návrh na odluku manželů. V květnu 2016 stěžovatel znovu požádal o vydání pasu. Uvedl, že do Číny potřebuje odjet nikoli pouze z pracovních důvodů, ale i kvůli své nové partnerce, která je čínské národnosti a která zanedlouho porodí jejich první dítě, přičemž by toto dítě chtěl právně uznat za své. S ohledem na právo novorozeného dítěte na právní uznání rodičovství soud v květnu 2016 povolil vydání pasu stěžovateli.
V únoru 2017 požádala M. T. o zrušení rozhodnutí z května 2016, o němž se dle svého vyjádření dozvěděla až v lednu 2017. Zmínila, že od doby stěžovatelova odjezdu do Číny nedošlo k žádnému zlepšení situace jejich dcer, a to jak v rovině emocionální, tak ani ekonomické. Doplnila, že stěžovatel s dcerami komunikuje pouze elektronicky a platí toliko zlomek původního výživného.
V květnu 2017 soud zrušil rozhodnutí z května 2016. Shledal, že skutečnost, že stěžovatel pracuje v Číně, nezměnila postavení jeho dcer, jelikož jim vyplácí pouze malou část výživného. Na jednání v listopadu 2017 dospěli účastníci k dohodě ohledně financí i cestovních dokumentů: stěžovatel souhlasil s vydáním pasů dcerám, M. T. souhlasila s vydáním pasu stěžovateli, a oba rodiče se rozhodli nepokračovat v dalším soudním řízení. V prosinci 2017 soud rozhodl o odluce manželů.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Protokolu č. 4
Stěžovatel namítal porušení svobody pohybu zakotvené v článku 2 Protokolu č. 4, jelikož mu vnitrostátní orgány po dobu několika měsíců odmítaly vydat pas.
Soud připomněl, že zmíněné ustanovení Úmluvy zaručuje každému právo opustit kteroukoli zemi do kterékoli země, která ho přijme; nevydáním pasu stěžovateli tudíž došlo k zásahu do jeho práv (Nalbantski proti Bulharsku, č. 30943/04, rozsudek ze dne 10. února 2011, § 61). Co se týče zákonnosti namítaného opatření, Soud konstatoval, že bylo založeno na ustanovení italského zákona, dle něhož je držení pasu u rodičů nezletilých dětí vázáno na souhlas druhého rodiče, který M. T. odvolala, jelikož stěžovatel neplatil plnou výší výživného na své děti. Jako legitimní cíl zásahu Soud uznal „ochranu práv a svobod jiných“, konkrétně práva dcer stěžovatele na výživné.
Pokud jde o přiměřenost napadeného opatření, Soud konstatoval, že stěžovatel nemohl opustit italské území po omezenou dobu. V rozhodnutí z listopadu 2015 bylo zdůrazněno, že vymáhání výživného mimo Evropu je v praxi velmi obtížné. Toto rozhodnutí, kterým soud stěžovateli znemožnil vycestovat z Itálie, bylo přezkoumáno soudem vyššího stupně; ten potvrdil závěr prvostupňového soudu v odůvodněném rozhodnutí, mj. s poukazem na to, že stěžovatel i nadále neplatí na své děti plné výživné. Konečně, v květnu 2016 soud povolil stěžovateli vycestování do Číny, aby tam mohl právně uznat své novorozené dítě. Další vycestování bylo stěžovateli zakázáno až v květnu 2017, jelikož vyplácel svým dcerám toliko zlomek výživného.
Ve světle uvedeného Soud shledal, že vnitrostátní orgány se opakovaně zabývaly osobní situací stěžovatele, jakož i jeho schopností dostát svým finančním závazkům. Zohlednily přitom všechny relevantní informace, aby bylo zajištěno, že dočasné omezení svobody pohybu stěžovatele je odůvodněné a přiměřené. Splnily navíc i svou povinnost průběžně přezkoumávat napadené opatření, které tak nebylo aplikováno nijak automaticky.
Soud proto uzavřel, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a prohlásil ji za nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy