Věc C-396/03 P
Magnus Killinger
v.
Spolková republika Německo a další
„Opravný prostředek – Němečtí absolventi vysokých právnických škol – Diskriminace“
Usnesení Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 3. června 2005
Shrnutí usnesení
1. Opravný prostředek – Důvody opravného prostředku – Odůvodnění rozsudku stižené porušením práva Společenství – Výrok založený na jiných právních důvodech – Zamítnutí
2. Žaloba pro nečinnost – Výzva orgánu – Výzva k jednání – Provedení žalobou samou – Vyloučení
(Článek 232 druhý pododstavec ES)
3. Právo Společenství – Zásady – Právo na účinnou žalobu – Porušení práva Společenství vnitrostátními orgány členského státu – Předložení věci soudům Společenství Komisí nebo jiným členským státem a předložení věci příslušným vnitrostátním soudům každou fyzickou nebo právnickou osobou – Neexistence zásahu do účinnosti soudní ochrany
1. Porušení práva Společenství Soudem není takové povahy, aby zapříčinilo zrušení napadeného usnesení, když se výrok tohoto usnesení zdá být opodstatněným z jiných právních důvodů.
(viz bod 12)
2. Článek 232 druhý pododstavec ES podřizuje přípustnost žaloby pro nečinnost podmínce, podle níž musí být dotyčný žalovaný orgán předem vyzván, aby jednal. Pokud jde o podmínku přípustnosti žaloby, nelze usoudit, že žaloba předložená Soudu může být kvalifikována jako výzva ve smyslu uvedeného ustanovení.
(viz bod 16)
3. V organizaci právních prostředků, jak ji stanoví Smlouva, může být porušení práva Společenství vnitrostátními orgány, což zahrnuje porušení čl. 234 třetího pododstavce ES, předloženo Komisí nebo jiným členským státem soudům Společenství nebo může být předloženo každou fyzickou nebo právnickou osobou příslušným vnitrostátním soudům. V posledně uvedeném případě přísluší vnitrostátním soudům, aby zaručily ochranu právních norem Společenství, a tudíž nedojde k žádnému zásahu do účinnosti soudní ochrany.
(viz bod 28)
USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
3. června 2005 (*)
„Opravný prostředek – Němečtí absolventi vysokých právnických škol – Diskriminace“
Ve věci C‑396/03 P,
jejímž předmětem je opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora, podaný dne 22. září 2003,
Magnus Killinger, bydlištěm v Meiningen (Německo), zastoupený T. Scheuernstuhlem, Rechtsanwalt,
účastník řízení podávající opravný prostředek,
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
Spolková republika Německo,
Rada Evropské unie,
Komise Evropských společenství,
žalované v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda senátu, K. Schiemann (zpravodaj) a E. Juhász, soudci,
generální advokát: A. Tizzano,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,
po vyslechnutí generálního advokáta,
vydává toto
Usnesení
1 Svým opravným prostředkem se M. Killinger domáhá zrušení usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 8. července 2003, Killinger v. Německo a další (T‑186/03, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, dále jen „napadené usnesení“), kterým Soud odmítl jako nepřípustnou jeho žalobu směřující ke:
– zrušení rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti a evropských záležitostí spolkové země Durynsko, jakož i řady rozhodnutí německých soudů týkajících se žaloby podané M. Killingerem nejprve k Verwaltungsgericht Weimar;
– přikázání Spolkové republice Německo, aby mu umožnila svobodně vykonávat na úrovni Společenství profesní a hospodářskou činnost právníka za stejných podmínek, které se použijí na absolventy práv z jiných členských států;
podpůrně vrácení věci, která vedla k rozhodnutím uvedeným v předcházející odrážce, jinému soudnímu kolegiu Verwaltungsgericht Weimar a konstatování, že německé soudy porušily povinnosti vyplývající z čl. 234 druhého a třetího pododstavce ES;
– uložení Spolkové republice Německo, aby mu zaplatila náhradu škody z důvodu majetkové a nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku diskriminačních praktik uplatňovaných tímto členským státem;
– konstatování nečinnosti Spolkové republiky Německo, Rady Evropské unie a Komise Evropských společenství v tom, že nepřijaly právní předpisy a akty podléhající jejich výkonné pravomoci nezbytné k tomu, aby na úrovni Společenství umožnily nediskriminační výkon profesní činnosti německých absolventů práv, a
– přikázání Spolkové republice Německo, Radě a Komisi změnit nebo doplnit jejich právní předpisy a akty podléhající jejich výkonné pravomoci, aby zajistily, že svobodný výkon profesní činnosti právníků diplomovaných v Německu nebude na úrovni Společenství podléhat jiným podmínkám po stránce kvalitativní, než jaké jsou uloženy právníkům diplomovaným v jiných členských státech.
2 Magnus Killinger se krom toho domáhá, aby Soudní dvůr rozhodl s konečnou platností o sporu a vyhověl návrhům, které předložil Soudu.
3 Magnus Killinger v prvním stupni hlavně tvrdil, že kritérium druhé státní zkoušky při vzdělávání právníků v Německu diskriminuje německé příslušníky ve prospěch právníků se vzděláním získaným v jiných členských státech. Toto kritérium je nepoměrně přísnější. Jednak staví německé právníky do znevýhodněného postavení, co se týče jejich přístupu k výkonu povolání advokáta v Německu, vzhledem k tomu, že absolventi z jiných členských států mají možnost si nechat uznat ekvivalenci svého vzdělání, které získali jednodušeji. Kromě toho některé mezinárodní orgány, mezi nimi Soudní dvůr Evropských společenství, uplatňují diskriminační praktiky podrobující přístup právníků diplomovaných v Německu na určitá místa druhé státní zkoušce, zatímco právníci z jiných členských států musejí splnit z kvalitativního hlediska pouze méně přísná kritéria uplatňovaná státy jejich původu pro přístup k výkonu povolání advokáta.
Napadené usnesení
4 Napadeným usnesením Soud podle článku 111 svého jednacího řádu prohlásil žalobu M. Killingera za zjevně nepřípustnou.
5 V tomto ohledu Soud zaprvé konstatoval, že není příslušný k rozhodování o žalobách fyzických osob proti členskému státu. Zadruhé v bodě 4 napadeného usnesení konstatoval:
„Touto žalobou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí vnitrostátního správního orgánu a několika rozhodnutí vnitrostátních soudů. Žaloba tedy není namířena proti aktu orgánu nebo instituce Evropských společenství, a v důsledku toho je zjevně nepřípustná. Jelikož žaloba směřuje krom jiného proti členskému státu, je třeba ji zamítnout jako zjevně nepřípustnou, aniž by bylo třeba ji doručit žalovaným.“
Opravný prostředek
6 Na základě článku 119 jednacího řádu Soudního dvora, pokud je opravný prostředek zjevně neopodstatněný, může Soudní dvůr kdykoliv opravný prostředek odůvodněným usnesením zamítnout.
7 Z opravného prostředku lze vyčíst čtyři různé důvody opravného prostředku. Magnus Killinger Soudu vytýká, že:
– použil článek 111 svého jednacího řádu neoprávněně;
– přehlédl, že jeho žaloba označuje jako žalované nejen orgány Spolkové republiky Německo, ale rovněž Radu a Komisi, a že napadá nejen pozitivní akty, ale také nečinnost, aspekt žaloby, kterým se Soud nesprávně nezabýval;
– přehlédl, že orgány Spolkové republiky Německo musejí být z funkčního pohledu považovány za orgány Evropské unie, a že Soud je v důsledku toho příslušný k rozhodnutí o žalobě směřující proti nim, a
– přehlédl, že pro ochranu práva Společenství je zásadní, aby práva občanů mohla být předmětem žaloby k soudům Společenství.
K prvnímu důvodu opravného prostředku
8 Ve svém prvním důvodu opravného prostředku M. Killinger uplatňuje, že použití článku 111 jednacího řádu Soudem není odůvodněné a že zasahuje do jeho práva na řádné a účinné soudní řízení ve smyslu článků 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jakož i článku 47 Charty základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1) čtených ve spojení s článkem 6 EU.
9 V tomto ohledu stačí konstatovat, že samo použití řízení stanoveného v článku 111 jednacího řádu Soudu nezasahuje do práva na řádné a účinné soudní řízení, jelikož toto ustanovení se použije pouze ve věcech, ve kterých je Soud zjevně nepříslušný k rozhodnutí o žalobě nebo je-li žaloba zjevně nepřípustná nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ. Pokud by Soud nesprávně usoudil, že podmínky použití uvedeného článku byly splněny, bylo by na místě napadnout toto posouzení, jak to činí M. Killinger ve druhém, třetím a čtvrtém důvodu opravného prostředku, spíše než samo použití uvedeného článku. V důsledku toho je namístě zamítnout první důvod opravného prostředku jako zjevně neopodstatněný.
Ke druhému důvodu opravného prostředku
10 Svým druhým důvodem opravného prostředku M. Killinger vytýká Soudu, že přehlédl, že jeho žaloba označuje jako žalované nejen orgány Spolkové republiky Německo, ale rovněž Radu a Komisi, a že napadá nejen pozitivní akty, ale také nečinnost, aspekt žaloby, kterým se Soud nesprávně ani nezabýval.
11 Ze znění napadeného usnesení vyplývá, že se Soud opravdu nezabýval čtvrtým a pátým bodem návrhů vzneseným M. Killingerem v prvním stupni. Takovéto opomenutí je zjevně v rozporu s právem Společenství.
12 Nicméně porušení práva Společenství Soudem není takové povahy, aby zapříčinilo zrušení napadeného usnesení, když se výrok tohoto usnesení zdá být opodstatněným z jiných právních důvodů (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 9. června 1992, Lestelle v. Komise, C‑30/91P, Recueil, s. I‑3755, bod 28; ze dne 30. září 2003, Biret International v. Rada, C‑93/02 P, Recueil, s. I‑10497, bod 60, a ze dne 2. prosince 2004, José Martí Peix v. Komise, C‑226/03 P, Sb. rozh. s. I‑11421, bod 29).
13 Je tudíž namístě přezkoumat, zda skutečnost, že se Soud nezabýval čtvrtým a pátým bodem návrhů vzneseným M. Killingerem v prvním stupni, je takové povahy, aby zpochybnila výrok napadeného usnesení.
Ke čtvrtému bodu návrhů vznesenému v prvním stupni
14 Čtvrtý bod návrhů vznesený M. Killingerem v prvním stupni směřoval k tomu, aby Soud konstatoval nečinnost Spolkové republiky Německo, Rady a Komise v tom, že nepřijaly právní předpisy a akty podléhající jejich výkonné pravomoci nezbytné k tomu, aby umožnily nediskriminační výkon profesní činnosti německých absolventů práv.
15 Co se týče Spolkové republiky Německo, tento bod návrhů byl zjevně nepřípustný, jelikož soudy Společenství nejsou příslušné k rozhodování sporu mezi fyzickou osobou a členským státem, jak bude upřesněno v bodě 26 tohoto usnesení.
16 Co se týče Rady a Komise, Soud je v zásadě příslušný k rozhodování o žalobě pro nečinnost podané fyzickými osobami na základě čl. 232 třetího pododstavce ES. Nicméně druhý pododstavec tohoto článku podřizuje přípustnost uvedené žaloby podmínce, podle níž musí být dotyčný žalovaný orgán předem vyzván, aby jednal. Magnus Killinger však na straně 11 své žaloby podané Soudu výslovně připustil, že Radě ani Komisi předem žádnou výzvu nezaslal. Je třeba dodat, že pokud jde o podmínku přípustnosti žaloby, nelze usoudit, v rozporu s tím, co tvrdí M. Killinger, že jeho žaloba může být kvalifikována jako výzva ve smyslu čl. 232 druhého pododstavce ES.
17 Za těchto okolností čtvrtý bod návrhů vznesený M. Killingerem v prvním stupni byl zjevně nepřípustný a výrok napadeného usnesení není zpochybněn skutečností, že se Soud tímto bodem návrhů nezabýval.
K pátému bodu návrhů vznesenému v prvním stupni
18 Pátý bod návrhů vznesený M. Killingerem v prvním stupni směřoval k tomu, aby Soud přikázal Spolkové republice Německo, Radě a Komisi změnit nebo doplnit jejich právní předpisy a akty podléhající jejich výkonné pravomoci, aby zajistily, že svobodný výkon profesní činnosti právníků diplomovaných v Německu nebude na úrovni Společenství podléhat jiným podmínkám po stránce kvantitativní a kvalitativní, než jaké jsou uloženy právníkům z jiných členských států, a sice požadavku druhé státní zkoušky. M. Killinger zejména vytýká Komisi, že vyžaduje tuto druhou státní zkoušku pro účast německých diplomovaných právníků ve výběrových řízeních při přijímání zaměstnanců do tohoto orgánu, což je diskriminační ve vztahu k právníkům z jiných členských států, na které se uplatňují méně náročné podmínky. Magnus Killinger doručil na straně 62 přílohy připojené k žalobě podané Soudu dopis personálního oddělení Soudního dvora ze dne 11. března 1991, kterým byla zamítnuta jeho kandidatura na pracovní místo právníka lingvisty v německém překladatelském odboru v rámci oznámení o výběrovém řízení CJ 5/90, zveřejněného dne 17. října 1990 (Úř. věst. C 262, s. 11), pouze z toho důvodu, že úspěšně nesložil uvedenou druhou státní zkoušku, zkoušku, jejíž úspěšné složení se vyžaduje na základě hlavy III bodu 2 písm. a) uvedeného oznámení o výběrovém řízení jako podmínka pro přijetí do výběrového řízení.
19 Co se týče Spolkové republiky Německo, pátý bod návrhů vznesený M. Killingerem v prvním stupni byl zjevně nepřípustný, podle toho, co je uvedeno v bodě 15 tohoto usnesení, jelikož soudy Společenství nejsou příslušné k rozhodování sporu mezi fyzickou osobou a členským státem.
20 Co se týče Rady a Komise, úvahy uvedené v bodě 16 tohoto usnesení jsou použitelné a tento pátý bod návrhů je rovněž zjevně nepřípustný, jelikož podmínka stanovená v čl. 232 druhém pododstavci ES není splněna.
21 Krom toho je třeba upřesnit, že podle uvedeného článku může být věc předložena Soudnímu dvoru, aby určil, že došlo k takové nečinnosti orgánů, ale Soudní dvůr zjevně není příslušný k udělování příkazů těmto orgánům.
22 Pokud jde o údajně diskriminační kritéria orgánů Společenství pro přijímání zaměstnanců dovolávaná M. Killingerem, stačí konstatovat, že M. Killinger nepodal odvolání v souladu s ustanoveními článku 236 ES čtenými ve spojení s články 90 a 91 služebního řádu úředníků Evropských společenství proti konkrétnímu oznámení o výběrovém řízení nebo proti zamítnutí kandidatury. Co se týče odmítnutí kandidatury M. Killingera odděleními Soudního dvora ze dne 11. března 1991, je v každém případě namístě uvést, že odvolání mělo být podáno proti tomuto orgánu spíše než proti Komisi a že tříměsíční lhůta stanovená v tomto ohledu čl. 91 odst. 3 uvedeného řádu již dávno uplynula. Co se týče sdělení ze dne 30. dubna 2003 o pracovním místě u Evropského soudu pro lidská práva, jehož kopie se nachází na stránkách 310 a 311 přílohy připojené k žalobě podané Soudu, je namístě uvést, že Evropský soud pro lidská práva není součástí institucionálního systému Evropské unie, a že soudy Společenství tudíž nejsou v žádném případě příslušné k rozhodování o žalobách proti tomuto orgánu.
23 Za těchto podmínek byl pátý bod návrhů vznesený M. Killingerem v prvním stupni zjevně nepřípustný, a výrok napadeného usnesení tedy není zpochybněn skutečností, že se Soud tímto bodem návrhů nezabýval.
24 Druhý důvod opravného prostředku vznesený M. Killingerem je v důsledku toho zjevně nerelevantní, a tudíž musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ke třetímu důvodu opravného prostředku
25 Svým třetím důvodem opravného prostředku M. Killinger vytýká Soudu, že jeho žalobu prohlásil za nepřípustnou v tom, že směřuje proti Spolkové republice Německo. Podle jeho tvrzení měl Soud totiž považovat orgány tohoto členského státu za orgány Evropské unie ve funkčním smyslu, a v důsledku toho se měl prohlásit za příslušný.
26 Při použití zásady uvedené v čl. 5 prvním pododstavci ES jsou soudy Společenství příslušné jednat pouze v oblastech, které jim byly svěřeny Smlouvou o ES nebo akty sekundárního práva. Smlouva činí jasný rozdíl mezi členskými státy a orgány Společenství a nedovoluje takovou „funkční“ analýzu, jakou navrhuje M. Killinger. Soud tedy právem dospěl k závěru, že nebyl příslušný k rozhodování sporu mezi fyzickou osobou a členským státem. V důsledku toho je namístě zamítnout třetí důvod opravného prostředku jako zjevně neopodstatněný.
Ke čtvrtému důvodu opravného prostředku
27 Ve čtvrtém důvodu opravného prostředku M. Killinger v podstatě uplatňuje, že pro ochranu práva na účinnou soudní ochranu je ve smyslu článku 13 EÚLP zásadní, aby Soud uznal svoji příslušnost k rozhodování sporu, a to i proti členskému státu a bez ohledu na skutečnost, že v tomto ohledu Smlouva nestanoví žádnou zvláštní pravomoc, pokud je uplatňováno porušení čl. 234 druhého a třetího pododstavce ES. Jinak by vnitrostátní orgány mohly porušovat právo Společenství, aniž by je za to bylo možno potrestat.
28 V tomto ohledu je namístě připomenout, že soudy Společenství jsou příslušné jednat pouze v oblastech, které jim byly výslovně svěřeny, jak již bylo rozhodnuto v bodě 26 tohoto usnesení. V organizaci právních prostředků, jak ji stanoví Smlouva, může být porušení práva Společenství vnitrostátními orgány, což zahrnuje porušení čl. 234 třetího pododstavce ES, předloženo Komisí nebo jiným členským státem soudům Společenství nebo může být předloženo každou fyzickou nebo právnickou osobou příslušným vnitrostátním soudům. V posledně uvedeném případě přísluší vnitrostátním soudům, aby zaručily ochranu právních norem Společenství, a tudíž nedojde k žádnému zásahu do účinnosti soudní ochrany. V důsledku toho je namístě zamítnout čtvrtý důvod opravného prostředku jako zjevně neopodstatněný.
29 Za těchto okolností podle článku 119 jednacího řádu musí být tento opravný prostředek zamítnut jako zjevně neopodstatněný.
K nákladům řízení
30 Podle čl. 69 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora použitelného v řízení o opravném prostředku na základě článku 118 tohoto řádu Soudní dvůr rozhoduje o nákladech řízení v usnesení, jímž končí řízení. Jelikož se jeho opravný prostředek zamítá, M. Killinger ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
1) Opravný prostředek se zamítá.
2) Magnus Killinger ponese vlastní náklady řízení.
Podpisy.
* Jednací jazyk: němčina.
Top