Usnesení Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 29. října 2004. Carlo Ripa di Meana proti Evropskému parlamentu. Opravný prostředek

Věc C-360/02 P

Carlo Ripa di Meana

v.

Evropský parlament

„Opravný prostředek – Bývalý poslanec Evropského parlamentu – Prozatímní systém starobního důchodu – Pozastavení vyplácení důchodu v návaznosti na zvolení tohoto poslance členem regionální rady – Žaloba na neplatnost – Potvrzující akt – Nepřípustnost – Zjevně neopodstatněný opravný prostředek“

Shrnutí usnesení

1.        Řízení – Lhůty k podání žalob – Opravný prostředek – Podmínky doručování pro účely řízení – Chybějící vyrozumění o zaslání kanceláří Soudu – Prekluze založená na čl. 44 odst. 2 třetím pododstavci jednacího řádu Soudu – Neexistence

(Jednací řád Soudu, čl. 44 odst. 2 třetí pododstavec, čl. 100 odst. 2 a čl. 114 odst. 1)

2.        Řízení – Organizační procesní opatření – Písemné otázky položené účastníkům řízení – Neexistence automatického důsledku pro řešení sporu – Svrchované posouzení skutkových poznatků a důkazních materiálů Soudem

(Jednací řád Soudu, články 49, 64 a 65)

3.        Opravný prostředek – Důvody opravného prostředku – Kontrola posouzení skutkových poznatků a důkazních materiálů Soudním dvorem – Vyloučení s výjimkou případu zkreslení

(Článek 225 ES; Statut Soudního dvora, článek 58)

4.        Řízení – Povinnost Soudu rozhodnout o námitce nepřípustnosti po zahájení ústní části řízení – Neexistence

(Jednací řád Soudu, čl. 114 odst. 1 až 3)

5.        Řízení – Lhůty k podání žalob – Prekluze – Omluvitelný omyl – Pojem – Dosah

1.        Z chybějícího vyrozumění kanceláře Soudu telefaxem nebo jiným technickým prostředkem o zaslání rozsudku nebo usnesení provedeném touto kanceláří nelze dovozovat, že žalobci uplynula lhůta k podání opravného prostředku a vztahuje se na něj automaticky případ uvedený v čl. 44 odst. 2 třetím pododstavci jednacího řádu Soudu, podle kterého se za řádné doručení považuje předání doporučené zásilky poště v místě sídla Soudu. Toto posledně uvedené ustanovení je totiž použitelné pouze v případě, že chybí adresa pro účely doručování v Lucemburku nebo souhlas advokáta nebo zmocněnce žalobce s doručováním telefaxem nebo jiným technickým prostředkem.

(viz body 22–23)

2.        Rozhodnutí klást písemné otázky účastníkům řízení náleží do oblasti volného uvážení Soudu, který může v každém stadiu řízení stanovit jakékoliv organizační procesní opatření nebo důkazní opatření uvedené v článcích 64 a 65 jednacího řádu Soudu. Výkon tohoto oprávnění s sebou nicméně nenese žádný automatický důsledek pro řešení sporu a Soud má nadále volnost svrchovaně posoudit hodnotu, kterou je třeba přičíst různým skutkovým poznatkům a důkazním materiálům, jež mu byly předloženy nebo jež mohl sám shromáždit.

(viz bod 28)

3.        Soudnímu dvoru nepřísluší vyjadřovat se v rámci opravného prostředku k posouzení skutkových poznatků a důkazních materiálů provedenému Soudem, s výhradou případu jejich zjevného zkreslení tímto soudem.

(viz bod 29)

4.        Jestliže má Soud věc za dostatečně objasněnou na základě přezkumu spisu, může rozhodnout o námitce nepřípustnosti bez zahájení ústní části řízení, jelikož z čl. 114 odst. 1 až 3 jednacího řádu Soudu nevyplývá žádná povinnost konat jednání.

(viz bod 35)

5.        Procesní subjekt se může za výjimečných okolností dovolávat omluvitelného omylu, aby se vyhnul důsledkům nedodržení prekluzivní lhůty, které podléhá podání žaloby na neplatnost, zejména pokud jednání orgánu, autora napadeného aktu, mohlo, samo nebo v rozhodujícím rozsahu, vyvolat  u procesního subjektu, který byl v dobré víře a prokázal veškerou náležitou péči, vyžadovanou od běžně informovaného subjektu, pochopitelný zmatek.

(viz bod 50)

USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

29. října 2004(*)

„Opravný prostředek – Bývalý poslanec Evropského parlamentu – Prozatímní systém starobního důchodu – Pozastavení vyplácení důchodu v návaznosti na zvolení tohoto poslance členem regionální rady – Žaloba na neplatnost – Potvrzující akt – Nepřípustnost – Zjevně neopodstatněný opravný prostředek“

Ve věci C-360/02 P,

jejímž předmětem je opravný prostředek na základě článku 49 Statutu ES Soudního dvora, podaný dne 2. října 2002,

Carlo Ripa di Meana, bývalý poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Montecastello di Vibio (Itálie), zastoupený W. Viscardinim a G. Donà, avvocati,

účastník řízení podávající opravný prostředek (navrhovatel),

přičemž dalším účastníkem řízení je:

Evropský parlament, zastoupený A. Caiolou a G. Riccim, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaný v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení C. W. A. Timmermans (zpravodaj), předseda senátu, C. Gulmann, J. Makarczyk, P. Kūris a J. Klučka, soudci,

generální advokát: M. Poiares Maduro,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

po vyslechnutí generálního advokáta,

vydává toto

Usnesení

1        Svým opravným prostředkem se C. Ripa di Meana domáhá zrušení usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 9. července 2002, Ripa di Meana v. Parlament (T‑127/01, Recueil, s. II‑3005, dále jen „napadené usnesení“), kterým tento Soud odmítl jako nepřípustnou jeho žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 26. března 2001, kterým bylo pozastaveno vyplácení jeho starobního důchodu v návaznosti na jeho zvolení členem regionální rady Umbrie (Itálie).

 Právní rámec

 Právní úprava Společenství

2        Jelikož neexistuje jednotný systém důchodového pojištění Společenství pro všechny poslance Parlamentu, přijalo předsednictvo Parlamentu dne 24. a 25. května 1982 prozatímní systém starobního důchodu pro poslance z členských států, jejichž národní orgány neupravují systém důchodů pro členy parlamentu (dále jen „prozatímní systém důchodového pojištění“). Tento systém, který se použije rovněž v případě, kdy se stanovená úroveň nebo podmínky důchodu neshodují s těmi, které se vztahují na člena parlamentu státu, v němž byl dotyčný člen Parlamentu zvolen, je uveden v příloze III pravidel pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům Evropského parlamentu (dále jen „pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků“). 

3        Příloha III pravidel pro poskytování náhrad a příspěvků (dále jen „příloha III“), ve své verzi použitelné v rozhodné době sporu, stanoví zejména následující:

„Článek 1

1.      Všichni poslanci Parlamentu mají nárok na starobní důchod.

2.      Do zavedení konečného systému důchodového pojištění Společenství pro všechny poslance Parlamentu je poslanci na jeho žádost vyplácen z rozpočtu Společenství, oddílu Parlament, prozatímní důchod.

Článek 2

1.      Úroveň a podmínky tohoto důchodu se musí shodovat s úrovní a podmínkami důchodu poslanců dolní komory parlamentu členského státu, v němž byl poslanec Evropského parlamentu zvolen.

2.      Poslanec požívající výhod podle čl. 1 odst. 2 musí zaplatit do rozpočtu Společenství částku vypočtenou tak, aby se shodovala s celkovým příspěvkem, který platí poslanec dolní komory parlamentu členského státu, v němž byl dotyčný zvolen, podle vnitrostátních právních předpisů.

[…]

Článek 4

Pro výpočet výše důchodu mohou být období výkonu mandátu v parlamentu členského státu sloučena s obdobími výkonu mandátu v Evropském parlamentu. Období, během kterého má poslanec dvojí mandát, se počítá pouze jednou.“ (neoficiální překlad)

 Vnitrostátní právní úprava

4        Článek 12 odst. 1 Regolamento per gli assegni vitalizi dei deputati (nařízení o doživotních příspěvcích členů italské poslanecké sněmovny, dále jen „nařízení o doživotních příspěvcích“) stanoví:

„Pokud je poslanec, jehož mandát již skončil, znovu zvolen členem národního nebo Evropského parlamentu nebo je zvolen regionálním radním, vyplácení doživotního příspěvku, jehož je již příjemcem, je pozastaveno po celou dobu trvání jeho mandátu.“

 Skutkový základ sporu a řízení u Soudu

5        C. Ripa di Meana, italský státní příslušník, byl poslancem Parlamentu během volebních období 1979/1984 a 1994/1999.

6        V návaznosti na jeho zvolení členem regionální rady Umbrie mu vedoucí oddělení finanční správy poslanců Parlamentu dne 26. ledna 2001 zaslal dopis, týkající se pozastavení vyplácení důchodu, který pobírá jako bývalý člen tohoto Parlamentu, po dobu trvání jeho mandátu regionálního radního (dále jen „dopis ze dne 26. ledna 2001“). Tento dopis, jenž navrhovatel obdržel dne 31. ledna 2001, je následujícího znění:

„Dovoluji si Vás upozornit na ustanovení článku 12 Regolamento per gli assegni vitalizi dei deputati (opis je v příloze), použitelného analogicky na italské poslance, kteří platili příspěvky na důchod Evropskému parlamentu, jež upravuje pozastavení vyplácení důchodu během výkonu mandátu národního nebo evropského poslance, nebo mandátu regionálního radního.

Mé služby zjistily, že vykonáváte mandát regionálního radního, a proto jsme povinni pozastavit Vaše práva na důchod.

Abychom mohli vypočítat výši důchodu, jež vám byla neprávem vyplacena, žádám Vás o sdělení data Vašeho zvolení regionálním radním.“

7        Vzhledem k tomu, že C. Ripa di Meana dopisem ze dne 15. března 2001 vyjádřil překvapení ohledně záměru Parlamentu pozastavit vyplácení jeho důchodu z důvodu jeho zvolení regionálním radním a uvedl důvody, pro které podle něj nelze v jeho případě analogicky použít nařízení o doživotních příspěvcích, Parlament mu zaslal dne 26. března 2001 druhý dopis (dále jen „dopis ze dne 26. března 2001“), ve kterém se vyjádřil následovně:

„V odpovědi na Váš výše uvedený dopis, v němž jste vyjádřil své překvapení ohledně pozastavení Vašeho důchodu bývalého člena Evropského parlamentu v návaznosti na Vaše zvolení regionálním radním, Vám potvrzuji, že toto rozhodnutí odpovídá znění čl. 12 odst. 1 nařízení Camera [italská poslanecká sněmovna] a praxi Camera.

Souhlasím s Vámi, že stávající text nařízení Camera je neúplný. I když je úplný, pokud jde o pozastavení důchodů, postrádá v případě znovunabytí práv odkaz na činnost regionálního radního.

Nicméně pravidla stanovená politickými orgány k vyloučení kumulace důchodu poslance nebo regionálního radního a platu poslance nebo radního jsou jasná, a proto bych Vás chtěl požádat o sdělení data Vašeho zvolení regionálním radním v co nejkratší lhůtě.

Pro informaci Vám sděluji, že mezitím došlo k pozastavení Vašeho důchodu.“

8        Za těchto okolností podal C. Ripa di Meana návrhem došlým kanceláři Soudu dne 12. června 2001 žalobu, kterou se domáhal zejména zrušení dopisu ze dne 26. března 2001 v rozsahu, v němž tento dopis obsahoval rozhodnutí Parlamentu pozastavit vyplácení jeho důchodu v návaznosti na jeho zvolení členem regionální rady Umbrie.

9        Podáním došlým kanceláři Soudu dne 27. července 2001 Parlament vznesl na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu námitku nepřípustnosti této žaloby, které Soud vyhověl napadeným usnesením poté, co vyzval účastníky řízení k písemné odpovědi na některé otázky.

 Napadené usnesení

10      Odmítnutí žaloby Soudem je založeno v podstatě na dvojím důvodu.

11      Soud, poté co v bodě 25 napadeného usnesení připomněl, že na základě ustálené judikatury představují akty nebo rozhodnutí, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES, opatření, která mají závazné právní účinky způsobilé dotknout se zájmů žalobce tím, že mění význačným způsobem jeho právní postavení, a že je třeba se k určení toho, zda má akt nebo rozhodnutí takové účinky, přidržet jeho podstaty, rozhodl v bodě 29 napadeného usnesení, zaprvé, že „je mimo jakoukoliv pochybnost, že původní rozhodnutí Parlamentu ze dne 26. ledna 2001 představuje akt, který se dotkl bezprostředně a okamžitě právního postavení žalobce a který měl být napaden“.

12      Vyvození takového závěru Soud založil jednak na výrazech použitých v dopise ze dne 26. ledna 2001, který jednoznačně oznamoval, že Parlament rozhodl pozastavit právo žalobce na důchod z důvodu jeho zvolení regionálním radním (body 26 a 27 napadeného usnesení), a jednak na odpovědi předložené tímto orgánem na písemnou otázku položenou Soudem, z níž vyplývá, že rozhodnutí pozastavit vyplácení důchodu C. Ripy di Meana bylo použito od první měsíční splátky následující po zaslání dopisu ze dne 26. ledna 2001, tedy v únoru 2001. Soud v tomto ohledu uvedl, že z výpisu z účtu žalobce, datovaného 1. března 2001, předloženého navrhovatelem Soudu, skutečně vyplývá, že důchod C. Ripy di Meana za měsíc únor 2001 nebyl na uvedený účet připsán, takže po vyplacení důchodu příslušejícího za měsíc leden 2001, provedeném dne 26. ledna 2001, navrhovatel již důchod bývalého člena Parlamentu neobdržel (bod 28 téhož usnesení).

13      Poté, co Soud konstatoval, že tento dopis ze dne 26. ledna 2001 nebyl C. Ripou di Meana napaden, věnoval se posouzení povahy dopisu ze dne 26. března 2001. V tomto ohledu rozhodl zvláště takto:

„31      […] je namístě konstatovat, že Parlament ve svém dopise ze dne 26. března 2001 pouze uvedl, že nařízení [o doživotních příspěvcích] je v některých bodech neúplné, ale že pravidla směřující k vyloučení kumulace důchodu poslance nebo regionálního radního a platu poslance nebo radního jsou jasná a že rozhodnutí ze dne 26. ledna 2001 odpovídá italské praxi. Tato vyjádření, zasazená do jejich celkového kontextu, nelze považovat za známku prokazující, že rozhodnutí pozastavit vyplácení důchodu žalobce, sdělené dopisem ze dne 26. ledna 2001, bylo předmětem nového přezkoumání.  Musí být vykládáno v tom smyslu, že důvody, které vedly Parlament k pozastavení důchodu žalobce, zůstávají nezměněny. Parlament se totiž omezil na připomenutí ratio legis ustanovení, které bylo použito rozhodnutím ze dne 26. ledna 2001, a na oznámení žalobci, že toto rozhodnutí je v souladu s italskou praxí, aniž by přinesl nějakou změnu již poskytnutého odůvodnění.

32      Krom toho skutečnost, že žalobce byl dopisem ze dne 26. března 2001 informován, že jeho důchod byl mezitím skutečně pozastaven, nepředstavuje novou skutečnost, jež by mohla dát uvedenému dopisu charakter nového rozhodnutí nepříznivě zasahujícího právní postavení. Tato informace představuje totiž pouze prováděcí fázi aktu nepříznivě zasahujícího právní postavení, a sice rozhodnutí ze dne 26. ledna 2001.“

14      V důsledku toho Soud v bodě 33 napadeného usnesení došel k závěru, že dopis ze dne 26. března 2001 představuje rozhodnutí čistě potvrzující rozhodnutí ze dne 26. ledna 2001. Vzhledem k tomu, že toto posledně uvedené rozhodnutí nebylo napadeno ve lhůtách za tím účelem stanovených, žaloba byla odmítnuta jako nepřípustná a C. Ripovi di Meana byla uložena náhrada nákladů řízení v tomto stupni.

 Opravný prostředek

15      Svým opravným prostředkem C. Ripa di Meana navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadené usnesení, prohlásil jeho žalobu k Soudu za přípustnou, vrátil věc Soudu k rozhodnutí ve věci samé a uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení v obou stupních.

16      C. Ripa di Meana uplatňuje na podporu svého opravného prostředku čtyři důvody. Tyto důvody vycházejí, na prvním místě, z vad řízení „před Soudem, jež poškodily zájmy žalobce“, na druhém místě, z porušení práv obhajoby, na třetím místě, z nesprávné právní kvalifikace dopisů ze dne 26. ledna a 26. března 2001, jakož i z nesprávného použití judikatury Společenství v oblasti potvrzujících aktů, a na posledním místě, z nesprávného použití judikatury Společenství týkající se omluvitelného omylu.

17      Parlament navrhuje zamítnutí opravného prostředku jako nepřípustného  nebo v každém případě jako neopodstatněného a uložení náhrady veškerých nákladů řízení navrhovateli.

18      Úvodem je namístě připomenout, že na základě článku 119 jednacího řádu Soudního dvora, je‑li opravný prostředek zjevně nepřípustný nebo neopodstatněný, může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta opravný prostředek odůvodněným usnesením zamítnout bez zahájení ústní části řízení.

 K přípustnosti opravného prostředku

19      Ve svém vyjádření k opravnému prostředku Parlament úvodem namítá nepřípustnost opravného prostředku. V tomto ohledu uplatňuje, že proto, že jednak navrhovatel  neuvedl adresu pro účely doručování v Lucemburku ve smyslu čl. 44 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu Soudu a kromě toho v souladu s čl. 100 odst. 2 prvním pododstavcem téhož řádu nejsou rozsudky a usnesení Soudu zahrnuty mezi procesní písemnosti, které mohou být doručeny příjemci telefaxem nebo jinými technickými prostředky, i když ten s takovými podmínkami doručování souhlasil na základě uvedeného čl. 44 odst. 2 druhého pododstavce, může být v projednávaném případě použit pouze třetí pododstavec tohoto posledně uvedeného ustanovení, podle kterého se za řádné doručení považuje předání doporučené zásilky poště v místě sídla Soudu.

20      Parlament dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že v projednávaném případě bylo napadené usnesení předáno poště v Lucemburku dne 17. července 2002 a že krom toho ze spisu vyplývá, že v rozporu s tím, co je uvedeno v čl. 100 odst. 2 druhém pododstavci jednacího řádu Soudu, kancelář Soudu nevyrozuměla žalobce telefaxem nebo jiným technickým prostředkem o zaslání tohoto usnesení, lhůta pro podání opravného prostředku proti tomuto usnesení uplynula, s přihlédnutím k prodloužení lhůty z důvodu vzdálenosti, dne 27. září 2002. Vzhledem k tomu, že opravný prostředek byl podán dne 2. října 2002, byl tedy podán po uplynutí lhůty, a musí být zamítnut jako nepřípustný.

21      V tomto ohledu je třeba bez dalšího odmítnout tezi Parlamentu, podle níž je v projednávaném případě použitelný čl. 44 odst. 2 třetí pododstavec jednacího řádu Soudu. Jak totiž vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, všechny doručované písemnosti pro účely řízení jsou zasílány dotyčnému účastníkovi doporučenou poštovní zásilkou adresovanou zmocněnci nebo advokátovi tohoto účastníka, „pokud žaloba nesplňuje podmínky uvedené v prvním a druhém pododstavci [uvedeného čl. 44 odst. 2]“, které stanoví volbu adresy pro účely doručování v místě sídla Soudu, respektive navíc nebo namísto ní souhlas advokáta nebo zmocněnce žalobce s doručováním telefaxem nebo jiným technickým prostředkem. V projednávaném případě je přitom nesporné, že návrh C. Ripy di Meana je v souladu s těmito podmínkami, protože jeho poradci souhlasili s doručováním procesních písemností telefaxem nebo elektronickou poštou. Je tedy třeba vyloučit použití třetího pododstavce čl. 44 odst. 2.

22      Zajisté, jak správně uplatnil Parlament ve svém vyjádření k opravnému prostředku, z čl. 100 odst. 2 jednacího řádu Soudu rovněž vyplývá, že rozsudky a usnesení Soudu jsou, odchylně od pravidla vyjádřeného v předchozím bodě, doručovány, neuvedl‑li příjemce adresu pro doručování, na jeho adresu v souladu s postupem uvedeným v odstavci 1 uvedeného článku, a sice  zasláním ověřeného opisu příslušného rozsudku nebo usnesení doporučeně s doručenkou nebo jeho předáním proti potvrzení o převzetí, přičemž je příjemce nadto vyrozuměn telefaxem nebo jiným technickým prostředkem o zaslání provedeném  kanceláří.

23      Nicméně z nedostatku takového vyrozumění kanceláře Soudu nelze dovozovat, že C. Ripovi di Meana uplynula lhůta k podání opravného prostředku a vztahuje se na něj automaticky případ uvedený v čl. 44 odst. 2 třetím pododstavci jednacího řádu Soudu. Jednak je totiž, jak bylo uvedeno v bodě 21 tohoto usnesení, tento pododstavec použitelný pouze v případě, že chybí adresa pro účely doručování v Lucemburku nebo souhlas advokáta nebo zmocněnce žalobce s doručováním telefaxem nebo jiným technickým prostředkem, což zjevně není případ projednávané věci. Kromě toho na základě čl. 100 odst. 2 druhého pododstavce uvedeného řádu se doporučená poštovní zásilka zaslaná kanceláří považuje za doručenou příjemci desátý den po podání této zásilky na poště v místě sídla Soudu, pokud doručenka neosvědčuje, že zásilka byla přijata jiného dne, nebo příjemce neuvědomí vedoucího soudní kanceláře ve lhůtě tří týdnů od oznámení telefaxem nebo jiným technickým prostředkem, že zásilku neobdržel.

24      Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě je nesporné, že C. Ripa di Meana převzal napadené usnesení dne 22. července 2002, tedy pět dní po podání doporučené zásilky s uvedeným usnesením na poště v Lucemburku, a že návrh na zahájení řízení v tomto stupni došel faxem kanceláři Soudního dvora dne 2. října 2002 – prvopis tohoto návrhu byl doručen v souladu s čl. 37 odst. 6 jednacího řádu Soudního dvora do deseti dnů po přijetí tohoto faxu – je namístě učinit závěr o přípustnosti opravného prostředku.

25      V důsledku toho je námitka nepřípustnosti vznesená Parlamentem založena na chybném výkladu ustanovení jednacího řádu Soudu a jako zjevně neopodstatněnou ji nelze přijmout.

 K opodstatněnosti opravného prostředku

 K prvnímu důvodu opravného prostředku

26      Svým prvním důvodem C. Ripa di Meana Soudu v podstatě vytýká, že způsobil vadu řízení tím, že v bodě 12 napadeného usnesení rozhodl, že účastníci řízení vyhověli ve stanovené lhůtě žádosti Soudu, který je vyzval k písemné odpovědi na některé otázky, třebaže Parlament v projednávaném případě odpověděl pouze na jednu z těchto otázek. Podle C. Ripy di Meana taková vada řízení závažně poškodila jeho zájmy, jelikož Soud založil své přesvědčení na této neúplné odpovědi Parlamentu, zaměňuje datum, kdy Parlament navrhovatele informoval o svém rozhodnutí pozastavit vyplácení jeho důchodu, a datum, kdy byl navrhovatel informován o skutečném pozastavení tohoto vyplácení. Přitom jak ze skutečnosti, že Soud považoval za užitečné položit účastníkům řízení písemné otázky, tak ze samotného znění těchto otázek vyplývá, že Soud přisuzoval tomuto rozdílu zásadní význam.

27      V tomto ohledu je třeba rovnou odmítnout tezi navrhovatele, podle které jak skutečnost, že Soud považoval za užitečné položit účastníkům řízení písemné otázky, tak samotné znění těchto otázek potvrzuje pochybnosti Soudu, pokud jde o povahu dopisu ze dne 26. ledna 2001 jako rozhodnutí.

28      Jak vyplývá ze samotného znění článku 49 jednacího řádu Soudu, rozhodnutí klást písemné otázky účastníkům řízení totiž náleží do oblasti volného uvážení Soudu, který může v každém stadiu řízení stanovit jakékoliv organizační procesní opatření nebo důkazní opatření uvedené v článcích 64 a 65 tohoto jednacího řádu. Výkon tohoto oprávnění s sebou nicméně nenese žádný automatický důsledek pro řešení sporu a Soud má nadále volnost svrchovaně posoudit hodnotu, kterou je třeba přičíst různým skutkovým poznatkům a důkazním materiálům, jež mu byly předloženy nebo jež mohl sám shromáždit.

29      Co se týče argumentu navrhovatele, že Soud způsobil vadu řízení tím, že rozhodl, že účastnící řízení vyhověli jeho žádosti, třebaže Parlament odpověděl pouze na jednu z otázek, které mu byly položeny, je třeba připomenout, že v rámci opravného prostředku Soudnímu dvoru nepřísluší vyjadřovat se k posouzení skutkových poznatků a důkazních materiálů provedenému Soudem, s výhradou případu jejich zjevného zkreslení tímto Soudem (viz v tomto smyslu zejména usnesení ze dne 11. listopadu 2003, Martinez v. Parlament, C‑488/01 P, Recueil, s. I‑13355, bod 53, a rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další, C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, bod 40). V projednávaném případě nicméně žádná skutečnost ze spisu předložená Soudnímu dvoru neumožňuje dojít k závěru o existenci takového zkreslení.

30      Parlament totiž jednak ve své odpovědi na písemné otázky Soudu potvrdil, že rozhodnutí pozastavit vyplácení důchodu C. Ripovi di Meana bylo „použitelné okamžitě“ a že důchod již po 26. lednu 2001 nebyl vyplácen.

31      Kromě toho, i když by se odpověď Parlamentu mohla zdát neúplná, pokud jde o datum, kdy byl navrhovatel informován o skutečném pozastavení vyplácení jeho důchodu, v každém případě tato odpověď nebyla jedinou skutečností, kterou Soud vzal v úvahu pro účely rozhodnutí o otázce přípustnosti žaloby. Vzal totiž v úvahu rovněž odpověď předloženou C. Ripou di Meana a zejména, jak vyplývá z bodu 28 napadeného usnesení, výpis z účtu z 1. března 2001, který mu posledně uvedený předal a z nějž jasně vyplývá, že na účet navrhovatele nebyla za měsíc únor 2001 připsána částka jeho důchodu bývalého poslance Parlamentu.

32      Za těchto okolností nelze přijmout argumentaci navrhovatele, podle níž Soud založil své přesvědčení na neúplné odpovědi Parlamentu na otázky, které mu byly položeny soudem prvního stupně.

33      První důvod opravného prostředku tedy musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

 K druhému důvodu opravného prostředku

34      Svým druhým důvodem, který zahrnuje dvě části, C. Ripa di Meana uplatňuje, že byla porušena práva obhajoby v tom, že Soud jednak rozhodl o námitce nepřípustnosti vznesené Parlamentem přímo, aniž by účastníkům řízení umožnil předložit doplňující písemná vyjádření nebo přistoupil k ústní části řízení, a jednak že nevzal v úvahu odpovědi, které byly předloženy na otázky položené Soudem. V tomto ohledu C. Ripa di Meana vytýká Soudu obzvláště to, že nevzal v úvahu okolnost, že se mohl, z důvodu závažného očního problému a zatímco se zotavoval ve svém sídle v Montecastello di Vibio, se svým výpisem z účtu z 1. března 2001, zaslaným na adresu jeho římského bydliště, seznámit až v prvních dnech měsíce dubna téhož roku.

35      Co se týče první části tohoto důvodu, je třeba nejprve připomenout, že na základě čl. 114 odst. 1 až 3 jednacího řádu Soudu požaduje‑li některý účastník řízení, aby Soud vydal rozhodnutí o nepřípustnosti, nepříslušnosti nebo jiné rozhodnutí o incidenční otázce bez projednání věci samé, stanoví předseda Soudu druhému účastníku řízení lhůtu pro předložení písemného vyjádření obsahujícího důvody a návrhy k této žádosti, přičemž nerozhodne‑li Soud jinak, následuje dále ústní část řízení. Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že Soud nemá žádnou povinnost konat jednání. Soud tedy mohl v projednávaném případě rozhodnout o námitce vznesené Parlamentem bez zahájení ústní části řízení vzhledem k tomu, že měl věc za dostatečně objasněnou na základě přezkumu spisu a zejména na základě odpovědí předložených na písemné otázky, jež Soud považoval za užitečné položit účastníkům řízení.

36      Co se zadruhé týče výtky navrhovatele vycházející z toho, že nebyla dodržena zásada kontradiktornosti řízení, jelikož neměl možnost zaujmout stanovisko k odpovědi předložené Parlamentem na otázky položené Soudem, taková výtka nemůže v projednávaném případě obstát. Bez ohledu na odpověď, která se liší podle účastníků řízení, na otázku, zda C. Ripa di Meana měl nebo neměl možnost projednat před Soudem odpověď předloženou na otázky položené Soudem Parlamentu, nemohlo by případné nedodržení zásady kontradiktornosti řízení v žádném případě změnit řešení sporu. Soud totiž, jak vyplývá z bodu 28 napadeného usnesení, založil své závěry na odpovědích účastníků řízení na jím položené otázky pouze v tom, že prokazují skutečnost, že rozhodnutí ze dne 26. ledna 2001 bylo Parlamentem bez odkladu provedeno. Oproti tomu otázka, ke kterému datu byl C. Ripa di Meana opravdu informován o skutečném pozastavení důchodu, jehož byl příjemcem, vůbec nebyla v odůvodnění napadeného usnesení brána v úvahu.

37      Za těchto okolností musí být výtka vycházející z porušení zásady kontradiktornosti řízení zamítnuta jako nepoužitelná.

38      Tato první část druhého důvodu opravného prostředku musí být tedy zamítnuta jako zjevně neopodstatněná.

39      Pokud jde o druhou část druhého důvodu opravného prostředku, vycházející z toho, že Soud nevzal v úvahu skutečnost, že zdravotní stav navrhovatele mu zabránil seznámit se s jeho výpisem z účtu z 1. března 2001 před měsícem dubnem téhož roku, tato část značně splývá se čtvrtým důvodem, a bude tedy přezkoumána s ním.

 K třetímu důvodu opravného prostředku

40      Svým třetím důvodem C. Ripa di Meana zpochybňuje právní kvalifikaci dopisů z 26. ledna a 26. března 2001 Soudem.

41      Co se týče dopisu ze dne 26. ledna 2001, C. Ripa di Meana zpochybňuje jeho charakter rozhodnutí s ohledem jednak na obecné výrazy použité Parlamentem v tomto dopise a jednak na skutečnost, že šetření jeho spisu nebylo ještě ukončeno, protože měl tomuto orgánu předložit doplňující informace ohledně data jeho zvolení regionálním radním Umbrie.

42      Pokud jde o dopis ze dne 26. března 2001, C. Ripa di Meana zpochybňuje, že má charakter čistě potvrzující, vzhledem k tomu, že obsahuje řadu nových skutečností  oproti dopisu ze dne 26. ledna a že mu předcházelo přezkoumání jeho situace v návaznosti na dopis, který zaslal Parlamentu dne 15. března 2001.

43      V tomto ohledu je třeba rovnou odmítnout tvrzení navrhovatele, že dopis ze dne 26. ledna 2001 nemohl být předmětem žaloby na neplatnost, neboť má pouze mezitímní charakter. Soud totiž mohl, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení, dojít k závěru, že jak ze samotných výrazů použitých v tomto dopise, reprodukovaném v bodě 6 tohoto usnesení, tak z důvodů dovolávaných Parlamentem vyplývá, že se Parlament skutečně rozhodl pozastavit vyplácení důchodu navrhovateli z důvodu jeho zvolení regionálním radním a že žádost o informace zaslaná C. Ripovi di Meana měla za cíl pouze umožnit výpočet výše důchodu neprávem mu vyplacené od skutečného data jeho zvolení členem regionální rady Umbrie.

44      Pokud jde o tvrzení navrhovatele, že Soud měl uznat přípustnost jeho žaloby, jelikož dopis ze dne 26. března 2001 nemá  potvrzující charakter, je nesporné, že žádná ze skutečností, jichž se C. Ripa di Meana dovolává na podporu takového tvrzení, nemůže zpochybnit závěr, ke kterému Soud v tomto ohledu dospěl.

45      Co se týče v první řadě odkazu Parlamentu na praxi italské poslanecké sněmovny a na vůli politických orgánů vyhnout se situacím kumulace důchodu poslance nebo regionálního radního s příspěvky příslušejícími za výkon mandátu poslance nebo regionálního radního, tento odkaz samozřejmě neobsahuje žádnou novou skutečnost vzhledem k dopisu ze dne 26. ledna 2001, který již v prvních řádcích upozornil C. Ripu di Meana na ustanovení článku 12 nařízení o doživotních příspěvcích, přiloženého k tomuto dopisu, který upravuje právě pozastavení vyplácení důchodu během výkonu mandátu buď národního nebo evropského poslance nebo regionálního radního.

46      Pokud se dále jedná o sdělení skutečnosti navrhovateli, že vyplácení jeho důchodu bylo skutečně pozastaveno, musí na něj být nahlíženo, jak to ostatně potvrzuje samotné znění dopisu ze dne 26. března 2001, jako na sdělení dotčenému uskutečněné za účelem čistě informativním v odpověď na dopis, který zaslal dne 15. března 2001. V žádném případě však takové sdělení nelze považovat za představující novou skutečnost oproti dopisu ze dne 26. ledna 2001, vzhledem k tomu, že tento dopis již jednoznačně zmiňoval pozastavení vyplácení důchodu navrhovatele Parlamentem.

47      Konečně, pokud jde o argument navrhovatele, že dopisu ze dne 26. března 2001 předcházelo přezkoumání jeho situace, jelikož v návaznosti na dopis, který zaslal dne 15. března 2001 Parlamentu, Parlament uznal neúplný charakter italské právní úpravy doživotních příspěvků, toto uznání se týká pouze chybějícího odkazu na mandát regionálního radního v případě znovunabytí práv na důchod při skončení takového mandátu. V projednávaném případě se však spor netýká znovunabytí práv na důchod, ale pozastavení těchto práv v návaznosti na zvolení bývalého evropského poslance  členem regionální rady.

48      S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti je tedy třeba zamítnout třetí důvod jako zjevně neopodstatněný.

 Ke čtvrtému důvodu opravného prostředku

49      Svým čtvrtým důvodem, který ve velké míře reprodukuje kritiku vyjádřenou v druhé části druhého důvodu, C. Ripa di Meana podpůrně uplatňuje, že pokud Soudní dvůr rozhodne, že dopis ze dne 26. března 2001 má potvrzující charakter, měl by v každém případě napadené usnesení zrušit z důvodu, že Soud nepoužil judikaturu Společenství týkající se omluvitelného omylu. Navrhovatel v tomto ohledu tvrdí, že podmínky použití této judikatury jsou v projednávaném případě splněny, neboť jednak dopis ze dne 26. ledna 2001 vypadá jako mezitímní dopis a navrhovatel v dobré víře očekával, že otázka analogického použití článku 12 nařízení o doživotních příspěvcích bude předmětem kontradiktorní diskuse. Kromě toho mu jeho oční problémy bránily vykonávat během měsíce února a března 2001 jakoukoli „zrakovou činnost“ tak, že se až v prvních dnech měsíce dubna 2001 mohl seznámit se svým výpisem z účtu z 1. března 2001, z něhož vyšlo najevo, že mu služby Parlamentu přestaly vyplácet důchod bývalého evropského poslance.

50      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se procesní subjekt může za výjimečných okolností dovolávat omluvitelného omylu, aby se vyhnul důsledkům nedodržení prekluzivní lhůty, které podléhá podání žaloby na neplatnost, zejména pokud jednání orgánu, autora napadeného aktu, mohlo, samo nebo v rozhodujícím rozsahu, vyvolat u procesního subjektu, který byl v dobré víře a prokázal veškerou náležitou péči, vyžadovanou od běžně informovaného subjektu, pochopitelný zmatek (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1994, Bayer v. Komise, C‑195/91 P, Recueil, s. I‑5619, bod 26, a ze dne 15. května 2003, Pitsiorlas v. Rada a ECB, C‑193/01 P, Recueil, s. I‑4837, bod 24). V projednávané věci je nicméně zjevné, že C. Ripa di Meana se nenachází v takové výjimečné situaci a že se nemůže efektivně dovolávat výše zmíněné judikatury vzhledem k tomu, že v projednávaném případě není splněna žádná z podmínek vyžadovaných k tomu, aby se mohl dovolávat omluvitelného omylu.

51      Jednak totiž nemůže C. Ripa di Meana důvodně vytýkat Parlamentu, že jeho jednání mohlo v mysli navrhovatele vyvolat pochopitelný zmatek, pokud jde o pravou povahu dopisu ze dne 26. ledna 2001, protože, jak je uvedeno v bodě 43 tohoto usnesení, z výrazů použitých v tomto dopise jasně vyplývá jak rozhodnutí tohoto orgánu skutečně pozastavit vyplácení důchodu navrhovatele, tak důvody takového pozastavení.

52      Kromě toho skutečnosti ze spisu předložené Soudnímu dvoru rovněž vyvolávají pochybnosti o náležité péči, již vynaložil navrhovatel v projednávaném případě, neboť přestože potvrdil přijetí dopisu ze dne 26. ledna 2001 již dne 31. ledna 2001, reagoval na tuto skutečnost až dne 15. března 2001 zasláním dopisu Parlamentu, ve kterém vyjádřil svůj údiv nad rozhodnutím Parlamentu pozastavit vyplácení jeho důchodu, a teprve dne 12. června 2001 podal žalobu k Soudu.

53      Pokud jde krom toho o argument C. Ripy di Meana, že během měsíce února a března 2001 nebyl schopen vykonávat žádnou „zrakovou činnost“ a se svým výpisem z účtu z 1. března se seznámil až v prvních dnech měsíce dubna uvedeného roku, tomu odporuje skutečnost, že navrhovatel sám zaslal Parlamentu dopis dne 15. března 2001, což je datum, které se nachází v období, v němž mu, jak tvrdí, těžký oční zákal, jímž byl postižen, bránil vykonávat „jakoukoliv zrakovou činnost“.

54      S ohledem na tyto skutečnosti je tedy třeba zamítnout druhou část druhého důvodu opravného prostředku, jakož i čtvrtý důvod opravného prostředku jako zjevně neopodstatněné.

55      Vzhledem k tomu, že čtyři důvody, jichž se C. Ripa di Meana dovolává na podporu svého opravného prostředku, jsou zjevně neopodstatněné, je namístě opravný prostředek v plném rozsahu zamítnout.

 K nákladům řízení

56      Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a C. Ripa di Meana neměl ve věci úspěch, je namístě posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1)      Opravný prostředek se zamítá.

2)      Carlu Ripovi di Meana se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

* Jednací jazyk: italština.

Top

Full & Egal Universal Law Academy