© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 29. ledna 2013 ve věci č. 3794/08
Umlaufová proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost povinné osoby v restituci na porušení vlastnického práva zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1 je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně žaloby na odpovídající náhradu za věc vydanou v restituci.
(i) Okolnosti případu
Věc se týká rodinného domu s pozemky v Brně, které původní vlastník po své emigraci, avšak ještě před svým odsouzením za opuštění republiky a následným propadnutím svého majetku, převedl na manžele P., již ale byli následně nuceni přenechat nemovitosti státu. Ačkoli spolu s dalšími rodinnými příslušníky projevili zájem nemovitosti znovu koupit, dostali v roce 1976 při prodeji přednost manželé Umlaufovi, kteří dům koupili a pozemky získali do osobního užívání za cenu stanovenou posudkem.
V září 1991 zahájili manželé P. restituční řízení na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Městský soud v Brně v roce 1994 rozhodl ve prospěch žalobců, když mimo jiné podotkl, že manžel stěžovatelky byl při řešení bytové situace rodiny upřednostněn jako člen KSČ, přičemž nebylo dbáno předkupního práva rodinných příslušníků manželů P., kteří přitom v domě bydleli. Rozsudek byl změněn Krajským soudem v Brně a později zrušen Nejvyšším soudem, řízení dále pokračovalo před různými soudními instancemi a v listopadu 2005 krajský soud definitivně rozhodl o povinnosti stěžovatelky vydat dotčené nemovitosti členům rodiny P., když mimo jiné znovu odkázal na politickou angažovanost manžela stěžovatelky a na další pochybení úřadů při prodeji rodinného domu, v důsledku kterých došlo k nabytí věci v rozporu s tehdejšími předpisy. Na tomto rozsudku již nic nezměnilo ani dovolání, ani ústavní stížnost, která byla odmítnuta v dubnu 2008.
Cena nemovitostí byla v dubnu 2006 odhadována na 4,8 mil. Kč, v září 2006 pak byly prodány za cenu 6,9 mil. Kč.
Stěžovatelka se v rámci restitučního řízení domáhala na oprávněných osobách zaplacení částky 200 tis. Kč za zhodnocení domu; o tomto návrhu nebylo dosud městským soudem, který jej vyčlenil k samostatnému projednání, rozhodnuto.
Stěžovatelka také podle § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích požádala Ministerstvo financí o vrácení kupní ceny, která včetně úhrady za právo osobního užívání dosahovala částky 114 tis. Kč. Následně se obrátila na Obvodní soud pro Prahu 1 se žalobou proti státu na zaplacení rozdílu mezi částkou 6,9 mil. Kč, za kterou byly nemovitosti prodány, a vrácenou kupní cenou. V únoru 2010 obvodní soud přerušil řízení a požádal Ústavní soud o posouzení ústavnosti § 11 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože toto ustanovení neumožňuje přiznat povinným osobám v restituci odpovídající náhradu za vydávané nemovitosti.
Ústavní soud ani po více než dvou a půl letech o tomto návrhu nerozhodl, ačkoli v jiných svých usneseních odkázal na judikaturu Soudu ohledně náhrady za nemovitosti vydávané v restituci. Také Nejvyšší soud v několika rozsudcích rozhodl, že je třeba ve světle judikatury Soudu přiznat odpovídající náhradu, ať už na základě opravného výkladu § 11 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nebo z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelka zejména tvrdila, že byla zbavena svého majetku bez odpovídající náhrady, čímž mělo dojít k porušení článku 1 Protokolu č. 1, a že v rozporu se článkem 13 Úmluvy neměla k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy tohoto porušení.
Soud dal však zapravdu vládě, která vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Předně připomněl, že vláda již dříve podobnou námitku založenou na možnosti domoci se vyšší náhrady, než výslovně stanoví zákon, v restitučních věcech uplatňovala, a to na základě usnesení Ústavního soudu z roku 2006. Soud však tuto námitku ve věci Dymáček a Dymáčková proti České republice (č. 35098/03, rozhodnutí ze dne 9. května 2007) zamítl mimo jiné z toho důvodu, že vláda nedoložila své tvrzení o účinnosti tohoto prostředku nápravy žádným praktickým příkladem, kdy by byl úspěšně využit.
Soud však nyní uznal, že se situace mezitím změnila v důsledku vývoje judikatury vnitrostátních soudů, které projevily snahu vyhovět judikatuře Soudu, přestože ke změně zákonné úpravy nedošlo. Ústavní soud několikrát uvedl, že náhrada za vydávanou věc má být stanovena s ohledem na všechny okolnosti tak, aby povinná osoba nebyla nucena nést nepřiměřené břemeno; tento názor Soud vyslovil ve své vlastní judikatuře (Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002; Otava proti České republice, č. 36561/05, rozsudek ze dne 27. května 2010). Nejvyšší soud následně umožnil přiznat odpovídající náhradu povinným osobám buď na základě restitučních zákonů (§ 11 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích nebo § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě), nebo na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jelikož Nejvyšší soud, jehož úlohou je sjednocovat judikaturu, tento názor potvrdil v několika svých rozhodnutích, Soud se domnívá, že jde o ustálenou judikaturu, která u povinných osob vytváří rozumné vyhlídky na úspěch žaloby na náhradu podle uvedených zákonů.
Tento prostředek nápravy sice nemohl být považován za účinný v době, kdy se stěžovatelka obrátila na Soud, na účinnosti nabyl po podání stížnosti.
Pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy se obvykle posuzuje podle situace v době podání stížnosti, ale za určitých okolností může být namístě z tohoto pravidla učinit výjimku. Tak je tomu i v projednávané věci. Žádost o náhradu představuje ve světle závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu účinný prostředek nápravy. Rozhodnutí těchto soudů jsou systematicky zveřejňována na internetu. Nejpozději od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010, který potvrdil právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 17. února 2010, dosáhla možnost domáhat se náhrady dostatečného stupně právní jistoty nejenom v teorii, ale i v praxi k tomu, aby bylo možno se této cesty dovolávat pro účely pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Stěžovatelka se sice na Soud obrátila před 10. březnem 2010, kdy nebylo ještě možné tento prostředek nápravy označit za účinný, avšak sama současně s podáním stížnosti podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na základě § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Řízení nadále probíhá u soudu prvního stupně, byť je přerušeno v důsledku podání návrhu Ústavnímu soudu na přezkoumání ústavnosti sporného ustanovení. Soud však nepochybuje o tom, že Ústavní soud zohlední právní názor vyslovený v usneseních svého senátu a rozhodne, zda je třeba sporné ustanovení zrušit, nebo zda lze situaci vyřešit cestou výkladu souladného s článkem 1 Protokolu č. 1, jak dříve rozhodl Nejvyšší soud. Obvodní soud pak bude povinen věc posoudit ve světle právního názoru Ústavního soudu.
Za této situace Soud shledává, že zásada subsidiarity i potřeba postupovat efektivně vyžaduje, aby se nevyslovoval k odůvodněnosti stěžovatelčiny námitky porušení článku 1 Protokolu č. 1, dokud bude řízení o stěžovatelčině žalobě na náhradu probíhat před vnitrostátními soudy. Stěžovatelčina námitka je tudíž předčasná a musí být prohlášena za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Jelikož tedy dle Soudu existuje účinný vnitrostátní prostředek nápravy tvrzeného porušení vlastnického práva stěžovatelky, námitku nerespektování článku 13 Úmluvy Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy