FulLegal · İçtihat Detay

Uluslararasi Mahkemeler 13.02.2023 CS

Usnesení Soudu prvního stupně (třetího senátu) ze dne 3. července 2007.Commune de Champagne a další proti Radě Evropské unie a Komise Evropských společenství.Žaloba na neplatnost

Avrupa Adalet Divanı

Karar Metni

USNESENÍ SOUDU (třetího senátu)

3. července 2007 ( *1 )

Ve věci T-212/02,

Commune de Champagne (Švýcarsko),

„Défense de l’appellation Champagne ASBL“, se sídlem v Champagne (Švýcarsko),

Cave des viticulteurs de Bonvillars, se sídlem v Bonvillars (Švýcarsko), a ostatní žalobci, jejichž jména jsou uvedena v příloze tohoto usnesení, zastoupení D. Waelbroeckem a A. Vroninksem, advokáty,

žalobci,

proti

Radě Evropské unie, původně zastoupené J. Carberym, poté F. Florindem Gijónem a F. Ruggerim Laderchim, jako zmocněnci,

Komisi Evropských společenství, původně zastoupené J. Formanem a D. Maidani, poté J. Formanem a F. Dintilhacem, jako zmocněnci,

žalovaným,

podporovaným

Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem a A. Colomb, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na zrušení článku 1 rozhodnutí Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom ze dne 4. dubna 2002, týkajícího se dohody o vědeckotechnické spolupráci, o uzavření sedmi dohod se Švýcarskou konfederací (Úř. věst. L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89) v rozsahu, v němž schvaluje čl. 5 odst. 8 hlavy II přílohy 7 dohody o obchodu se zemědělskými produkty mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, a návrh na náhradu škody údajně vzniklé žalobcům v důsledku této dohody,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí senát),

ve složení M. Jaeger, předseda, J. Azizi a E. Cremona, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává toto

Usnesení

Právní rámec

Šumivým vínům vyráběným ve francouzské oblasti Champagne přísluší ve Společenství chráněný název „jakostní víno stanovené pěstitelské oblasti“ (jakostní víno s. o.) v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 823/87 ze dne 16. března 1987, kterým se stanoví zvláštní ustanovení týkající se jakostních vín s. o. (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 84, s. 59), ve znění pozdějších předpisů, jakož i seznamem jakostních vín s. o. zveřejněným na základě čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení (Úř. věst. 1999, C 46, s. 113).

Článek 29 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2392/89 ze dne 24. července 1989 o obecných pravidlech pro označování a obchodní úpravu vín a hroznového moštu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 232, s. 13) stanoví:

„Pro označování dováženého vína nemůže být název zeměpisné jednotky užívaný k označování stolního vína nebo jakostního vína s. o. nebo určité oblasti ve Společenství užíván v jazyce země producenta, ve které se tato jednotka nebo tato oblast nachází, ani v jiném jazyce.“(neoficiální překlad)

Článek 29 odst. 3 druhý pododstavec tohoto nařízení stanoví:

„Z odstavce 2 mohou být učiněny výjimky, existuje-li totožnost mezi zeměpisným názvem vína vyrobeného ve Společenství a zeměpisným názvem zeměpisné jednotky nacházející se ve třetí zemi, pokud je v této zemi tento název užíván pro víno v souladu s dřívějšími a stálými zvyklostmi a za podmínky, že je jeho užívání touto zemí upraveno.“(neoficiální překlad)

Nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 ze dne 17. května 1999 o společné organizaci trhu s vínem (Úř. věst. L 179, s. 1; Zvl. vyd. 03/26, s. 25) na základě článků 81 a 82 zrušilo nařízení č. 823/87 a nařízení č. 2392/89 s účinností ke dni 1. srpna 2000. Podle nařízení Komise (ES) č. 1608/2000 ze dne 24. července 2000, kterým se stanoví přechodná opatření do vstupu v platnost konečných prováděcích opatření k nařízení č. 1493/1999 (neoficiální překlad), naposledy změněného nařízením Komise (ES) č. 699/2002 ze dne 24. dubna 2002 (Úř. věst. L 109, s. 20), však bylo odchylně od některých ustanovení nařízení č. 1493/1999 použití některých ustanovení nařízení č. 823/87 a celého nařízení č. 2392/89 prodlouženo do 31. května 2002, než budou dokončena a přijata prováděcí opatření k nařízení č. 1493/1999.

Dne 29. dubna 2002 bylo přijato nařízení Komise (ES) č. 753/2002, kterým se stanoví některá prováděcí pravidla nařízení č. 1493/1999 pro popis, označování, obchodní úpravu a ochranu některých vinařských produktů (Úř. věst. L 118, s. 1; Zvl. vyd. 03/35, s. 455). Toto nařízení, ve znění nařízení Komise (ES) č. 2086/2002 ze dne 25. listopadu 2002 (Úř. věst. L 321, s. 8; Zvl. vyd. 03/37, s. 383), je použitelné od 1. srpna 2003.

Článek 48 nařízení č. 753/2002 zrušuje nařízení č. 1608/2000, přičemž čl. 47 odst. 2 nařízení č. 753/2002, ve znění pozdějších předpisů, nicméně stanoví, že odchylně od některých ustanovení nařízení č. 1493/1999 se některá ustanovení nařízení č. 823/87, jakož i celé nařízení č. 2392/89 použijí do 31. července 2003.

Článek 52 nařízení č. 1493/1999 stanoví:

„Přidělí-li členský stát název stanovené pěstitelské oblasti jakostnímu vínu s. o., jakož i případně vínu, které je určeno pro zpracování na jakostní víno s. o., pak nesmí toto jméno být použito [tento název být použit] pro označování vinařských produktů, které nepocházejí z této oblasti nebo jimž nebylo přiděleno toto jméno [tento název] podle příslušných vnitrostátních právních předpisů a právních předpisů Společenství. Totéž pravidlo se uplatní i v případě, že některý [členský] stát přiřadil název obce, části obce nebo lokality výhradně jakostnímu vínu s. o., jakož i případně vínu, které je určeno pro zpracování na jakostní víno s. o.

Aniž jsou dotčena ustanovení Společenství o některých druzích jakostních vín s. o., mohou členské státy za podmínek produkce, které samy stanovily, povolit, aby se název stanovené pěstitelské oblasti kombinoval s údajem o způsobu výroby nebo druhu produktu nebo s názvem odrůdy révy nebo s jeho synonymem.“

Označení „champagne“ pro vína z francouzské oblasti Champagne je uvedeno na seznamu jakostních vín s. o. zveřejněném v souladu s čl. 54 odst. 5 nařízení č. 1493/1999 (Úř. věst. 2006, C 41, s. 1, ve svém posledním znění).

Článek 36 odst. 1 nařízení č. 753/2002 stanoví:

„Na etiketě dovezeného vína, včetně vína vyrobeného z přezrálých hroznů nebo částečně zkvašeného hroznového moštu určeného k přímé lidské spotřebě a pocházejícího ze třetí země, která je členem Světové obchodní organizace (WTO), lze uvést název zeměpisné oblasti uvedené v příloze VII […] A bodu 2 [písm.] d) nařízení […] č. 1493/1999, pokud tento slouží k označení vína, které pochází ze třetí země, v některé z jejích stanovených pěstitelských oblastí či v jiném místě uvedené třetí země a pokud lze jakost, pověst nebo určitou jinou vlastnost produktu přičíst především tomuto zeměpisnému původu.“

Odstavec 3 téhož ustanovení stanoví:

„Zeměpisná označení uvedená v odstavcích 1 a 2 nesmějí být zaměněna se zeměpisným označením používaným k označení jakostního vína s. o., stolního vína nebo jiného dovezeného vína uvedeného na seznamech v dohodách, které Společenství uzavřelo se třetími zeměmi.

Některá zeměpisná označení třetích zemí stanovená v prvním pododstavci, která se shodují se zeměpisnými označeními pro jakostní víno s. o., stolní víno nebo dovezené víno, se však mohou užívat na základě praktických podmínek, které zajistí jejich vzájemné odlišení s ohledem na rovné zacházení s dotčenými producenty tak, aby spotřebitelé nebyli uváděni v omyl.

[…]

Tato označení, výrazy a praktické podmínky jsou stanoveny v příloze VI.“

Článek 36 odst. 5 nařízení č. 753/2002, ve znění nařízení Komise (ES) č. 316/2004 ze dne 20. února 2004 (Úř. věst. L 55, s. 16; Zvl. vyd. 03/42, s. 490), stanoví:

„Zeměpisné označení třetí země, jak je uvedeno v odstavcích 1 a 2, může být použito na etiketách dováženého vína i v případě, že pouze 85 % dotyčného vína bylo získáno z hroznů sklizených v produkční oblasti, její[m]ž názvem je označeno.“

Označení „champagne“ pro vína z obce Champagne v kantonu Vaud ve Švýcarsku v příloze VI, nazvané „Seznam shodných zeměpisných označení a praktické podmínky jejich použití uvedené v čl. 36 odst. 3“, uvedeno není.

Skutkový základ sporu

Obec Champagne se nachází v kantonu Vaud ve Švýcarsku ve vinařské oblasti Bonvillars. Na území obce Champagne se vyrábí nešumivé bílé víno z chrupky, na trh uváděné pod názvem „champagne“.

Evropské společenství a Švýcarská konfederace dne 21. června 1999 podepsaly sedm dohod, mezi nimiž je Dohoda mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o obchodu se zemědělskými produkty (Úř. věst. 2002, L 114, s. 32, dále jen „dohoda“).

Článek 5 přílohy 7 dohody stanoví:

„1. Strany učiní v souladu s touto přílohou veškeré nezbytné kroky k zajištění vzájemné ochrany názvů uvedených v článku 6 používaných pro označování a obchodní úpravu vinařských produktů ve smyslu článku 2 pocházejících z území stran. Za tímto účelem strany použijí vhodné právní prostředky k zajištění účinné ochrany a k zamezení toho, aby zeměpisná označení a tradiční výrazy byly používány pro označování vinařských produktů, na které se příslušná označení nevztahují.

2. Chráněné názvy některé strany jsou vyhrazeny pouze pro produkty pocházející ze strany, pro kterou platí, a mohou být používány pouze za podmínek stanovených právními a správními předpisy této strany.

[…]

4. V případě homonymních zeměpisných označení:

když jsou dvě označení chráněná podle této přílohy homonymní, poskytuje se ochrana každému označení za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vinařských produktů;

[…]

5. V případě homonymních tradičních výrazů:

když jsou dva výrazy chráněné podle této přílohy homonymní, poskytuje se ochrana každému výrazu za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vinařských produktů;

[…]

8. Výhradní ochrana podle odstavců 1 [až] 3 se vztahuje na název ,Champagne‘ v seznamu Společenství v dodatku 2 této přílohy. Po přechodnou dobu dvou let od vstupu této přílohy v platnost však tato výhradní ochrana nevylučuje používání slova ,Champagne‘ k označení a obchodní úpravě některých vín pocházejících ze švýcarského kantonu Vaud za předpokladu, že tato vína nejsou uváděna na trh na území Společenství a spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vína.“

Článek 6 přílohy 7 dohody stanoví:

„Jsou chráněny tyto názvy vinařských produktů:

pocházejících ze Společenství:

—

odkazy na název členského státu, z něhož produkt pochází,

—

zvláštní výrazy Společenství uvedené v dodatku 2,

—

zeměpisná označení a tradiční výrazy uvedené v dodatku 2;

pocházejících ze Švýcarska:

—

výrazy ‚Suisse‘, ‚Schweiz‘, ‚Svizzera‘, ‚Svizra‘ a ostatní názvy používané k označení této země,

—

zvláštní výrazy Švýcarska uvedené v dodatku 2,

—

zeměpisná označení a tradiční výrazy uvedené v dodatku 2.“

Listina o ratifikaci Švýcarské konfederace byla uložena dne 16. října 2002 po schválení dohody federálním shromážděním Švýcarské konfederace dne 8. října 1999, jakož i všelidovým hlasováním, které se uskutečnilo dne 21. května 2000.

Rozhodnutím Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom ze dne 4. dubna 2002, týkajícím se dohody o vědeckotechnické spolupráci, o uzavření sedmi dohod se Švýcarskou konfederací (Úř. věst. L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89, dále jen „napadené rozhodnutí“) byla dohoda schválena jménem Evropského společenství.

V souladu s čl. 17 odst. 1 dohoda vstoupila v platnost dne 1. června 2002.

Řízení

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 1. července 2002 podali žalobci projednávanou žalobu.

Na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu vznesly námitku nepřípustnosti samostatnými podáními došlými kanceláři Soudu dne 16. října 2002 Rada a dne 30. října 2002 Komise.

Dne 25. října 2002 podala Francouzská republika návrh na vstoupení do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady a Komise. Usnesením ze dne 18. listopadu 2002 předseda třetího senátu Soudu tomuto návrhu vyhověl.

Francouzská republika předložila svůj spis vedlejší účastnice, omezený na přípustnost, dne 20. ledna 2003.

Žalobci předložili svá vyjádření k námitkám nepřípustnosti dne 3. února 2003 a svá vyjádření ke spisu vedlejší účastnice dne 24. března 2003. Rada a Komise upustily od předložení vyjádření ke spisu vedlejší účastnice.

Usnesením ze dne 17. června 2003 Soud rozhodl o spojení námitky nepřípustnosti s věcí samou a na základě organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu vyzval účastníky řízení, aby v rámci svých vyjádření odpověděli na některé písemné otázky. Této žádosti bylo vyhověno ve stanovených lhůtách.

Návrhová žádání účastníků řízení

Žalobci navrhují, aby Soud:

—

prohlásil projednávanou žalobu za přípustnou;

—

zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž v něm Rada schválila čl. 5 odst. 8 hlavy II přílohy 7 dohody;

—

v případě potřeby toto rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž v něm Rada a Komise schválily ostatní ustanovení dohody, jakož i dohodu o volném pohybu osob mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé, dohodu o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, dohodu o železniční a silniční přepravě zboží a cestujících mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, dohodu o vzájemném uznávání posuzování shody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, dohodu o některých aspektech veřejných zakázek mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací a dohodu o vědeckotechnické spolupráci mezi Evropskými společenstvími a Švýcarskou konfederací;

—

shledal mimosmluvní odpovědnost Společenství, zastoupeného Radou a Komisí, a uložil jim, aby žalobcům nahradily veškerou škodu vzniklou v důsledku čl. 5 odst. 8 hlavy II přílohy 7 dohody;

—

uložil účastníkům řízení, aby v přiměřené lhůtě předložili přesné číselné údaje o výši škody, na kterých se účastníci dohodnou, nebo v případě, že se tak nestane, jim uložil, aby sdělili dodatečná návrhová žádání obsahující přesné číselné údaje, nebo v případě, že se tak nestane, uložil Radě, aby žalujícím vinohradníkům uhradila částku 1108108 švýcarských franků (CHF) s výhradou upřesnění, ke kterému dojde v průběhu řízení;

—

uložil Radě a Komisi náhradu nákladů řízení.

Rada navrhuje, aby Soud:

—

odmítl žalobu jako nepřípustnou;

—

podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

—

uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

Komise navrhuje, aby Soud:

—

odmítl žalobu jako nepřípustnou;

—

podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

—

uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

Francouzská republika navrhuje, aby Soud:

—

odmítl žalobu jako nepřípustnou;

—

podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

—

uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

Podle článku 113 jednacího řádu Soud může kdykoliv bez návrhu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodnout za podmínek stanovených v čl. 114 odst. 3 a 4 téhož nařízení, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, mezi něž podle ustálené judikatury patří podmínky přípustnosti žaloby stanovené čl. 230 čtvrtým pododstavcem Smlouvy o ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise,C-313/90, Recueil, s. I-1125, bod 23; usnesení Soudu ze dne 26. března 1999, Biscuiterie-confiserie LOR a Confiserie du Tech v. Komise,T-114/96, Recueil, s. II-913, bod 24, a ze dne 8. července 1999, Area Cova a další v. Rada, T-194/95, Recueil, s. II-2271, bod 22).

Krom toho podle článku 111 jednacího řádu, je-li Soud zjevně nepříslušný k projednání určité žaloby nebo je-li určitá žaloba zjevně nepřípustná nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ, může Soud, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění.

V projednávaném případě Soud pokládá věc za dostatečně objasněnou předloženými písemnostmi a vysvětleními poskytnutými účastníky řízení během písemné části řízení. Vzhledem k tomu, že spis obsahuje všechny skutečnosti nezbytné pro účely rozhodnutí a že účastníci řízení byli vyslechnuti, Soud v důsledku toho rozhoduje, že není třeba zahajovat ústní část řízení.

1. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

K přípustnosti

K povaze čl. 5 odst. 8 přílohy 7 dohody jako aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení

– Argumenty účastníků řízení

Rada a Komise tvrdí, že čl. 5 odst. 8 přílohy 7 dohody (dále jen „ustanovení champagne“) nepříznivě nezasahuje do právního postavení žalobců. Skutečnost, že není možné užívat název „champagne“ pro označování a obchodní úpravu vín, která někteří z žalobců vyrábějí, totiž vyplývá ze samotného znění čl. 5 odst. 1 až 3 ve vzájemném spojení s článkem 6, jakož i dodatkem 2 přílohy 7 dohody. Jediným účelem ustanovení champagne je tak ve prospěch některých vín z kantonu Vaud zavést přechodné období dvou let, během něhož bude používání slova „champagne“ povoleno za předpokladu, že tato vína nejsou uváděna na trh na území Společenství a spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vína.

Komise z toho vyvozuje, že vzhledem k tomu, že žalobci navrhují zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje ustanovení champagne, tato návrhová žádání směřující ke zrušení musejí být odmítnuta jako nepřípustná.

Žalobci tvrdí, že ačkoli je pravda, že výhradní ochrana názvů vinařských produktů obecně vyplývá z čl. 5 odst. 1 až 3 přílohy 7 dohody, ustanovení champagne stanoví přísnější režim pro název „champagne“. Zatímco se totiž výjimka pro shodující se zeměpisná označení pro ostatní vinařské produkty uplatní za podmínek stanovených v čl. 5 odst. 4 a 5 přílohy 7 dohody, účinkem ustanovení champagne je, jakmile uplyne přechodné období, zakázat jakékoli uvádění na trh produktů nesoucích název „champagne“, a tedy vyloučit případnou výjimku pro shodující se zeměpisná označení, které se mohou dovolávat vína pocházející z obce Champagne.

Vzhledem k tomu, že ustanovení champagne zbavuje žalobce možnosti uplatnit výjimku pro shodující se zeměpisná označení ve prospěch vín pocházejících z obce Champagne, účinkem zrušení napadených ustanovení na základě článku 233 ES by bylo to, že by orgány Společenství byly donuceny přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudu, a zahájit tak se Švýcarskou konfederací nová jednání v souladu s požadavky stanovenými Soudem. Žalobci tedy mají za to, že se ustanovení champagne bezprostředně dotýká jejich postavení.

– Závěry Soudu

Je třeba uvést, že výslovným cílem projednávané žaloby je zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje ustanovení champagne. Pouze podpůrně a jen za předpokladu, že by sedm sektorových dohod schválených uvedeným rozhodnutím tvořilo neoddělitelný celek, žaloba směřuje rovněž ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje dohodu jako celek, jakož i šest dalších sektorových dohod.

Z toho vyplývá, přinejmenším formálně, že žalobci podle samotného znění návrhových žádání označují ustanovení champagne jako ustanovení nepříznivě zasahující do jejich právního postavení a pouze v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí schvaluje uvedené ustanovení, žalobci navrhují jeho zrušení, a to se považuje za hlavní návrh na částečné zrušení nebo podpůrný návrh na zrušení uvedeného rozhodnutí v plném rozsahu. Otázka rozsahu požadovaného zrušení je totiž žalobci popsána jako otázka závisející pouze na oddělitelném charakteru sedmi dohod schválených napadeným rozhodnutím, a nemá tedy vliv na označení ustanovení, které žalobci považují za nepříznivě zasahující do jejich právního postavení.

Podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že žalobce má právní zájem na zrušení napadeného aktu (rozsudky Soudu ze dne 14. září 1995, Antillean Rice Mills a další v. Komise, T-480/93 a T-483/93, Recueil, s. II-2305, bod 59; ze dne 25. března 1999, Gencor v. Komise, T-102/96, Recueil, s. II-753, bod 40; ze dne 30. ledna 2002, Nuove Industrie Molisane v. Komise, T-212/00, Recueil, s. II-347). Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení aktu může vyvolat právní následky (viz rozsudek Soudu ze dne 28. září 2004, MCI v. Komise, T-310/00, Sb. rozh. s. II-3253, bod 44 a citovaná judikatura) nebo, jinak řečeno, že žaloba může ve svém výsledku přinést prospěch straně, která ji podala (usnesení Soudu ze dne 17. října 2005, First Data a další v. Komise, T-28/02, Sb. rozh. s. II-4119, bod 34).

Je tedy třeba stanovit, zda jsou ustanovením champagne dotčena práva žalobců v jejich neprospěch za účelem určení, zda mají právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje uvedené ustanovení, neboť toto zrušení tvoří předmět jejich žaloby.

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 5 odst. 2 přílohy 7 dohody jsou chráněné názvy některé strany vyhrazeny pouze pro produkty pocházející ze strany, pro kterou platí. Chráněné názvy ve smyslu uvedené přílohy jsou vyjmenovány v článku 6.

Pokud jde o vinařské produkty pocházející ze Společenství, jsou podle čl. 6 písm. a) přílohy 7 dohody chráněny:

—

odkazy na název členského státu, z něhož produkt pochází,

—

zvláštní výrazy Společenství uvedené v dodatku 2,

—

zeměpisná označení a tradiční výrazy uvedené v dodatku 2.

Pokud jde o vinařské produkty pocházející ze Švýcarska, jsou podle ustanovení čl. 6 písm. b) téže přílohy chráněny:

—

výrazy „Suisse“, „Schweiz“, „Svizzera“, „Svizra“ a ostatní názvy používané k označení této země,

—

zvláštní výrazy Švýcarska uvedené v dodatku 2,

—

zeměpisná označení a tradiční výrazy uvedené v dodatku 2.

Francouzské chráněné označení původu „champagne“ je ve zmíněném dodatku 2 uvedeno jako zeměpisné označení původu ve smyslu čl. 6 písm. a) třetí odrážky přílohy 7 dohody.

Název „champagne“ však není uveden mezi chráněnými názvy, pokud jde o vinařské produkty pocházející ze Švýcarska, uvedené v dodatku 2, a to ani jako švýcarské označení původu nebo jako tradiční výraz Švýcarska, přičemž uvedený dodatek krom toho neuvádí žádný ze zvláštních výrazů uvedených v čl. 6 písm. b) druhé odrážce přílohy 7 dohody. Vzhledem k tomu, že název „champagne“ mimoto nepředstavuje ani název označující Švýcarsko, musí být tedy považován za název, který není chráněným názvem Švýcarska ve smyslu přílohy 7 dohody.

Je přitom třeba připomenout, že čl. 5 odst. 4 písm. a) přílohy 7 dohody stanoví, že „když jsou dvě označení chráněná podle této přílohy homonymní, poskytuje se ochrana každému označení za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vinařských produktů“. Stejně tak čl. 5 odst. 5 písm. a) této přílohy stanoví, že „když jsou dva výrazy chráněné podle této přílohy homonymní, poskytuje se ochrana každému výrazu za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vinařských produktů“.

Výjimky pro shodující se zeměpisná označení stanovené v čl. 5 odst. 4 a 5 přílohy 7 dohody, o nichž mají žalobci za to, že je nemohou využít na základě ustanovení champagne, se tak použijí pouze v případě dvou homonymních označení nebo výrazů chráněných na základě přílohy 7 dohody.

Výše bylo přitom uvedeno, že název „champagne“ není chráněným názvem Švýcarska podle přílohy 7 dohody.

Z toho vyplývá, že skutečnost, že se žalobci nemohou dovolávat jedné z výjimek pro shodující se zeměpisná označení stanovených v čl. 5 odst. 4 a 5 přílohy 7 dohody, vyplývá ze samotné systematiky těchto ustanovení a z okolnosti, že název „champagne“ nepředstavuje chráněný název Švýcarska ve smyslu přílohy 7 dohody.

Žalobci tedy nesprávně tvrdí, že je ustanovení champagne zbavuje možnosti dovolávat se jedné z výjimek pro shodující se zeměpisná označení stanovené v čl. 5 odst. 4 a 5 přílohy 7 dohody.

Je totiž třeba připomenout, že podle uvedeného ustanovení:

„Výhradní ochrana podle odstavců 1 [až] 3 se vztahuje na název ,Champagne‘ v seznamu Společenství v dodatku 2 této přílohy. Po přechodnou dobu dvou let od vstupu této přílohy v platnost však tato výhradní ochrana nevylučuje používání slova ,Champagne‘ k označení a obchodní úpravě některých vín pocházejících ze švýcarského kantonu Vaud za předpokladu, že tato vína nejsou uváděna na trh na území Společenství a spotřebitel není uváděn v omyl ohledně skutečného původu vína.“

Jediným účelem ustanovení champagne je tedy na přechodnou dobu dvou let povolit uvádění některých vín pocházejících z kantonu Vaud na trh mimo území Společenství pod názvem „champagne“. Ustanovení champagne tedy představuje úpravu výhradní ochrany, které na základě čl. 5 odst. 1 až 3 přílohy 7 dohody požívá název „champagne“ uvedený v seznamu Společenství obsaženém v dodatku 2 téže přílohy, ve prospěch některých vín pocházejících z kantonu Vaud, jak to ostatně vyjadřují první věta uvedeného ustanovení a slovo „toutefois“ (však) nacházející se na začátku jeho druhé věty.

Za těchto okolností je třeba konstatovat, že zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje ustanovení champagne, by nejen žalobcům nepřineslo žádný prospěch, ale bylo by dokonce v jejich neprospěch, jelikož by zrušilo přechodnou dobu, kterou v jejich prospěch stanoví. V tomto ohledu žalobci nemají žádný právní zájem na podání žaloby proti ustanovení champagne, a jejich žaloba musí být z tohoto důvodu odmítnuta jako nepřípustná.

Je však třeba uvést, že nad rámec striktní formulace jejich návrhových žádání ze žalobních důvodů rozvinutých žalobci vyplývá, že žalobci v podstatě zpochybňují zákaz stanovený v dohodě, aby po uplynutí přechodné doby dvou let stanovené ustanovením champagne uváděli na trh vína pocházející z obce Champagne v kantonu Vaud pod názvem „champagne“.

Ačkoli je přitom pravda, jak bylo uvedeno výše, že ustanovení champagne nepředstavuje právní základ tohoto zákazu, nic to nemění na tom, že dohoda na základě čl. 5 odst. 1 až 6 své přílohy 7, jakož i dodatku 2 téže přílohy skutečně Švýcarské konfederaci ukládá povinnost zajistit výhradní ochranu názvu Společenství „champagne“ a vylučuje jakoukoli možnost výjimky pro shodující se zeměpisná označení ve prospěch vín pocházejících z obce Champagne v kantonu Vaud. Krom toho je třeba uvést, že ustanovení champagne výslovně zdůrazňuje tuto okolnost ve své první větě, podle níž „[v]ýhradní ochrana podle odstavců 1 [až] 3 se vztahuje na název ,Champagne‘ v seznamu Společenství v dodatku 2 této přílohy“, takže představuje výslovnou formulaci režimu vyplývajícího ze zápisu názvu „champagne“ do jediného seznamu chráněných názvů, pokud jde o vinařské produkty pocházející ze Společenství.

Z toho vyplývá, že žaloba musí být ve skutečnosti považována za žalobu, která směřuje proti režimu výhradní ochrany názvu Společenství „champagne“, který vyplývá z čl. 5 odst. 1 až 6 a z dodatku 2 přílohy 7 dohody, jehož výslovným vyjádřením je ustanovení champagne, a zvláště jeho první věta. Krom toho je třeba konstatovat, že nad rámec jejich legitimních výhrad, pokud jde o povahu ustanovení champagne jako aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, z jejich písemností vyplývá, že Rada a Komise takto žalobu pochopily, takže kontradiktorní diskuze nebyla dotčena nepřesností žalobců, pokud jde o označení aktu nepříznivě zasahujícího do jejich právního postavení.

Za těchto podmínek Soud přezkoumá rovněž přípustnost žaloby v rozsahu, v němž je jejím cílem zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž schvaluje režim výhradní ochrany názvu Společenství „champagne“, který vyplývá z čl. 5 odst. 1 až 6 a z dodatku 2 přílohy 7 dohody (dále jen „sporná ustanovení dohody“).

V tomto ohledu je třeba rozlišovat podle toho, zda je zkoumáno dotčení žalobců spornými ustanoveními dohody buď na území Švýcarska, nebo na území Společenství.

K dotčení žalobců napadeným rozhodnutím na území Švýcarska

– Argumenty účastníků řízení

Rada namítá, že Švýcarská konfederace není součástí Společenství, a že v důsledku toho se na ní podle čl. 299 odst. 1 ES nevztahuje žádné rozhodnutí nebo akt Společenství. Napadené rozhodnutí tedy nemůže způsobit začlenění dohody do švýcarského právního řádu s ohledem na to, že v něm nevyvolává žádný účinek.

Rada připomíná, že na základě článku 26 úmluvy o smluvním právu, uzavřené ve Vídni dne 23. května 1969 (dále jen „Vídeňská úmluva“), každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře a že na základě článku 29 uvedené úmluvy, pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje smlouva každou smluvní stranu pro celé její území. Pokud tedy jde o sedm dohod podepsaných dne 21. června 1999 mezi Švýcarskou konfederací na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, je každá smluvní strana povinna dodržovat a provádět uvedené dohody a jejich uplatnění na území Švýcarska spadá výlučně do pravomoci švýcarských orgánů.

V tomto ohledu Rada poznamenává, že článek 16 dohody upřesňuje, že se vztahuje na jedné straně na území, na která se vztahuje Smlouva o založení Evropského společenství, a na straně druhé na území Švýcarska a že příloha 7 uvedené dohody ve svém čl. 5 odst. 1 upřesňuje, že „[…] strany použijí vhodné právní prostředky k zajištění účinné ochrany a k zamezení toho, aby zeměpisná označení a tradiční výrazy byly používány pro označování vinařských produktů, na které se příslušná označení nebo výrazy nevztahují.“

Rada z toho vyvozuje, že se uvedená dohoda stává použitelnou na území Švýcarska pouze na základě švýcarského rozhodnutí o ratifikaci dohody podle ústavních předpisů Švýcarska, a to za podmínek a podle pravidel jeho právního řádu. Pouze švýcarské orgány jsou příslušné a odpovědné za použití vhodných právních prostředků pro uplatnění práv a povinností uvedených v článku 5 přílohy 7 dohody, které se případně uplatní na situaci žalobců, na území Švýcarska. Rada zdůrazňuje, že ačkoli ve Švýcarské konfederaci existuje jako ve Společenství systém začleňování mezinárodních dohod monoistického typu, má však tento stát autonomní pravidla pro určení rozsahu, v němž dohoda, jejíž je smluvní stranou, přiznává práva jednotlivcům, takže jeho soudy mohou přijímat řešení odlišná od řešení soudů Společenství týkajících se přímé použitelnosti ustanovení dohod uzavřených Společenstvím. Rada jako příklad takové odlišnosti uvádí rozsudek švýcarského federálního soudu ze dne 25. ledna 1979, Bosshard Partners Intertrading v. Sunlight AG.

Konečně, judikatura připomenutá žalobci týkající se otázky, zda ustanovení dohody uzavřené Společenstvím se třetími zeměmi musí být považováno za přímo použitelné, je pro projednávanou věc nerelevantní, jelikož se napadené rozhodnutí nepoužije na situaci žalobců. Rada krom toho poznamenává, že případné zrušení napadeného rozhodnutí Soudem nezpůsobí to, že se dohoda stane neplatnou podle článku 46 Vídeňské úmluvy, takže ji švýcarské orgány i nadále budou muset dodržovat a opatření přijatá švýcarskými orgány podle této dohody zůstanou v platnosti.

Komise uvádí, že cílem napadeného rozhodnutí je ratifikovat sedm dohod podepsaných se Švýcarskou konfederací dne 21. června 1999 jménem a na účet Společenství, a tak je učinit použitelnými na území Společenství.

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že dohoda uzavřená Radou nebo Komisí podle ustanovení Smlouvy představuje, pokud jde o Společenství, akt přijatý jedním z jeho orgánů a že ustanovení takové dohody tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství od vstupu této dohody v platnost (rozsudky Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974, Haegeman, 181/73, Recueil, s. 449, body 4 a 5, a ze dne 30. září 1987, Demirel, 12/86, Recueil, s. 3719, bod 7).

Akty orgánů přitom mají v zásadě stejný rozsah působnosti jako zakládající smlouva, na níž jsou založeny. Podle čl. 299 odst. 1 Smlouvy se tak akt přijatý orgánem Společenství nevztahuje na území třetího státu a nemohou jím být dotčena práva vzniklá a vykonávaná na území tohoto státu v souladu s právní úpravou uvedeného státu.

Sporná ustanovení dohody tedy nejsou použitelná a mohou být na žalobce použita pouze na základě aktu o ratifikaci přijatého švýcarskými orgány, kterým tyto orgány oficiálně vyjadřují svůj souhlas s tím, že jsou dohodou vázány, a svůj závazek přijmout nezbytná opatření k jejímu uplatnění na jejich území v souladu s články 14 a 16 dohody.

Komise z toho vyvozuje, že napadené rozhodnutí, tedy akt o ratifikaci přijatý jménem a na účet Společenství, se nevztahuje na území Švýcarska a jeho cílem není – a jeho účelem nemůže být – upravovat činnost žalobců ve Švýcarsku, ani jim v důsledku toho ukládat jakýkoli zákaz. Případné zrušení napadeného rozhodnutí tak nemá žádný dopad na jejich situaci na území Švýcarska, která zůstává upravena rozhodnutími pouze švýcarských orgánů, takže žalobci nemají právní zájem na podání žaloby proti napadenému rozhodnutí.

Francouzská republika, vedlejší účastnice, uvádí, že napadeným rozhodnutím je rozhodnutí, kterým bylo jménem Společenství uzavřeno sedm dohod podepsaných dne 21. června 1999. Jeho cílem je učinit je použitelnými na území Společenství. Z čl. 299 odst. 1 ES přitom vyplývá, že akt přijatý orgánem Společenství se vztahuje pouze na území členských států Společenství, a nikoli na území třetího státu. Tento akt se tedy nevztahuje na území Švýcarska, takže práva žalobců nemohou být napadeným rozhodnutím dotčena. Aby se tyto dohody staly použitelnými na území Švýcarska, je totiž třeba, aby orgány tohoto státu předtím provedly jejich ratifikaci.

Krom toho, pokud jde o zeměpisná označení, čl. 5 odst. 1 přílohy 7 dohody upřesňuje, že „[…] strany použijí vhodné právní prostředky k zajištění účinné ochrany a k zamezení toho, aby zeměpisná označení a tradiční výrazy byly používány pro označování vinařských produktů, na které se příslušná označení nevztahují“. Práva a povinnosti žalobců ve Švýcarsku by tedy mohly být dotčeny pouze rozhodnutím švýcarských orgánů.

Žalobci tvrdí, že podle judikatury je jakýkoli akt Rady, kterým se uzavírá mezinárodní dohoda, sám o sobě aktem, který může být napaden žalobou na základě článku 230 ES [rozsudky Soudního dvora ze dne 9. srpna 1994, Francie v. Komise, C-327/91, Recueil, s. I-3641, bod 16, a ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada,C-122/95, Recueil, s. I-973, body 41 a 42; posudek Soudního dvora 3/94 ze dne 13. prosince 1995 (Recueil, s. I-4577, bod 22), vydaný na základě článku 228 Smlouvy o ES].

Domnívají se, že se argumenty Rady a Komise zakládají na nesprávném předpokladu, podle něhož akt Společenství nemůže svou povahou vyvolávat účinky mimo území Společenství. Akt, kterým Společenství uzavírá dohodu se třetím státem, totiž podmiňuje samotnou existenci uvedené dohody na mezinárodní úrovni. V projednávané věci se tedy dohoda stala závaznou až v důsledku jednak rozhodnutí švýcarské Conseil fédéral o ratifikaci ze dne 16. října 2000, a jednak rozhodnutí Rady ze dne 4. dubna 2002 o schválení uvedené dohody. Tvrzení, že žalobci jsou dotčeni pouze ratifikací sporných ustanovení dohody Švýcarskou konfederací, jelikož by v případě neexistence napadeného rozhodnutí žalobci nebyli zbaveni svého práva uvádět na trh víno, které vyrábějí pod názvem „champagne“, je tedy nesprávné.

Žalobci v tomto ohledu zdůrazňují, že napadené rozhodnutí časově následuje po ratifikaci dohody Švýcarskou konfederací. Před přijetím tohoto rozhodnutí tedy Švýcarská konfederace nemusela plnit povinnost vyplývající ze sporných ustanovení dohody a tato povinnost vznikla až v důsledku přijetí uvedeného rozhodnutí, které podmínilo vstup dohody v platnost. Zákaz, aby žalobci nadále užívali označení původu podle názvu obce „champagne“, tedy přímo vyplývá z napadeného rozhodnutí.

Skutečnost, že protiprávnost aktu je způsobena spojením obou faktorů, a to rozhodnutí Společenství o ratifikaci a rozhodnutí Švýcarské konfederace o ratifikaci, neznamená, že žádný z těchto dvou faktorů nemůže být zpochybněn prostřednictvím žaloby na neplatnost, důsledek, který dovozuje stanovisko Rady.

Soudní dvůr ostatně připustil přípustnost žaloby na neplatnost podané proti aktům schvalujícím mezinárodní smlouvy, aniž by rozlišoval podle jejich vnějších či vnitřních účinků (rozsudky Francie v. Komise, bod 71 výše; Německo v. Rada, bod 71 výše; rozsudky Soudního dvora ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Rada,C-29/99, Recueil, s. I-11221, a ze dne 12. prosince 2002, Komise v. Rada,C-281/01, Recueil, s. I-12049).

Krom toho, pokud by byla následována teze Rady, orgány Společenství by mohly volně porušovat pravidla práva Společenství, zejména základní práva, pokud by jednaly v rámci své vnější pravomoci a dotčený akt by vyvolával účinky pouze na území třetího státu.

Pokud jde o výklad článku 299 ES učiněný Radou, žalobci tvrdí, že opomíná, že místní působnost právního řádu Společenství přesahuje součet území členských států a vztahuje se na jakékoli místo, na kterém členský stát jakkoli působí v rámci rozsahu pravomocí přiznaných Společenství. Společenství tak má pravomoc sankcionovat kartelové dohody nebo zakazovat spojování podniků mimo Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 27. září 1988, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, 117/85 a 125/85 až 129/85, Recueil, s. 5193, a ze dne 28. dubna 1998, Javico,C-306/96, Recueil, s. I-1983; rozsudek Gencor v. Komise, bod 39 výše).

V projednávaném případě přitom ze znění ustanovení champagne výslovně vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je vyvolat účinky jak na území Společenství, tak na území Švýcarska. Na území Švýcarska totiž zakazuje užívání názvu „champagne“, které je však na základě švýcarského práva vyhrazeno pro vinohradníky z obce Champagne v kantonu Vaud. Žalobci v tomto ohledu tvrdí, že smlouva mezi Francouzskou republikou a Švýcarskou konfederací o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných zeměpisných názvů, podepsaná v Bernu dne 14. května 1974 (dále jen „francouzsko-švýcarská smlouva“), na základě výjimky pro shodující se zeměpisná označení stanovené v jejím čl. 2 odst. 3 povoluje užívání uvedeného názvu pro vína pocházející ze Champagne v kantonu Vaud. Tato okolnost ostatně nebyla popřena producenty ze Champagne.

Krom toho článek 46 Vídeňské úmluvy, který Rada uvádí na podporu své argumentace, pouze stanoví, že se stát nemůže dovolávat skutečnosti, že jeho souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, je stižen vadou spočívající v tom, že při jeho vyjádření došlo k porušení některého z ustanovení jeho vnitrostátního práva týkajícího se oprávnění uzavírat smlouvy. Tento případ se přitom nijak netýká situace projednávaného případu, ve které by bylo porušeno základní právo. V každém případě článek 46 uvedené úmluvy vyhrazuje případ, kdy jde o zjevné porušení, což by byl případ projednávané věci, pokud by sporná ustanovení dohody představovala zjevné a závažné porušení práva vlastnit majetek a práva na volný výkon hospodářské činnosti žalobců. Krom toho by zrušení napadeného rozhodnutí sporná ustanovení dohody zbavilo jakéhokoli významu, a již by je smluvní strany dohody nemusely uplatňovat podle článků 60 a následujících Vídeňské úmluvy.

Konečně, pokud jde o argumentaci Rady týkající se údajného nedostatku bezprostředního dotčení žalobců spornými ustanoveními dohody, žalobci připomínají, že podle judikatury Soudního dvora a Soudu je žalobce dotčen bezprostředně, pokud má přijatý akt Společenství vůči němu okamžitý účinek, aniž by byl nezbytný jakýkoli následný diskreční zásah vnitrostátního orgánu či orgánu Společenství. Přijetí čistě prováděcího aktu však přímý vztah mezi aktem Společenství a žalobcem neruší (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. května 1971, International Fruit Company a další v. Komise, 41/70 až 44/70, Recueil, s. 411).

Z ustálené judikatury tak vyplývá, že podmínka, podle níž musí být jednotlivec napadeným opatřením Společenství dotčen bezprostředně, vyžaduje, aby toto napadené opatření Společenství vyvolávalo přímé účinky na právní postavení jednotlivce a neponechávalo adresátům tohoto opatření pověřeným jeho provedením žádnou posuzovací pravomoc, neboť toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z právní úpravy Společenství, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující předpisy (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1998, Dreyfus v. Komise,C-386/96 P, Recueil, s. I-2309, bod 43).

Žalobci tak připouštějí, že v případě opatření, které státům pověřeným zajistit jeho provedení do jejich vnitrostátního práva skutečně ponechává rozsáhlý rozhodovací prostor, může být postavení účastníků řízení dotčeno pouze přijatými prováděcími předpisy.

V projednávaném případě však tomu tak není, jelikož ustanovení champagne je jasné, přesné a vyjádřené jednoznačně a při přijetí opatření nezbytných k zajištění skutečného provádění a použití sporných ustanovení dohody neponechává žádný prostor pro uvážení. Rada a Komise ostatně samy zdůrazňují skutečnost, že Švýcarská konfederace je na základě článku 14 dohody povinna přijmout veškerá obecná i zvláštní opatření k plnění dohody, protože jinak by byla založena její odpovědnost na mezinárodní úrovni.

Krom toho porušení práva Společenství nevyplývá z případného jednání Švýcarska, ale ze sporných ustanovení dohody, která Švýcarsku ukládají povinnost přijmout opatření nezbytná k zajištění jejího řádného provádění obdobným způsobem jako v situaci, která byla předmětem rozsudku Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002, Komise v. Německo (C-476/98, Recueil, s. I-9855).

Žalobci se tak domnívají, že napadené rozhodnutí vůči nim vyvolává právní účinky a že je Soud příslušný žalobu projednat, jelikož mezinárodní smluvní kontext je v tomto ohledu bezvýznamný, poněvadž Soudní dvůr zdůraznil, že výkon pravomocí přenesených na Společenství v mezinárodní oblasti nemůže být vyloučen ze soudního přezkumu stanoveného v článku 230 ES (rozsudky Francie v. Komise, bod 71 výše, a Německo v. Rada, bod 71 výše).

– Závěry Soudu

Úvodem je třeba připomenout, že pro to, aby žaloba byla přípustná na základě čl. 230 prvního pododstavce ES, musí být napadeným aktem akt orgánu s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce a který podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1998, Francie a další v. Komise,C-68/94 aC-30/95, Recueil, s. I-1375, bod 62; rozsudek Soudu ze dne 4. března 1999, Assicurazioni Generali a Unicredito v. Komise,T-87/96, Recueil, s. II-203, bod 37; viz rovněž v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, zvaný „AETR“, 22/70, Recueil, s. 263, a Francie v. Komise, bod 71 výše, bod 14).

Ačkoli dohoda mezi Společenstvím na straně jedné a třetím státem nebo mezinárodní organizací na straně druhé jakožto nástroj vyjadřující společnou vůli těchto subjektů nemůže být považována za akt orgánů, a nemůže být tedy napadena žalobou na základě článku 230 ES, je podle ustálené judikatury akt, kterým příslušný orgán Společenství zamýšlel uzavřít uvedenou dohodu, aktem orgánů ve smyslu téhož článku, a může být tedy napaden žalobou na neplatnost (viz v tomto smyslu rozsudek Francie v. Komise, bod 71 výše, bod 17; posudek 3/94, bod 71 výše, bod 22, a rozsudek Německo v. Rada, bod 71 výše, bod 42).

Z toho vyplývá, že předmětem žaloby žalobců může být pouze zrušení napadeného rozhodnutí a že je žaloba přípustná pouze v rozsahu, v němž toto rozhodnutí vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobců a které podstatným způsobem mění jejich právní postavení.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada svrchovanosti států vyjádřená v čl. 2 odst. 1 Charty Spojených národů znamená, že přísluší v zásadě každému státu, aby na svém území vydával právní předpisy, a v souvislosti s tím, že stát může v zásadě jednostranně stanovovat závazná pravidla pouze na svém vlastním území. Stejně tak, pokud jde o Společenství, je třeba zdůraznit, že podle článku 299 ES a podle zvláštních pravidel týkajících se některých území, která toto ustanovení vyjmenovává, se Smlouva o ES vztahuje pouze na území členských států.

Z toho vyplývá, že akt orgánů přijatý podle Smlouvy nemůže jakožto jednostranný akt Společenství zakládat práva a povinnosti mimo takto vymezené území. Napadené rozhodnutí se tedy může vztahovat pouze na uvedené území a postrádá jakýkoli právní účinek na území Švýcarska. Pouze dohoda, která nemůže být předmětem žaloby v souladu s tím, co bylo uvedeno výše, je předurčena k tomu, aby na území Švýcarska vyvolávala právní účinky podle pravidel vlastních právnímu řádu tohoto státu, pokud byla ratifikována podle postupů, které se v něm používají.

Je tak třeba mít za to, že napadené rozhodnutí, přijaté Radou a Komisí jménem a na účet Společenství, nemění právní postavení žalobců na území Švýcarska, neboť toto postavení je upraveno pouze ustanoveními přijatými tímto státem v rámci výkonu jeho svrchované pravomoci. Údajně škodlivé účinky, které dohoda vyvolává na území Švýcarska vůči žalobcům, totiž vycházejí výlučně z okolnosti, že Švýcarská konfederace tím, že svrchovaně rozhodla o ratifikaci uvedené dohody, souhlasila s tím, že bude touto dohodou vázána a v souladu s článkem 14 uvedené dohody se zavázala, že přijme vhodná opatření k plnění závazků z ní vyplývajících, mezi nimiž jsou závazky vyplývající ze sporných ustanovení dohody.

To je ostatně v souladu s článkem 16 dohody, který stanoví, že se dohoda vztahuje na jedné straně na území, na která se vztahuje Smlouva o založení Evropského společenství za podmínek v ní stanovených, a na straně druhé na území Švýcarska, který musí být vykládán ve vzájemném spojení s čl. 17 odst. 1 první větou dohody, podle něhož strany dohodu ratifikují nebo schválí v souladu se svými postupy.

Pouhá skutečnost, že podle formálního ustanovení o vstupu v platnost uvedeného v čl. 17 odst. 1 druhé větě dohody, podle něhož dohoda vstoupí v platnost prvního dne druhého měsíce následujícího po posledním oznámení o uložení listin o ratifikaci nebo schválení sedmi sektorových dohod, napadené rozhodnutí způsobilo její vstup v platnost, nemůže mít žádný dopad na obecnou zásadu vyjádřenou výše, podle níž každý stát je v zásadě jediný příslušný k tomu, aby jednostranně stanovoval závazná pravidla na svém území. I kdyby bylo totiž třeba připustit, že na základě článku 17 dohody může zrušení napadeného rozhodnutí způsobit její zrušení, je třeba jednak konstatovat, že by tomu tak bylo rovněž v případě zrušení rozhodnutí o ratifikaci dohody Švýcarskou konfederací, a zvláště, že tato možnost je pouhým důsledkem procesních a formálních podmínek vstupu dohody v platnost a nemůže zjevně vést k závěru, že se napadené rozhodnutí vztahuje na území Švýcarska.

Konečně, ačkoli je pravda, že bylo rozhodnuto, že výkon pravomocí přenesených na orgány Společenství v mezinárodní oblasti nemůže být vyloučen ze soudního přezkumu legality stanoveného v článku 230 ES (rozsudek Francie v. Komise, bod 71 výše, bod 16), je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě by připuštění přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž se týká účinků sporných ustanovení dohody na území Švýcarska, vedlo k tomu, že by soud Společenství rozhodoval o legalitě práv přiznaných třetímu státu, nebo závazků převzatých tímto státem, vyplývajících z mezinárodní dohody, kterou svobodně a svrchovaně schválil v rámci vedení svých zahraničních vztahů, s ohledem na právo Společenství. Takový přezkum by zjevně vybočoval z rámce pravomocí Soudu, který je vymezen Smlouvou o ES.

Ze všeho předcházejícího vyplývá, že napadené rozhodnutí nevyvolává žádný právně závazný účinek, jímž může být změněno právní postavení žalobců na území Švýcarska, a z tohoto důvodu nepředstavuje akt, který může být napaden žalobou na základě článku 230 ES. Z těchto důvodů musí být argumentace žalobců směřující k prokázání, že jsou tímto rozhodnutím bezprostředně dotčeni ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, odmítnuta jako postrádající jakoukoli relevanci, neboť tato otázka předem předpokládá, že napadený akt vůči nim vyvolává právně závazné účinky.

Projednávanou žalobu je tedy třeba v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud jde o území Švýcarska, odmítnout jako nepřípustnou.

K dotčení žalobců napadeným rozhodnutí na území Společenství

– Argumenty účastníků řízení

Rada tvrdí, že víno pocházející z francouzské oblasti Champagne požívá ve Společenství výhradní ochrany jakožto jakostní víno s. o., což sporná ustanovení dohody nijak nemění.

Ve své žalobní odpovědi Rada v odpovědi na písemné otázky Soudu dodává, že na základě článku 36 nařízení č. 753/2002, který stanoví podmínky, za kterých může být název zeměpisného označení uveden na etiketě vína dovezeného do Společenství, takové zeměpisné označení nesmí být zaměněno se zeměpisným označením používaným k označení jakostního vína s. o., stolního vína nebo jiného dovezeného vína uvedeného na seznamech v dohodách, které Společenství uzavřelo se třetími zeměmi.

V projednávaném případě má Rada za to, že se výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená v čl. 36 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 753/2002 nemůže vztahovat na vína pocházející z obce Champagne v kantonu Vaud vzhledem ke zjevnému nebezpečí záměny, které toto homonymum vůči spotřebitelům vyvolává. Krom toho velmi vysoký statut a dobrá pověst francouzského chráněného označení původu činí zvláště nespravedlivým sdílení takového názvu, což je v rozporu s požadavky tohoto ustanovení.

100

Rada krom toho poznamenává, že žádné zeměpisné označení třetího státu nebylo povoleno na základě uvedeného čl. 36 odst. 3, aby mohlo být užíváno na území Společenství. Příloha VI nařízení č. 753/2002, která uvádí zeměpisná označení a tradiční výrazy, na něž se vztahuje výjimka pro shodující se zeměpisná označení, totiž žádné takové zeměpisné označení ani tradiční výraz neobsahuje. Na švýcarské zeměpisné označení „champagne“ se tak nevztahuje žádná výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená tímto nařízením, takže žalobci nejsou oprávněni uvádět na trh vína pocházející z obce Champagne pod uvedeným názvem.

101

Rada tedy tvrdí, že jak před, tak po dohodě jsou ochrana, kterou je třeba přiznat, jakož i pravidla užívání chráněného označení původu „champagne“ ve Společenství upraveny nařízením č. 1493/1999 a nařízením č. 753/2002. Krom toho, i když tato nařízení poskytla žalobcům možnost užívat název „champagne“ pro vína pocházející z obce Champagne v kantonu Vaud, tato možnost nebyla změněna dohodou, která nestanoví pravidla o ochraně, kterou musí každá strana přiznat svým vlastním zeměpisným označením na svém území. Napadené rozhodnutí tedy nezavádí žádné nové ustanovení týkající se uvádění vín dovezených ze Švýcarska s názvem „champagne“ na území Společenství, takže uvedeným rozhodnutím nejsou žalobci bezprostředně dotčeni.

102

Tento závěr není vyvrácen francouzsko-švýcarskou smlouvou, která uznává pouze jedno označení „champagne“, a sice označení označující šumivá vína pocházející z francouzské oblasti Champagne. Článek 2 třetí pododstavec uvedené smlouvy totiž stanoví výjimku z povinností stanovených v prvním pododstavci, která zní následovně:

„Pokud jeden z chráněných názvů podle prvního pododstavce odpovídá názvu oblasti nebo místa, které se nacházejí mimo území Francouzské republiky, první pododstavec nevylučuje, aby byl název užíván pro produkty nebo zboží vyrobené v této oblasti nebo v tomto místě. Dodatečná ustanovení však mohou být stanovena v protokolu.“

103

Účinkem tohoto ustanovení je tedy umožnit Švýcarské konfederaci, aby se odchýlila od povinnosti stanovené v jeho prvním pododstavci, podle něhož je název „champagne“ vyhrazen „na území Švýcarské konfederace pro francouzské produkty nebo zboží“. Účelem tohoto ustanovení však není stanovit ochranu, kterou je třeba přiznat názvu „champagne“ na území Francie, a v důsledku toho není v rozporu s právními předpisy Společenství v oblasti vinařství, které na území Společenství vyhrazují toto chráněné označení původu pro některá vína z francouzské oblasti Champagne.

104

Krom toho v odpovědi na písemné otázky Soudu Rada tvrdila, že žalobci neprokázali právně dostačujícím způsobem, že je název „champagne“ chráněn jakožto chráněné označení původu na základě švýcarského práva.

105

Nařízení švýcarské Conseil fédéral ze dne 7. prosince 1998 o vinařství a dovozu vína totiž uvádí tři typy názvů: označení původu, chráněné označení původu a údaj o původu. Na základě tohoto nařízení je označení původu vyhrazeno pro vína z hroznů sklizených v dotyčné zeměpisné oblasti, která vykazují minimální obsah přírodního cukru. Naproti tomu chráněné označení původu by nad rámec uvedeného obsahu cukru, stanoveného pro označení původu, mělo splňovat „dodatečné požadavky stanovené kantonem“, které se musejí týkat alespoň „vymezení produkčních oblastí […], odrůd révy […], způsobů pěstování […], obsahu přírodního cukru […], maximální výnosnosti na jednotku plochy […], způsobů vinifikace [a] organoleptické analýzy a rozboru“.

106

Rada připouští, že podle článku 16 nařízení ze dne 19. června 1985 o označeních původu vín z kantonu Vaud (dále jen „nařízení o označeních původu vín z kantonu Vaud“) „víno sklizené na území obce může užívat označení této obce“. Toto právo je však v rozporu s usnesením švýcarské Conseil fédéral ze dne 7. prosince 1998 o vinařství a dovozu vína, časově následujícího po tomto nařízení, které vyhrazuje chráněná označení původu pro vína, která splňují striktnější podmínky jakosti v porovnání s prostou podmínkou týkající se označení původu podle názvu obce spočívající v tom, že je vyžadováno, aby 51 % vína bylo sklizeno na území dotyčné obce.

107

Rada dodává, že v souladu s článkem 3 nařízení ze dne 28. června 1995 o chráněných označeních původu vín z kantonu Vaud jsou označení původu vín z kantonu Vaud vyhrazena pouze pro vína chráněného označení původu a že se chráněným označením původu rozumějí tradiční zeměpisné názvy, či nikoli, vín kategorie 1 ve smyslu ustanovení článků 1 až 4 nařízení ze dne 26. března 1993 o jakosti vín z kantonu Vaud.

108

V tomto ohledu Rada uvádí, že podle článku 1 nařízení ze dne 26. března 1993 o jakosti vín z kantonu Vaud pouze vína pocházející ze sklizně, která dosáhla určitého minimálního obsahu přírodního cukru, stanoveného pro jednotlivou odrůdu révy a označení, mohou být označena označením původu vinařské oblasti, místa produkce nebo obvodu místa produkce (obec, vinice, zámek, opatství, statek, katastrální označení nebo lokalita). Rada přitom zdůrazňuje, že ačkoli je označení „Bonvillars“ uvedeno v seznamu označení, není tomu tak v případě označení „champagne“.

109

Rada se tak domnívá, že název „champagne“ není chráněným označením původu ani označením původu, nýbrž pouhým zeměpisným označením postrádajícím jakoukoli spojitost s jakostí nebo pověstí. Tento název totiž ve švýcarském právu implikuje pouze čistě zeměpisný požadavek, a to požadavek, aby alespoň 51 % vína pocházelo z hroznů sklizených v obci Champagne.

110

Tento výklad je potvrzen nařízením kantonu Vaud ze dne 16. července 1993 o omezení produkce a úřední kontrole sklizně. Rada poznamenává, že podle článku 1 tohoto nařízení seznam vinic v kantonu uvádí vinařské parcely každého majitele, který musí podle článku 3 uvedeného nařízení uvádět označení ve smyslu nařízení o označeních původu vín z kantonu Vaud. Seznam vinic v kantonu předložený žalobci přitom jasně uvádí, že všem žalobcům přísluší označení „Bonvillars“.

111

Komise tvrdí, že užívání názvu „champagne“ je na území Společenství po dlouhou dobu vyhrazeno pro vína pocházející z francouzské oblasti Champagne, což sporná ustanovení dohody nijak nemění.

112

V odpovědi na písemné otázky Soudu Komise uvedla, že výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená v čl. 29 odst. 3 posledním pododstavci nařízení č. 2392/89 platného do 1. srpna 2003 mohla být poskytnuta rozhodnutím Komise na žádost o výjimku z ustanovení odstavce 2 téhož článku. Taková žádost, pokud jde o vína pocházející z obce Champagne ve Švýcarsku, přitom podána nebyla.

113

Krom toho výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená v čl. 36 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 753/2002, platného od 1. srpna 2003, se uplatní pouze za podmínky, že je dotyčné zeměpisné označení uznáno a chráněno jako takové třetím státem, a to v souladu s čl. 24 odst. 9 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví ze dne 15. dubna 1994 (Úř. věst. L 336, s. 214, dále jen „dohoda TRIPS“), podle něhož „[p]odle této Dohody nevznikne povinnost chránit zeměpisná označení, která nejsou chráněna, nebo jejichž ochrana skončí v zemi jejich původu, nebo která v této zemi upadla v zapomenutí.“

114

Jelikož tak Švýcarská konfederace nezamýšlela chránit zeměpisné označení „champagne“ v kantonu Vaud v rámci této dohody, výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená v nařízení č. 753/2002 se nepoužije. Krom toho příloha VI uvedeného nařízení, která uvádí označení a praktické podmínky užívání shodných zeměpisných označení třetích zemí, neobsahuje žádná označení, poněvadž žádná žádost o výjimku pro shodující se zeměpisná označení k dnešnímu dni podána nebyla.

115

Krom toho Komise v odpovědi na písemnou otázku Soudu týkající se existence chráněného označení původu podle názvu obce ve prospěch obce Champagne uvedla, že z nařízení o označeních původu vín z kantonu Vaud vyplývá, že název „champagne“ je pouze údajem o původu, který nezakládá žádné právo průmyslového nebo obchodního vlastnictví, neboť použitelná švýcarská právní úprava nijak neuznává a neoznačuje vlastnosti vín vyráběných na území této obce.

116

Konečně Komise uvádí, že sami žalobci připouštějí, že víno, které vyrábějí pod názvem „champagne“, nikdy na trh na území Společenství neuváděli, ale že do Společenství vyvážejí přibližně tisíc lahví ročně pod názvem „arquebuse“, což prokazuje, že se na ně výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená v právní úpravě Společenství nikdy nepoužila.

117

Komise ze všeho předcházejícího vyvozuje, že napadený akt nemění právní postavení žalobců na území Společenství, takže žalobci nemají právní zájem na podání žaloby proti uvedenému aktu.

118

Francouzská republika, vedlejší účastnice řízení, poukazuje na to, že francouzské víno Champagne je chráněno ve Společenství jako jakostní víno s. o., a z tohoto důvodu požívá výhradního označení „champagne“. Napadeným aktem tedy není bezprostředně dotčeno právní postavení žalobců, takže žaloba je nepřípustná.

119

Krom toho má Francouzská republika za to, že na základě použitelné švýcarské právní úpravy je uvedení názvu obce spojeno s upřesněním původu vína v rámci místa produkce, které tvoří jedinou entitu, a že takové uvedení nemůže být pokládáno za označení původu. Označení původu totiž znamená, že jsou splněny určité podmínky, pokud jde o vlastnosti produktu, což platí pro označení „Bonvillars“, ale nikoli pro obec Champagne. Francouzská republika v tomto ohledu uvádí, že jinak by tato obec byla předmětem zvláštní zmínky v nařízení o označeních původu vín z kantonu Vaud, čemuž tak není. Domnívá se tak, že existence chráněného označení původu „champagne“ chráněného švýcarským právem není potvrzena.

120

Žalobci zpochybňují tvrzení Rady, Komise a Francouzské republiky, podle něhož sporná ustanovení dohody nemění jejich právní postavení na území Společenství. V tomto ohledu poukazují na to, že i když je název „champagne“ skutečně chráněným označením původu ve smyslu práva Společenství, tato okolnost nezabránila uvádění vín z kantonu Vaud, která vyrábějí, na trh ve Společenství. Žalobci, kteří vycházejí z korespondence zástupce producentů v oblasti Champagne, tvrdí, že tito producenti ostatně nenapadali uvádění na trh vína vyrobeného na území obce Champagne v kantonu Vaud pod názvem „champagne“.

121

V odpovědi na písemnou otázku Soudu žalobci upřesnili, že se po ověření ukázalo, že vývozy přibližně 1000 lahví vína ročně vyrobeného v obci Champagne do Belgie, uvedené v žalobě, nebyly učiněny pod názvem „champagne“, ale pod názvem „arquebuse“.

122

Žalobci však uvádějí, že na základě čl. 26 odst. 1 a článku 29 nařízení č. 2392/89 může být v případě shodnosti název vína pocházejícího ze třetí země užíván tehdy, pokud je v této zemi název užíván pro víno v souladu s dřívějšími a stálými zvyklostmi a za podmínky, že je jeho užívání touto zemí upraveno, čemuž tak zjevně v projednávaném případě je. Okolnost, že čl. 29 odst. 3 tohoto nařízení stanoví přijetí rozhodnutí o výjimce za účelem využití výjimky pro shodující se zeměpisná označení, je v projednávaném případě nerelevantní, neboť čl. 2 třetí pododstavec francouzsko-švýcarské smlouvy přiznává výjimku pro shodující se zeměpisná označení ex lege. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že pokud jeden z chráněných názvů podle jeho prvního pododstavce odpovídá názvu oblasti nebo místa nacházejícím se mimo území Francouzské republiky, tato ochrana nevylučuje, aby byl název užíván pro produkty nebo zboží vyrobené v této oblasti nebo v tomto místě. To je ostatně potvrzeno stanoviskem Conseil d'Etat kantonu Vaud ze dne 22. prosince 2003.

123

Pokud jde o nařízení č. 753/2002, žalobci zdůrazňují, že jeho článek 36 rovněž stanoví, že některá zeměpisná označení, která se shodují se zeměpisnými označeními pro jakostní víno s. o., se mohou užívat na základě praktických podmínek, které zajistí jejich vzájemné odlišení s ohledem na rovné zacházení s dotčenými producenty tak, aby spotřebitelé nebyli uváděni v omyl. Je přitom nepopiratelné, že název „champagne“ pro vína vyráběná žalobci je zeměpisné označení ve smyslu článku 22 TRIPS, na který odkazuje článek 3 přílohy 7 dohody. Krom toho užívání tohoto názvu žalobci splňuje podmínky stanovené v článku 36 nařízení č. 753/2002, takže uvedený název požívá výjimky pro shodující se zeměpisná označení. V tomto ohledu je bezvýznamné, že příloha VI tohoto nařízení neuvádí žádný název, s ohledem na to, že jakýkoli jiný výklad by zbavil článek 36 tohoto nařízení jakéhokoli smyslu a porušil by závazky Společenství vyplývající z čl. 23 odst. 3 TRIPS. V každém případě se nařízení č. 753/2002 stalo použitelným až od 1. ledna 2003, tedy po vstupu dohody v platnost. Vzhledem k tomu, že tato dohoda výjimku pro shodující se zeměpisná označení pro vína z obce Champagne vylučuje, nelze od Švýcarské konfederace vyžadovat, aby požádala o přiznání této výjimky v rámci nařízení č. 753/2002.

124

Pokud jde o ochranu názvu „champagne“ v souladu s použitelným švýcarským právem, žalobci uvádějí, že podle článku 16 nařízení ze dne 28. června 1995 o chráněných označeních původu vín z kantonu Vaud může být víno sklizené na území obce označeno jako toto označení původu podle obce.

125

V tomto ohledu tvrdí, že kanton Vaud zahrnuje šest vinařských oblastí. Jejich zeměpisná rozloha je vymezena v článku 2 uvedeného nařízení, který upřesňuje, že oblast Bonvillars zahrnuje všechny vinařské obce okresu Grandson, jakož i obce Montagny a Valuyres-sous-Montagny okresu Yverdon. Těchto šest oblastí se skládá z 26 míst produkce zahrnujících 148 vinařských obcí. V souladu s články 13 až 15 tohoto nařízení jsou tři z těchto oblastí tvořeny jediným místem produkce. Pokud jde o tyto tři oblasti tvořící jediné místo produkce, jejichž součástí je oblast Bonvillars, nelze mít pochyb o příslušnosti obcí nacházejících se na jejich území k jednomu či druhému místu produkce z důvodu totožnosti vinařské oblasti a místa produkce. To vysvětluje, proč nařízení ze dne 28. června 1995 o chráněných označeních původu vín z kantonu Vaud výslovně tyto obce neuvádí. Podle článku 16 uvedeného nařízení však producenti vína pocházejícího z těchto obcí mají právo užívat název těchto obcí jakožto název svých produktů.

126

Žalobci zdůrazňují, že Conseil d'Etat kantonu Vaud dvěma stanovisky ze dne 8. ledna a 22. prosince 2003 potvrdila, že název „champagne“ představuje chráněné označení původu obce v souladu se švýcarským právem. V tomto ohledu se žalobci domnívají, že tvrzení Rady, podle něhož švýcarský název „champagne“ nepředstavuje chráněné označení původu, nýbrž pouhé označení původu, v každém případě postrádá relevanci. Jelikož totiž uvedený název představuje zvláštní právo žalobců, je pro účely použití výjimky pro shodující se zeměpisná označení stanovené nařízením č. 2392/1989 a nařízením č. 753/2002 bezvýznamné vědět, zda na základě švýcarského práva tento název požívá vyššího, nižšího, nebo rovnocenného postavení vzhledem k francouzskému označení „champagne“.

– Závěry Soudu

127

Rada a Komise, podporované Francouzskou republikou, v podstatě tvrdí, že ochrana poskytnutá vínům vyrobeným ve francouzské oblasti Champagne na základě práva Společenství žalobcům zakazuje, aby uváděli na trh svá vína pod názvem „champagne“ na území Společenství. Sporná ustanovení dohody tedy na uvedeném území nemění právní postavení žalobců.

128

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 86 výše může žalobce podat žalobu na základě článku 230 ES pouze za podmínky, že napadený akt vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny jeho zájmy tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení.

129

Je tak třeba určit, zda, jak tvrdí Rada, Komise a Francouzská republika, bylo žalobcům již před vstupem sporných ustanovení dohody v platnost na základě použitelného práva Společenství zabráněno, aby ve Společenství uváděli na trh víno, které vyrábějí pod názvem „champagne“, takže sporná ustanovení dohody nemění jejich právní postavení podstatným způsobem.

130

Z tohoto hlediska je třeba podotknout, jak bylo uvedeno v bodech 4 až 6 výše, že ke dni podání žaloby dne 10. července 2002 bylo platným nařízením použitelným na situaci žalobců nařízení č. 2392/89.

131

Podle čl. 29 odst. 2 tohoto nařízení pro označování dováženého vína nemůže být název zeměpisné jednotky užívaný k označování stolního vína nebo jakostního vína s. o. nebo určité oblasti ve Společenství užíván v jazyce země producenta, ve které se tato jednotka nebo tato oblast nachází, ani v jiném jazyce.

132

Jak přitom bylo uvedeno v bodě 1 výše, v okamžiku podání žaloby příslušel vínům vyrobeným ve francouzské oblasti Champagne pod chráněným označením původu „champagne“ ve Společenství název jakostní víno s. o., což žalobci ostatně nepopírají.

133

Z toho vyplývá, že v souladu s čl. 29 odst. 2 nařízení č. 2392/89 při podání žaloby v zásadně nemohl být užíván název „champagne“ k označování žádného dováženého vína, a zejména vína vyrobeného v obci Champagne v kantonu Vaud.

134

Krom toho je třeba uvést, že v souladu s čl. 29 odst. 3 nařízení č. 2392/89 mohou být z odstavce 2 téhož článku učiněny výjimky, existuje-li totožnost mezi zeměpisným názvem vína vyrobeného ve Společenství a zeměpisným názvem zeměpisné jednotky, nacházející se ve třetí zemi, pokud je v této zemi tento název užíván pro víno v souladu s dřívějšími a stálými zvyklostmi a za podmínky, že je jeho užívání touto zemí upraveno.

135

Výjimka pro shodná zeměpisná označení stanovená tímto ustanovením se tedy nepoužije ex lege, ale v důsledku výslovného rozhodnutí o výjimce. V tomto ohledu Komise v odpovědi na písemnou otázku Soudu jednak uvedla, že takovému rozhodnutí by musela předcházet žádost v tomto smyslu, a jednak, že nebyla podána žádná žádost o výjimku, pokud jde o vína pocházející z území obce Champagne v kantonu Vaud.

136

Krom toho je třeba konstatovat, že ačkoli žalobci nejprve tvrdili, že jim nikdy nebylo bráněno na základě použitelného práva Společnství uvádět jejich víno na trh pod názvem „champagne“ ve Společenství, následně nezpochybnili skutečnost, že výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená nařízením č. 2392/89 vyžaduje přijetí rozhodnutí o výjimce, netvrdili, že v tomto ohledu bylo přijato jakékoli rozhodnutí, a ani netvrdili, že byla podána žádost o výjimku týkající se vín vyrobených na území obce Champagne v kantonu Vaud.

137

Navíc, i když žalobci původně tvrdili, že v Belgii ročně prodají přibližně tisíc lahví pod názvem „champagne“, v odpovědi na písemnou otázku Soudu upřesnili, že po ověření byly tyto láhve ve skutečnosti uvedeny na trh pod názvem „arquebuse“. Žalobci krom toho nepředložili důkaz o jiném vývozu svých produktů do Společenství, ať už pod názvem „champagne“, či pod jiným názvem.

138

Kromě toho, že z předcházejícího vyplývá, že argumentace žalobců se zdá být zmatená, ba dokonce vzájemně si odporující, je třeba konstatovat, že žalobci nebyli schopni zpochybnit tvrzení Komise, podle něhož víno vyrobené na území obce Champagne v obci Vaud ke dni podání žaloby nebylo předmětem žádného rozhodnutí o výjimce ze zákazu stanoveného v čl. 29 odst. 2 nařízení č. 2392/89, takže bylo žalobcům právně zabráněno, aby uváděli na trh své produkty pod názvem „champagne“. Podle ověření provedených samotnými žalobci a na rozdíl od jejich původních tvrzení se ostatně zdá, že žalobci ve skutečnosti ve Společenství neuváděli své víno na trh pod názvem „champagne“.

139

Z toho vyplývá, že jestliže v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodech 41 až 49 výše, sporná ustanovení dohody zajišťují na území Společenství výhradnost práva na název „champagne“ ve prospěch některých vín vyrobených ve francouzské oblasti Champagne, čímž je tak zakázáno uvádění na trh některých vín z kantonu Vaud vyrobených na území obce Champagne pod tímto názvem na tomtéž území, je třeba konstatovat, že tento právní stav již existoval ve vztahu k žalobcům v okamžiku vstupu dohody v platnost dne 1. června 2002, jakož i při podání žaloby dne 10. července 2002.

140

Pokud jde o nařízení č. 753/2002, aniž by bylo nezbytné určovat, zda s ohledem na okolnost, že i když bylo použitelné až od 1. srpna 2003, tedy po podání žaloby, toto nařízení vstoupilo v platnost dne 11. května 2002, tedy před tímto podáním žaloby, mohou žalobci odůvodnit právní zájem na podání žaloby, vycházejíce z právního stavu vyplývajícího z použití tohoto nařízení, je třeba uvést, že na základě uvedeného nařízení v každém případě nepožívají ani práva uvádět na trh ve Společenství víno, které vyrábějí na území obce Champagne v kantonu Vaud pod názvem „champagne“.

141

Je totiž třeba připomenout, že v souladu s čl. 36 odst. 1 nařízení č. 753/2002 „[n]a etiketě dovezeného vína […] pocházejícího ze třetí země, která je členem Světové obchodní organizace (WTO), lze uvést název zeměpisné oblasti […], pokud tento slouží k označení vína, které pochází ze třetí země, v [z] některé z jejích stanovených pěstitelských oblastí či v jiném místě [z jiného místa] uvedené třetí země, a pokud lze jakost, pověst nebo určitou jinou vlastnost produktu přičíst především tomuto zeměpisnému původu“.

142

Podle čl. 36 odst. 3 nařízení č. 753/2002 „[z]eměpisná označení uvedená v odstavcích 1 a 2 nesmějí být zaměněna se zeměpisným označením používaným k označení jakostního vína s. o. […]“. Toto ustanovení však stanoví následující výjimku pro shodující se zeměpisná označení:

„Některá zeměpisná označení třetích zemí stanovená v prvním pododstavci, která se shodují se zeměpisnými označeními pro jakostní víno s. o. […], se však mohou užívat na základě praktických podmínek, které zajistí jejich vzájemné odlišení s ohledem na rovné zacházení s dotčenými producenty tak, aby spotřebitelé nebyli uváděni v omyl.

[…]

Tato označení, výrazy a praktické podmínky jsou stanoveny v příloze VI.“

143

Výše uvedená výjimka pro shodující se zeměpisná označení se tak nepoužije ex lege, ale je podmíněna zápisem jak zeměpisných označení třetích zemí, která se shodují se zeměpisnými označeními pro jakostní víno s. o., jež mohou užívat, tak praktických podmínek, které zajistí, že tato zeměpisná označení budou vzájemně odlišena, do přílohy VI nařízení č. 753/2002.

144

Jak přitom uvedly Rada a Komise, je třeba poznamenat, že příloha VI nařízení č. 753/2002 k dnešnímu dni neobsahuje žádný údaj, a neuvádí tedy název „champagne“ mezi zeměpisnými označeními třetích zemí, která mohou využívat výjimky pro shodující se zeměpisná označení.

145

Z toho vyplývá, že ustanovení nařízení č. 753/2002 v každém případě žalobcům rovněž neumožňují, aby uváděli na trh vína, která vyrábějí pod názvem „champagne“.

146

Krom toho je třeba uvést, že v souladu s čl. 36 odst. 5 tohoto nařízení, ve znění nařízení č. 316/2004, použitelného od 1. února 2004, zeměpisné označení třetí země „[…] může být použito na etiketách dováženého vína i v případě, že pouze 85 % dotyčného vína bylo získáno z hroznů sklizených v produkční oblasti, její[m]ž názvem je označeno“. Krom toho z této formulace a ze systematiky čl. 36 odst. 1 nařízení č. 753/2002 implicitně vyplývá, že před změnou zavedenou nařízením č. 316/2004, umožňující, aby vína používala zeměpisné označení odpovídající produkční oblasti i v případě, že pouze 85 % dotyčného vína bylo získáno z hroznů pocházejících z této oblasti, jejímž názvem je označeno, mohlo být zeměpisné označení uvedeno na etiketách dováženého vína pouze za podmínky, že 100 % tohoto vína bylo získáno z hroznů pocházejících ze zeměpisné oblasti, jejímž názvem je označeno.

147

I když přitom v odpovědi na písemnou otázku Soudu žalobci tvrdili, že podle článku 16 nařízení o označeních původu vín z kantonu Vaud je označení „champagne“ uznáno a chráněno pro vína pocházející z území této obce, je třeba konstatovat, že po přečtení celého tohoto ustanovení se ukáže, že podle jeho druhého pododstavce „na označení původu podle názvu obce má rovněž právo víno sklizené z převážné části (alespoň 51 %) v této obci a ve zbývající části v místě produkce, ke kterému tato obec patří“.

148

Aniž by tak bylo nezbytné vyjadřovat se k přesné povaze a kvalifikaci názvu „champagne“, je třeba konstatovat, že tento název je švýcarským právem uznán pro vína pocházející z převážné části z území obce Champagne v kantonu Vaud, takže nesplňuje podmínku implicitně uvedenou v čl. 36 odst. 5 nařízení č. 753/2002, ve znění pozdějších předpisů, podle níž pouze vína pocházející alespoň z 85 % z hroznů sklizených v produkční oblasti, jejímž názvem jsou označena, tedy v projednávaném případě z území obce Champagne v kantonu Vaud, mohou být uváděna na trh pod zeměpisným označením této produkční oblasti. Tento název nelze považovat a fortiori ani za název označující vína pocházející 100% z hroznů sklizených v produkční oblasti, jejímž názvem jsou označena.

149

Na rozdíl od toho, co žalobci původně tvrdili, tak nejen vína, která mají podle švýcarského práva právo na označení „champagne“, nikdy nepožívala výjimky pro shodující se zeměpisná označení stanovené buď v čl. 29 odst. 3 nařízení č. 2392/89, nebo v čl. 36 odst. 3 nařízení č. 753/2002, ale navíc se zdá být nepředstavitelné, že by tato vína mohla v budoucnu požívat výjimky pro shodující se zeměpisná označení stanovené v druhém z těchto ustanovení v případě, že by napadené rozhodnutí bylo zrušeno, s ohledem na nesplnění podmínek stanovených švýcarským právem pro požívání označení obce „champagne“ s ohledem na požadavek původu hroznů stanovený v čl. 36 odst. 5 nařízení č. 753/2002.

150

Krom toho nelze mít ani za to, že by případná změna právního postavení žalobců, vyplývající například ze změny podmínek pro přiznání označení původu podle názvu obce „champagne“ v kantonu Vaud, mohla odůvodnit přípustnost žaloby, což žalobci ostatně netvrdí. Je totiž třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou nemůže být právní zájem žalobce na podání žaloby posuzován v závislosti na budoucí a hypotetické události (viz rozsudek Soudu ze dne 30. dubna 1998, Cityflyer Express v. Komise,T-16/96, Recueil, s. II-757, bod 30 a citovaná judikatura).

151

Ze všeho předcházejícího vyplývá, že napadené rozhodnutí nemění podstatným způsobem právní postavení žalobců na území Společenství, takže žalobci nemají právní zájem na podání žaloby proti tomuto rozhodnutí.

152

Žádný jiný argument žalobců nemůže tento závěr zpochybnit.

153

Žalobci se omezují na tvrzení, že je zaprvé bezvýznamné, že příloha VI nařízení č. 753/2002 neuvádí žádný název, a že pro to, aby zeměpisné označení požívalo výjimky pro shodující se zeměpisná označení, stačí, že splňuje podmínky stanovené v čl. 36 odst. 3 druhém pododstavci. Jakýkoli jiný výklad by článek 36 tohoto nařízení zbavil veškerého smyslu a porušil by závazky Společenství vyplývající z čl. 23 odst. 3 TRIPS.

154

Tato argumentace zjevně postrádá jakékoli opodstatnění.

155

Jednak je totiž třeba zaprvé uvést, že čl. 36 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 753/2002 stanoví, že za podmínek, které vyjmenovává, mohou „některá zeměpisná označení“ požívat výjimky pro shodující se zeměpisná označení, a zadruhé, že čl. 36 odst. 3 poslední pododstavec výslovně stanoví, že zeměpisná označení požívající výjimky pro shodující se zeměpisná označení, která splňují podmínky uvedené v odstavci 2 téhož článku, „jsou stanoven[a] v příloze VI“. Z toho vyplývá, že zápis zeměpisného označení požívajícího výjimky pro shodující se zeměpisná označení do uvedené přílohy VI není pouze informativní a fakultativní, ale představuje povinnou formální náležitost, která předpokládá předchozí přezkum slučitelnosti zeměpisného označení s podmínkami uvedenými v čl. 36 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 753/2002, jakož i s praktickými podmínkami určenými k zajištění toho, že se homonymní zeměpisná označení vzájemně odlišují. Na rozdíl od tvrzení žalobců je tento výklad jediným slučitelným se systematikou a zněním čl. 36 odst. 3 tohoto nařízení, a to tím spíše, že čl. 36 odst. 3 druhý pododstavec, jakožto výjimka ze zásady uvedené v čl. 36 odst. 3 prvním pododstavci, podle kterého zeměpisná označení třetích zemí nesmějí být zaměněna se zeměpisným označením používaným k označení jakostního vína s. o., musí být vykládán striktně.

156

Kromě toho, pokud jde o údajnou neslučitelnost tohoto výkladu s čl. 23 odst. 3 TRIPS, je třeba uvést, že žalobci v žalobě naopak v podstatě zdůraznili, že na rozdíl od sporných ustanovení dohody nařízení č. 753/2002 nezakazuje absolutním způsobem, aby některá dovezená vína užívala zeměpisná označení shodující se se zeměpisnými označeními používanými k označení jakostního vína s. o., a představuje tak přiměřené opatření.

157

Pokud tak argument žalobců vznesený v jejich vyjádřeních k námitce nepřípustnosti Rady a Komise, vycházející z TRIPS, má být analyzován jako námitka protiprávnosti nařízení č. 753/2002, je třeba jej kvalifikovat jako nový žalobní důvod uplatněný v průběhu řízení a odmítnout jej jako nepřípustný v souladu s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu.

158

V každém případě žalobci neprokazují ani nevysvětlují, nakolik je výše uvedený výklad nařízení č. 753/2002 v rozporu s čl. 23 odst. 3 TRIPS. Objektivní a úplná analýza TRIPS ostatně naopak ukazuje, že nařízení č. 753/2002 je v souladu s ustanoveními této dohody týkajícími se ochrany zeměpisných označení. Je totiž třeba jednak konstatovat, že čl. 22 odst. 1 této dohody definuje zeměpisná označení jako označení, která určují zboží jako zboží pocházející z území člena Světové obchodní organizace (WTO), nebo místa tohoto území, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu. Krom toho její čl. 23 odst. 3 stanoví, že v případě stejně znějících zeměpisných označení pro vína bude, s výhradou ustanovení odstavce 4 článku 22 TRIPS, které stanoví, že ochrana přiznaná zeměpisným označením se bude vztahovat na zeměpisné označení, které, ačkoli je doslova pravdivé, pokud jde o území, oblast nebo místo, ze kterého zboží pochází, nepravdivě vzbuzuje u veřejnosti představu, že zboží pochází z jiného území, poskytnuta ochrana každému označení.

159

Na rozdíl od toho, co jak se zdá tvrdí žalobci, TRIPS neukládá členům WTO, aby obecně a absolutně zajišťovali ochranu všech homonymních zeměpisných označení, ale stanoví, že ochrana není přiznána zeměpisnému označení, které nepravdivě vzbuzuje představu, že zboží pochází z jiného smluvního státu. Krom toho podle druhé věty čl. 23 odst. 3 TRIPS každý Člen stanoví praktické podmínky, na základě kterých bude dotyčné stejně znějící zeměpisné označení, kterému je přiznána ochrana, odlišeno od jiných a bude brát v úvahu potřebu, aby bylo zajištěno spravedlivé zacházení zúčastněným výrobcům a dále aby nebyli spotřebitelé uvedeni v omyl.

160

Je přitom třeba uvést, že právě tak je tomu v případě systému zavedeného nařízením č. 753/2002. Jednak totiž čl. 36 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že na etiketě dovezeného vína pocházejícího ze třetí země, která je členem WTO, lze uvést název zeměpisné oblasti, pokud tento slouží k označení vína, které pochází ze třetí země, z některé z jejích stanovených pěstitelských oblastí či z jiného místa uvedené třetí země, a pokud lze jakost, pověst nebo určitou jinou vlastnost produktu přičíst především tomuto zeměpisnému původu, přičemž tato podmínka přebírá téměř doslovně definici pojmu „zeměpisné označení“ uvedenou v čl. 22 odst. 1 TRIPS. Krom toho čl. 36 odst. 3 nařízení č. 753/2002 způsobem obdobným čl. 22 odst. 4 TRIPS stanoví, že zeměpisná označení třetích zemí členů WTO nesmějí být zaměněna se zeměpisným označením používaným k označení jakostního vína s. o.

161

Pokud jde o ustanovení uvedené v čl. 36 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 753/2002, podle kterého některá zeměpisná označení třetích zemí, která se shodují se zeměpisnými označeními pro jakostní víno s. o., se mohou užívat na základě praktických podmínek, které zajistí jejich vzájemné odlišení s ohledem na rovné zacházení s dotčenými producenty tak, aby spotřebitelé nebyli uváděni v omyl, jako výjimka ze zásady zákazu zeměpisných označení ze třetích zemí, která mohou být zaměněna se zeměpisnými označeními používanými k označení jakostního vína s. o., je třeba konstatovat, že čl. 23 odst. 3 druhá věta TRIPS obsahuje ustanovení téhož znění.

162

Konečně požadavek vyplývající, jak bylo uvedeno výše, z čl. 36 odst. 3 posledního pododstavce nařízení č. 753/2002, podle něhož zeměpisná označení třetích zemí, která požívají výjimky pro shodující se zeměpisná označení, a praktické podmínky, které zajistí odlišení zeměpisných označení používaných k označení jakostního vína s. o., musejí být uvedeny v příloze uvedeného nařízení, nelze v žádném případě považovat za neslučitelný s ustanoveními TRIPS. TRIPS totiž nejenže nestanoví, že se výjimka pro shodující se zeměpisná označení použije ex lege bez zásahu jakéhokoli orgánu na každé homonymní zeměpisné označení, které splňuje její podmínky, ale rovněž výslovně uvádí, že „[k]aždý Člen stanoví praktické podmínky, na základě kterých bude dotyčné stejně znějící zeměpisné označení odlišeno od jiných“, přičemž tak uvedeným Členům ponechává určitý prostor pro uvážení, pokud jde o pravidla přiznání výjimky pro shodující se zeměpisná označení.

163

Zadruhé mají žalobci za to, že okolnost, že čl. 29 odst. 3 nařízení č. 2392/89 upravuje přijetí rozhodnutí o výjimce, aby některá zeměpisná označení požívala výjimky pro shodující se zeměpisná označení, postrádá relevanci, poněvadž francouzsko-švýcarská smlouva výslovně umožnila užívání označení „champagne“ pro některá vína pocházející z obce Champagne v kantonu Vaud. Tato smlouva totiž podle čl. 2 třetího pododstavce stanoví výjimku pro shodující se zeměpisná označení ex lege, aniž by v tomto ohledu muselo být přijato jakékoli rozhodnutí. To bylo ostatně potvrzeno Conseil d’État kantonu Vaud ve stanovisku ze dne 22. prosince 2003.

164

V tomto ohledu je třeba uvést, že i za předpokladu, že by francouzsko-švýcarská smlouva musela být vykládána ve smyslu, který jí přiznávají žalobci, argument žalobců by mohl odůvodnit přípustnost žaloby pouze za podmínky, že ustanovení této smlouvy týkající se výjimky pro shodující se zeměpisná označení se použijí i přes to, že bylo přijato nařízení č. 2392/89 a následně nařízení č. 753/2002.

165

Je přitom třeba připomenout, že podle čl. 307 prvního pododstavce Smlouvy o ES práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před vstupem Smlouvy o ES v platnost mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou uvedenou smlouvou dotčeny.

166

Podle ustálené judikatury je účelem tohoto ustanovení ujasnit v souladu se zásadami mezinárodního práva, že se uplatňování Smlouvy nedotýká závazku dotyčného členského státu dodržovat práva třetích zemí vyplývající z dřívější dohody a plnit tomu odpovídající povinnosti. Pro určení, zda dřívější mezinárodní dohoda může znemožnit uplatnění právní normy Společenství, je tedy třeba přezkoumat, zda tato dřívější mezinárodní dohoda ukládá dotyčnému členskému státu povinnosti, jejichž plnění může ještě být vymáháno třetími zeměmi, které jsou smluvními stranami dohody (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1998, T. Port, C-364/95 a C-365/95, Recueil, s. I-1023, bod 60; rozsudek Soudu ze dne 12. července 2001, Banatrading v. Rada, T-3/99, Recueil, s. II-2123, bod 70).

167

K tomu, aby mezinárodní dohoda mohla znemožnit uplatnění právního předpisu Společenství, musí být splněny dvě podmínky, a to že jde o dohodu uzavřenou před vstupem Smlouvy o ES v platnost a že z ní dotyčná třetí země vyvozuje práva, jejichž dodržování může vymáhat od dotyčného členského státu (rozsudky T. Port, bod 166 výše, bod 61, a Banatrading v. Rada, bod 166 výše, bod 71).

168

V projednávaném případě přitom byla francouzsko-švýcarská smlouva, o niž se opírají žalobci, uzavřena v roce 1974, tedy následně po vstupu Smlouvy o ES v platnost. Žalobci se tedy nemohou účelně dovolávat ustanovení francouzsko-švýcarské smlouvy pro znemožnění použití nařízení č. 2392/89 a následně nařízení č. 753/2002. Tento argument tedy musí být odmítnut jako nerelevantní.

169

V každém případě je třeba uvést, že podle čl. 2 prvního pododstavce francouzsko-švýcarské smlouvy „označení uvedená v příloze A této smlouvy jsou na území Švýcarské konfederace vyhrazena výlučně pro francouzské produkty nebo zboží a mohou být na jejím území používána pouze za podmínek stanovených právními předpisy Francouzské republiky, nestanoví-li pododstavce 2 až 4 jinak“.

170

Článek 3 první pododstavec této smlouvy recipročně stanoví, že „označení uvedená v příloze B této smlouvy jsou na území Francouzské republiky vyhrazena výlučně pro švýcarské produkty nebo zboží a mohou být na jejím území používána pouze za podmínek stanovených švýcarskými právními předpisy, nestanoví-li pododstavce 2 až 4 jinak“.

171

Zatímco je přitom francouzské chráněné označení původu „champagne“ uvedeno v příloze A, příloha B neuvádí označení původu podle obce téhož názvu v kantonu Vaud.

172

V souladu s těmito ustanoveními je tak jednak název „champagne“ na území Švýcarska vyhrazen výlučně pro francouzské produkty, s výhradou čl. 2 druhého až čtvrtého pododstavce, a jednak označení původu podle názvu obce „champagne“ v kantonu Vaud na území Francie nepožívá žádné ochrany.

173

Z toho vyplývá, že i když se na vína pocházející z obce Champagne v kantonu Vaud může použít čl. 2 třetí pododstavec francouzsko-švýcarské smlouvy, podle něhož „[p]pokud jeden z chráněných názvů podle prvního pododstavce odpovídá názvu oblasti nebo místa, které se nacházejí mimo území Francouzské republiky, první pododstavec nevylučuje, aby byl název užíván pro produkty nebo zboží vyrobené v této oblasti nebo v tomto místě“, tato okolnost představuje pouhou výjimku z výhradní ochrany, které požívá francouzské chráněné označení původu „champagne“ na území Švýcarska na základě čl. 2 prvního pododstavce přílohy A této smlouvy. Účinkem této výjimky pro shodující se zeměpisná označení však není povolit uvádění vín pocházejících z obce Champagne v kantonu Vaud na trh na území Francie pod označením „champagne“, což by umožnil pouze zápis do přílohy B uvedené smlouvy.

174

Z korespondence mezi vedoucím odboru institucí a zahraničních vztahů kantonu Vaud a radou obce Champagne předložené samotnými žalobci, a zejména z dopisu pana C. R. ze dne 8. září 1998 ostatně vyplývá, že při vyjednávání dohody si takto vykládala francouzsko-švýcarskou smlouvu nejen Francouzská republika, ale rovněž Švýcarská konfederace, která se zabývala důvody, proč název „champagne“ v kantonu Vaud není uveden v seznamech a protokolu francouzsko-švýcarské smlouvy.

175

Z toho vyplývá, že tvrzení žalobců, podle něhož jim francouzsko-švýcarská smlouva povolila uvádět vína pocházející z obce Champagne na trh na území Francie pod názvem „champagne“, není opodstatněné.

176

Krom toho je třeba podotknout, jak bylo uvedeno výše, že žalobci, kteří byli vyzváni Soudem, aby věrohodným způsobem prokázali tvrzení, podle něhož vyváželi přibližně 1000 lahví ročně s názvem „champagne“, nejen nepředložili důkazy, jako například faktury, které by prokázaly, že prodávali svou produkci pod tímto názvem ve Francii, ale krom toho uvedli, že se podstatná část těchto vývozů uskutečnila do Belgie pod názvem „arquebuse“.

177

Pokud jde o dopis advokátní kanceláře zaslaný Cave des viticulteurs de Bonvillars, předložený žalobci, kromě toho, že postrádá relevanci, co se týče analýzy jejich právního postavení, nemůže být v žádném případě vykládán jako prokazující to, že producenti v oblasti Champagne nenapadli uvádění na trh vína vyráběného žalobci pod názvem „champagne“. Z něj totiž nanejvýš vyplývá, že Comité interprofessionnel du vin de Champagne poté, co zaujal velmi striktní postoj spočívající v tom, že Cave de Bonvillars pohrozil soudním řízením, uvedl, že jeho cílem nebylo zabránit „výrobě produktů pocházejících z obce Champagne, ale pouze zabránit jakýmkoli zbytečným nedorozuměním, a to zejména v budoucnosti“, přičemž navrhl uskutečnění schůzky „za účelem vyjasnění budoucí situace“. Vzhledem k neexistenci jakéhokoli jiného upřesnění ze strany žalobců, a to i přes písemnou otázku v tomto smyslu, kterou jim Soud zaslal, zejména ohledně obsahu nebo výsledku této schůzky, z toho nelze vyvodit, že Comité interprofessionnel du vin de Champagne neodporoval užívání názvu „champagne“ na území Francie k označení vín vyvážených žalobci.

178

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že sporná ustanovení dohody nemění právní postavení žalobců podstatným způsobem, takže návrhová žádání směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí musejí být odmítnuta jako nepřípustná.

179

Jen pro úplnost je třeba konstatovat, že žalobce nelze považovat za osobně dotčené napadeným rozhodnutím ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

180

Je totiž třeba připomenout, že cílem sporných ustanovení dohody, jež napadené rozhodnutí potvrzuje, je na základě čl. 5 odst. 2 přílohy 7 dohody vyhradit chráněný název „champagne“ výlučně pro produkty pocházející ze Společenství za podmínek stanovených právní úpravou Společenství. Krom toho, v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodech 41 až 49 výše, s ohledem na neexistenci uvedení názvu „champagne“ mezi chráněnými švýcarskými názvy ve smyslu dohody, uvedenými v příloze 2 této dohody, se výjimka pro shodující se zeměpisná označení stanovená v čl. 5 odst. 4 písm. a) přílohy 7 dohody nepoužije, pokud jde o francouzský název „champagne“, který je uveden jakožto jakostní víno s. o. pocházející z Francie mezi chráněnými názvy Společenství ve smyslu dohody.

181

Z toho vyplývá, že účinkem sporných ustanovení dohody je zakázat jakékoli užívání názvu „champagne“ pro vína, která nepocházejí ze Společenství, konkrétněji z Francie, a která nesplňují podmínky stanovené právní úpravou Společenství, aby mohla být označena názvem jakostní víno s. o. „champagne“. Sporná ustanovení dohody se tedy týkají stejným způsobem všech osob – současných i budoucích –, které vyrábějí nebo uvádějí na trh vinařské produkty, které nemohou být označeny názvem jakostní víno s. o. „champagne“ zejména z důvodu, že nepocházejí z francouzské oblasti Champagne, mezi nimiž jsou všichni producenti vinařských produktů pocházejících ze Švýcarska. Sporná ustanovení dohody tak představují opatření s obecnou působností, které se použije na objektivně určené situace a vyvolává právní účinky vůči abstraktně vymezeným skupinám osob (viz v tomto smyslu usnesení Soudu ze dne 13. prosince 2005, Arla Foods a další v. Komise, T-397/02, Sb. rozh. s. II-5365, body 52 a 53 a citovaná judikatura).

182

Není však vyloučeno, že ustanovení, které má svou povahou a působností charakter obecně závazného aktu, se může osobně dotýkat fyzické nebo právnické osoby. Tak je tomu v případě, kdy je fyzická nebo právnická osoba dotyčným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 18. května 1994, Codorníu v. Rada, C-309/89, Recueil, s. I-1853, body 19 a 20; usnesení Soudu ze dne 6. července 2004, Alpenhain-Camembert-Werk a další v. Komise, T-370/02, Sb. rozh. s. II-2097, bod 56).

183

V projednávaném případě žalobci tvrdí, že se v takové situaci nacházejí v důsledku toho, že jednak ustanovení champagne bylo vloženo do dohody za účelem úpravy postavení určitého okruhu producentů, kteří byli identifikovatelní a identifikováni v okamžiku jejího přijetí, a jednak, že pouze oni mají zvláštní právo na označení původu „champagne“ podle švýcarského práva.

184

Tyto argumenty však nemohou vést k tomu, že se bude mít za to, že jsou žalobci osobně dotčeni spornými ustanoveními dohody.

185

Jednak totiž, jak bylo uvedeno výše, jediným cílem těchto ustanovení není upravit zvláštní situaci producentů vín pocházejících z obce Champagne v kantonu Vaud, ale obecně směřují k tomu, aby zajistila výhradní užívání názvu „champagne“ pro vína pocházející z Francie, která jsou takto označena na základě práva Společenství. Pouze čl. 5 odst. 8 přílohy 7 dohody zmiňuje zvláštní situaci „některých vín pocházejících ze švýcarského kantonu Vaud“ a přiznává přechodnou výjimku umožňující používání slova „champagne“ k jejich označení a obchodní úpravě za podmínek, které jsou v něm stanoveny. Pouhá skutečnost, že toto ustanovení stanoví příznivější přechodný režim pro „některá vína pocházející z kantonu Vaud“, však nemůže mít sama o sobě vliv na závěr, že sporná ustanovení dohody zajišťující výlučnost názvu „champagne“ představují obecné opatření, které se žalobců osobně nedotýká.

186

Krom toho právo žalobců na to, aby mohli používat švýcarské označení „champagne“, jim nemůže přiznat ani individuální zájem na zpochybnění sporných ustanovení dohody, a to aniž by bylo nezbytné vyjadřovat se k přesné povaze a kvalifikaci tohoto označení. Na rozdíl od práva na ochrannou známku, jehož výlučným nositelem byla žalobkyně ve věci, ve které byl vydán rozsudek Codorníu v. Rada, bod 182 výše, v němž Soudní dvůr v tomto ohledu zdůraznil, že žalobkyně si nechala zapsat obrazovou ochrannou známku Gran Cremant de Codorníu ve Španělsku v roce 1924 a že tuto ochrannou známku tradičně používala jak před, tak po tomto zápisu, právo žalobců na užívání názvu „champagne“ vyplývá ze švýcarské právní úpravy, která přiznává všem podnikům, jejichž produkty splňují předepsané zeměpisné a kvalitativní požadavky, právo uvádět je na trh pod názvem „champagne“ a upírá toto právo všem podnikům, jejichž produkty tyto podmínky, které jsou pro všechny podniky stejné, nesplňují (viz v tomto smyslu usnesení Soudu ze dne 15. září 1998, Molkerei Großbraunshain a Bene Nahrungsmittel v. Komise, T-109/97, Recueil, s. II-3533, bod 50, a ze dne 13. prosince 2005, Confédération générale des producteurs de lait de brebis et des industriels de Roquefort v. Komise, T-381/02, Sb. rozh. s. II-5337, bod 51).

187

Stejně jako sporná ustanovení dohody se tedy použitelná švýcarská právní úprava netýká pouze žalobců, ale vyvolává rovněž právní účinky vůči neurčitému počtu jak švýcarských producentů, tak producentů pocházejících ze třetích zemí, kteří chtějí na území Švýcarska v současnosti či v budoucnosti uvádět na trh své produkty pod názvem „champagne“.

188

Pouhá skutečnost, že žalobci k dnešnímu dni vlastní práva na označení obce „champagne“ pro některá vína, která vyrábějí, tak nemůže vést k závěru, že jsou osobně dotčeni spornými ustanoveními dohody, jelikož tato okolnost vyplývá z toho, že je na objektivně určenou situaci použito opatření s obecnou působností, a to švýcarská právní úprava označení původu, která vyvolává právní účinky vůči obecně a abstraktně vymezeným skupinám osob, a to všem podnikům, které vyrábějí produkt vykazující objektivně vymezené vlastnosti (viz v tomto smyslu usnesení Molkerei Großbraunshain a Bene Nahrungsmittel v. Komise, bod 186 výše, bod 51).

189

Toto zjištění je ostatně potvrzeno stanoviskem Conseil d'Etat kantonu Vaud ze dne 8. ledna 2003, předloženým samotnými žalobci, podle něhož „všichni vinohradníci či vinařská sdružení vyrábějící vína z hroznů sklizených na parcelách obce Champagne mají právo na toto označení. Právě z tohoto titulu Cave des viticulteurs de Bonvillars užívá mimo jiné označení ,champagne‘ pro vína, která uvádí na trh a která pocházejí z této obce. Žádný jiný vinohradník z kantonu Vaud nemá právo užívat toto označení, pokud není majitelem nebo nájemcem vinic nacházejících se na území obce Champagne nebo pokud neuvádí na trh víno pocházející z hroznů sklizených v této obci“.

190

V tomto ohledu je třeba konečně připomenout, že podle ustálené judikatury nejsou obecná závaznost, a tedy normativní povaha aktu zpochybněny možností více či méně přesně určit počet, nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se v určitý okamžik uplatňuje, je-li nesporné, že se toto uplatnění uskutečňuje na základě objektivní právní nebo faktické situace definované aktem ve vztahu k účelu tohoto aktu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 31. května 2001, Sadam Zuccherifici a další v. Rada, C-41/99 P, Recueil, s. I-4239, bod 29 a citovaná judikatura; viz rovněž v tomto smyslu usnesení Soudního dvora ze dne 26. října 2000, Molkerei Großbraunshain a Bene Nahrungsmittel v. Komise, C-447/98 P, Recueil, s. I-9097, bod 64).

191

Z předcházejícího vyplývá, že žalobci nemohou být považováni za osobně dotčené spornými ustanoveními dohody, takže jejich žaloba musí být z tohoto důvodu rovněž odmítnuta jako nepřípustná.

192

Argument žalobců vycházející z práva na účinnou soudní ochranu tento závěr nemůže změnit, jelikož Soudní dvůr jasně stanovil, pokud jde o podmínku osobního zájmu vyžadovanou čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES, že i když je pravda, že tato podmínka osobního zájmu musí být vykládána ve světle zásady účinné soudní ochrany tak, že jsou brány v úvahu rozličné okolnosti, které mohou individualizovat žalobce, nemůže takový výklad vést k vyloučení dotčené podmínky, která je výslovně stanovena Smlouvou, aniž by byly překročeny pravomoci soudů Společenství, které jim Smlouva přiznává (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeńos Agricultores v. Rada, C-50/00 P, Recueil, s. I-6677, bod 44).

2. K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody

Argumenty účastníků řízení

193

Žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje porušení práva vlastnit majetek, práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, jakož i zásady proporcionality, které může založit mimosmluvní odpovědnost Společenství.

194

Toto porušení jim způsobuje škodu spočívající jednak v nákladech, které musejí nést za účelem proniknutí na trh s vínem pod jiným názvem než názvem „champagne“, a jednak v ušlém zisku v důsledku očekávatelného snížení ceny za jednu lahev vína, které vyrábějí, řádově o 4 CHF, pokud by 150000 lahví prodaných v současné době za rok pod označením „champagne“ nemohlo být označeno tímto názvem. Žalobci si však vyhrazují možnost předložit Soudu podrobnější číselné údaje, až se vůči nim projeví první účinky napadeného rozhodnutí.

195

Příčinná souvislost mezi jednáním vytýkaným orgánům a vzniklou škodou spočívá v tom, že Francouzská republika údajně přiměla Radu a Komisi ke sjednání sporných ustanovení dohody. Bez nátlaku tohoto členského státu by přitom Švýcarská konfederace nikdy nesouhlasila s těmito ustanoveními, k čemuž však byla donucena za účelem podpisu sedmi dvoustranných dohod.

196

Vzhledem k tomu, že švýcarské orgány musely přijmout nezbytná opatření za účelem provedení sporných ustanovení dohody, je škoda přičitatelná Společenství obdobným způsobem, jako bylo rozhodnuto v rozsudku Soudu ze dne 11. ledna 2002, Biret International v. Rada (T-174/00, Recueil, s. II-17, body 33 a 34).

197

V tomto ohledu je bezvýznamné, že z důvodu svého postavení smluvní strany dohody Švýcarská konfederace spoluodpovídá za škodu, neboť všechny podmínky požadované pro náhradu škody žalobců jsou splněny (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1959, Feram v. Vysoký úřad, 23/59, Recueil, s. 501).

198

Rada a Komise mají za to, že žádná z podmínek vzniku odpovědnosti Společenství není v projednávaném případě splněna. Zejména tvrdí, že jelikož napadené rozhodnutí nevyvolává právní účinky na postavení žalobců, chybí příčinná souvislost mezi údajně vzniklou škodou a tvrzenou protiprávností napadeného rozhodnutí. Jednak totiž napadené rozhodnutí neukládá žalobcům žádnou novou povinnost na území Společenství, a jednak případná škoda, která by žalobcům mohla vzniknout na území Švýcarska, vyplývá z činnosti švýcarských orgánů, a to buď z toho, že prohlásí dohodu za použitelnou na svém území, nebo z toho, že schválí právní předpisy provádějící závazky, se kterými souhlasily na základě dohody, přičemž jim v tomto ohledu dohoda ponechává výběr jednotlivých způsobů.

199

Komise dodává, že případný nátlak Francouzské republiky za účelem vložení ustanovení champagne není relevantní. Vyjednávání jsou pouze přípravnými akty a nemohou být příčinou škody, neboť pouze samotný normativní akt, který je jejich výsledkem, může být předmětem práva na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že Švýcarská konfederace dohodu ratifikovala jako svrchovaný stát, se žalobci, kteří se domnívají, že byli uvedenou dohodou poškozeni, musejí obrátit na švýcarské orgány.

Závěry Soudu

200

Podle ustálené judikatury je vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství za protiprávní jednání jeho orgánů ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES vázán na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi uváděným jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, Recueil, s. 3057, bod 16; rozsudky Soudu ze dne 11. čevence 1996, International Procurement Services v. Komise,T-175/94, Recueil, s. II-729, bod 44; ze dne 16. října 1996, Efisol v. Komise,T-336/94, Recueil, s. II-1343, bod 30, a ze dne 11. července 1997, Oleifici Italiani v. Komise,T-267/94, Recueil, s. II-1239, bod 20). Jestliže jedna z těchto podmínek není splněna, žaloba na náhradu škody musí být zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo nezbytné přezkoumávat ostatní podmínky vzniku uvedené odpovědnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise,C-146/91, Recueil, s. I-4199, bod 19, a rozsudek Soudu ze dne 20. února 2002, Förde-Reederei v. Rada a Komise,T-170/00, Recueil, s. II-515, bod 37).

201

V projednávaném případě je třeba nejprve přezkoumat návrhová žádání směřující k náhradě škody s ohledem na třetí z těchto podmínek, týkající se existence příčinné souvislosti mezi uváděným jednáním a uplatňovanou škodou. Pokud jde o tuto podmínku, judikatura vyžaduje, aby uplatňovaná škoda byla přímým výsledkem uváděného jednání (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1979, Dumortier frères a další v. Rada, 64/76 a 113/76, 167/78 a 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, Recueil, s. 3091, bod 21; rozsudky Soudu ze dne 18. září 1995, Blackspur a další v. Rada a Komise,T-168/94, Recueil, s. II-2627, bod 49, a ze dne 29. října 1998, TEAM v. Komise,T-13/96, Recueil, s. II-4073, bod 74).

202

Žalobci mají za to, že škoda představovaná náklady, které budou muset vynaložit za účelem proniknutí na trh s vínem pod jiným názvem než názvem „champagne“ a ušlým ziskem v důsledku očekávatelného snížení ceny jejich produkce, jestliže nebude moci být označena tímto názvem, vyplývá přímo z toho, že Rada a Komise přijaly napadené rozhodnutí, které schvaluje sporná ustanovení dohody.

203

Obdobně tomu, jak bylo uvedeno v rámci návrhových žádání směřujících ke zrušení, je třeba přezkoumat postupně situaci žalobců na území Společenství a na území Švýcarska.

204

Z bodů 130 až 139 výše vyplývá, že na území Společenství sporná ustanovení dohody neměla dopad na situaci žalobců, kteří již při vstupu dohody v platnost nemohli uvádět svou produkci na trh pod názvem „champagne“ na základě nařízení č. 2392/89. V souladu s tím, co bylo uvedeno v bodech 140 až 150 výše, tato nemožnost vyplývá rovněž z nařízení č. 753/2002, které se stalo použitelným od 1. srpna 2003.

205

Z toho vyplývá, že na území Společenství napadené rozhodnutí nemůže být příčinou škody, o které žalobci tvrdí, že jim vznikla, neboť tato škoda, tak jak je označena žalobci, již vyplývá z použitelné právní úpravy Společenství. V tomto ohledu je třeba ostatně uvést, že při prodeji svých výrobků pod názvem „arquebuse“ v Belgii se žalobci již před vstupem dohody v platnost museli za použití odlišného názvu uchytit na trhu Společenství.

206

Z bodu 91 výše vyplývá, že na území Švýcarska údajně škodlivé účinky, které dohoda vyvolává vůči žalobcům, vyplývají pouze z okolnosti, že Švýcarská konfederace tím, že se svrchovaně rozhodla podepsat a ratifikovat uvedenou dohodu, souhlasila s tím, že jí bude vázána, a v souladu s článkem 14 uvedené dohody se zavázala přijmout opatření k plnění závazků z ní vyplývajících, včetně závazků vyplývajících ze sporných ustanovení dohody.

207

Z toho vyplývá, že případná škoda, která žalobcům může vzniknout na území Švýcarska z důvodu opatření přijatých švýcarskými orgány v rámci plnění dohody, nemůže být považována za přičitatelnou Společenství, takže Soudu nepřísluší rozhodovat o žalobě směřující k získání její náhrady.

208

Ačkoli je sice pravda, že jakmile Švýcarská konfederace dohodu podepsala a ratifikovala, zavázala se podle mezinárodního práva, že zajistí její provedení v plném rozsahu, v rámci něhož nedisponuje diskreční pravomocí, nic to nemění na tom, že tento závazek vyplývá z toho, že Švýcarská konfederace již vyjádřila svou svrchovanou volbu při vedení jednání, jejichž výsledkem bylo uzavření dohody, a dále z jeho vnějších vztahů.

209

Argument žalobců, že Švýcarská konfederace v konečném důsledku neměla jinou volbu než přijmout sporná ustanovení dohody, protože jinak by nedošlo k uzavření sedmi sektorových dohod, tedy nemůže vést k závěru, že uplatňovaná škoda je přičitatelná Společenství. I za předpokladu, že by tento argument spočíval na prokázané skutečnosti, je totiž třeba uvést, že přijetí uvedených ustanovení Švýcarskou konfederací spadá do rámce jednání založených na vzájemných ústupcích a výhodách, po jejichž skončení se tento stát mohl svobodně a svrchovaně rozhodnout upustit od obrany označení původu podle názvu obce „champagne“ s ohledem na zájem, který měl globálně na uzavření jak této dohody, tak obecněji sedmi sektorových dohod.

210

Tato okolnost je ostatně potvrzena dopisem vedoucího federálního oddělení zahraničních věcí zaslaným dne 24. března 1999 association des vignerons-encaveurs (sdružení vihohradníků-vinných sklepů), ve kterém tento vedoucí zdůrazňuje následující:

„Podle vašeho výkladu zemědělství ,ponese náklady v důsledku špatných dohod‘ uzavřených s Evropskou unií ve prospěch jiných odvětví našeho hospodářství. Conseil fédéral tuto analýzu nesdílí, neboť podrobný přezkum dohod, které byly parafovány dne 26. února 1999, prokázal, že dohoda uzavřená v odvětví zemědělství je sama o sobě vyvážená a pro švýcarské zemědělství nabídne zajímavé příležitosti k vývozu na trh více než 370 milionů spotřebitelů, který představuje Evropská unie.“

211

Otázka, zda postoj Společenství v rámci jednání o sporných ustanoveních dohody vychází z vůle Francouzské republiky chránit francouzské chráněné označení původu „champagne“ v tomto ohledu zcela postrádá relevanci. Je totiž z právního hlediska bezvýznamné znát postoj, který mohla zastávat Francouzská republika během jednání o dohodě, jelikož se těchto jednání účastnily pouze Společenství a Švýcarská konfederace.

212

Konečně je třeba poznamenat, že jelikož je údajně vzniklá škoda na území Švýcarska v konečném důsledku přičitatelná orgánům tohoto státu, je věcí příslušných švýcarských soudů, aby se vyjádřily k případnému právu na náhradu škody, kterou jim uvedené orgány údajně způsobily.

213

Aniž by tak bylo nezbytné vyjadřovat se k námitkám nepřípustnosti vzneseným Radou a Komisí (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer,C-23/00 P, Recueil, s. I-1873, bod 52, a ze dne 23. března 2004, Francie v. Komise,C-233/02, Recueil, s. I-2759, bod 26), je třeba projednávaná návrhová žádání směřující k náhradě škody odmítnout jako zjevně právně neopodstatněná v rozsahu, v němž se týkají škody údajně vzniklé na území Společenství, a z důvodu nedostatku příslušnosti Soudu odmítnout v rozsahu, v němž se týkají škody údajně vzniklé na území Švýcarska.

214

Žaloba musí být tedy zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo třeba vyhovět pátému bodu návrhových žádání žalobců.

3. K novým žalobním důvodům uplatněným v průběhu řízení

215

Dopisem ze dne 7. března 2007 žalobci požádali Soud, aby jim přiznal právo předložit nové žalobní důvody na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu.

216

Dovolávají se přijetí rozhodnutí Rady 2006/232/ES ze dne 20. prosince 2005 o uzavření Dohody mezi Evropským společenstvím a Spojenými státy americkými o obchodu s vínem (Úř. věst. 2006, L 87, s. 1), z něhož vyplývá, že názvy kvalifikované v tomto státě jako polodruhové mohou být i nadále uváděny na etiketách produktů, které označují, za podmínky, že jsou součástí celku, který byl předmětem schválení. Žalobci tak tvrdí, že někteří vinohradníci ve Spojených státech budou moci za určitých podmínek na jejich území užívat název „champagne“. Tato okolnost prokazuje nepřiměřenou a diskriminační povahu napadeného rozhodnutí.

217

V tomto ohledu stačí konstatovat, že argumenty žalobců se týkají výhradně meritorní stránky žaloby, takže nemohou zpochybnit nepřípustnost žaloby na neplatnost ani částečnou nepříslušnost Soudu k rozhodování o žalobě na náhradu škody údajně vzniklé na území Švýcarska, které byly shledány výše. Krom toho, jelikož je cílem těchto argumentů prokázat případné pochybení, kterého se dopustilo Společenství, jež je příčinou škody, o které žalobci tvrdí, že jim vznikla na území Společenství, nemohou rovněž zpochybnit výše shledanou neexistenci příčinné souvislosti mezi touto škodou a tvrzeným pochybením na území Společenství.

218

Aniž by bylo třeba určovat, zda podmínky přípustnosti stanovené v čl. 48 odst. 2 jednacího řádu jsou v projednávaném případě splněny, argumenty žalobců založené na rozhodnutí 2006/232 tedy musejí být v každém případě odmítnuty.

K nákladům řízení

219

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada a Komise požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, kromě toho, že žalobci ponesou vlastní náklady řízení, je důvodné jim uložit náhradu nákladů řízení, které vynaložily Rada a Komise.

220

Francouzská republika ponese vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 prvním pododstavcem jednacího řádu.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí senát)

rozhodl takto:

Návrhová žádání směřující ke zrušení se odmítají jako nepřípustná.

Návrhová žádání směřující k náhradě škody se zamítají.

Žalobci ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou a Komisí.

Francouzská republika ponese vlastní náklady řízení.

V Lucemburku dne 3. července 2007.

Vedoucí soudní kanceláře

E. Coulon

Předseda

M. Jaeger

PŘÍLOHA

Jacqueline Gonin Péroset-Grandson s místem podnikání v Champagne (Švýcarsko),

De Rahm et Cie SA, se sídlem v Lausanne (Švýcarsko),

Françoise Grin, s místem podnikání v Champagne,

Janine Payot, s místem podnikání v Champagne,

Rose-Marie Richard, s místem podnikání v Morges (Švýcarsko),

Yolande Richardet, s místem podnikání v Tuileries-de-Grandson (Švýcarsko),

Antoinette Schopfer, s místem podnikání v Yverdon-les-Bains (Švýcarsko),

Huguette Verraires-Banderet, s místem podnikání v Renens (Švýcarsko),

Dominique Dagon, s místem podnikání v Onnens (Švýcarsko),

Susy Dagon, s místem podnikání v Champagne,

Élisabeth Giroud, s místem podnikání v Champagne,

Huguette Giroud, s místem podnikání v Champagne,

Serge Gonin Péroset-Grandson, s místem podnikání v Champagne,

Gilbert Guilloud, s místem podnikání v Champagne,

Claude Loup, s místem podnikání v Champagne,

Charles Madörin s místem podnikání v Champagne,

Claude Madörin, s místem podnikání v Jongny (Švýcarsko),

Rudolf Moser-Perrin, s místem podnikání v Payerne (Švýcarsko),

Marc Perdrix, s místem podnikání v Champagne,

René Perdrix, s místem podnikání v Giez (Švýcarsko),

Éric Schopfer, s místem podnikání v Champagne,

Denis Tharin, s místem podnikání v Champagne,

José Tharin, s místem podnikání v Champagne,

Maxime Tharin, s místem podnikání v Champagne,

Albert Banderet, s místem podnikání v Champagne,

Gilbert Banderet, s místem podnikání v Champagne,

Jean-Pierre Banderet, s místem podnikání v Yverdon-les-Bains,

Emmanuel Borgeaud, s místem podnikání v Champagne,

Paul André Cornu, s místem podnikání v Champagne,

Ronald Dagon, s místem podnikání v Champagne,

Jean-Michel Duvoisin, s místem podnikání v Bonvillars (Švýcarsko),

Daniel Forestier, s místem podnikání v Bonvillars,

Michel Forestier, s místem podnikání v Champagne,

Edgar Giroud, s místem podnikání v Torgon (Švýcarsko),

Edmond Giroud, s místem podnikání v Champagne,

Georges Giroud, s místem podnikání v Champagne,

Cofigo SA, se sídlem v Morges,

Jean Vogel, s místem podnikání v Grandvaux (Švýcarsko),

Commune d’Yverdon (Švýcarsko).

( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

Top

Full & Egal Universal Law Academy