© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 29. března 2011 ve věci č. 33945/06
Usnul proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti na porušení práva exekutora na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy a na účinný prostředek nápravy podle článku 13 v souvislosti s uložením nákladů exekuce povinnému, který však byl nemajetný.
(i) Okolnosti případu
V roce 2003 pověřil okresní soud stěžovatele coby soudního exekutora výkonem soudního rozhodnutí. V červenci 2005 okresní soud řízení o výkonu rozhodnutí pro nemajetnost povinného zastavil s tím, že povinnost uhradit náklady exekuce uložil oprávněnému. V září 2005 krajský soud k odvolání oprávněného změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že náklady exekuce měl stěžovateli uhradit povinný. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost, když mj. namítal, že jej toto rozhodnutí de facto zbavilo zákonného práva na odměnu ve smyslu exekučního řádu, což bylo v rozporu s požadavkem na nezávislost a nestrannost stěžovatele. V únoru 2006 Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl mj. s tím, že ve smyslu příslušných ustanovení exekučního a občanského soudního řádu přichází výjimka z povinnosti povinného hradit náklady v úvahu pouze v případě, že oprávněný nepostupoval v souvislosti s podáním návrhu na výkon rozhodnutí s náležitou opatrností a uvážlivostí. K takovému závěru nicméně krajský soud nedospěl a stěžovatel tuto skutečnost také nijak nezpochybnil.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Pokud jde o námitku porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, Soud nejprve připomněl, že výklad a použití vnitrostátního práva přísluší především vnitrostátním soudům. Soud sám navíc není soudní instancí třetího či čtvrtého stupně v tom smyslu, že by ze své pozice mohl hodnotit, na základě jakého skutkového stavu dospěly vnitrostátní soudy k tomu kterému rozhodnutí; na poli článku 6 Úmluvy je jeho úlohou toliko posoudit, zda vnitrostátní soudy neporušily procesní záruky vyplývající z předmětného ustanovení a zda případně soudní řízení jako celek nebylo v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Soud konstatoval, že daný spor se týkal zejména výkladu § 89 exekučního řádu. V této souvislosti připomněl závěry, ke kterým dospěl v rozsudku 3A.CZ s. r. o. proti České republice (č. 21835/06, rozsudek ze dne 10. února 2011, § 48), kdy připustil, že předmětné ustanovení nepoužívaly vnitrostátní soudy vždy jednotně. S ohledem na zde citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu (sp. zn. Cpjn 200/2005) a dále též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/06, které bylo přijato s cílem sjednocení judikatury jednotlivých senátů v dané otázce, Soud nicméně uzavřel, že ani v projednávaném případě vnitrostátní soudy nerozhodovaly v rozporu se zásadami předvídatelnosti a právní jistoty, a to i přesto, že na základě novelizace exekučního řádu z roku 2008 je již v případě zastavení výkonu rozhodnutí pro nemajetnost povinného povinen hradit náklady exekuce výlučně oprávněný. Soudu nenáleží posuzovat in abstracto danou právní úpravu či nahrazovat státní orgány v jejich rozhodovací činnosti, a proto ani rozhodnout, kdo měl náklady exekuce v daném případě hradit. Usnesení krajského soudu ze září 2005 představovalo pro stěžovatele právní titul, na základě něhož se mohl nákladů řízení domáhat na povinném. Ze spisu ani ze samotného rozhodnutí potom nevyplývá, že by při používání příslušných právních ustanovení postupoval krajský soud svévolně, přičemž jeho odůvodnění bylo v souladu se závěry, ke kterým dospěly později i soudy nejvyšších instancí. Soud závěrem připomněl, že sjednocování judikatury vyžaduje určitý čas; pokud tedy stěžovatel namítá, že Ústavní soud v jeho věci vyslovil právní názor, od kterého se o dva týdny později jiný senát Ústavního soudu odchýlil, přičemž po několika měsících přijalo plénum Ústavního soudu v dané oblasti sjednocující názor, nelze tuto situaci dle Soudu samu o sobě hodnotit jako porušení principů předvídatelnosti práva a právní jistoty. Tato část stížnosti byla proto nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
Jako zjevně neopodstatněnou odmítl Soud rovněž námitku stěžovatele vznesenou na poli článku 13 Úmluvy, podle které stěžovatel nedisponoval vůči rozhodnutí krajského soudu prostředkem nápravy, když mj. podotknul, že požadavek existence prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy lze chápat toliko jako možnost podání určitého opravného prostředku a jeho následné věcné posouzení příslušným státním orgánem. Tímto byl v daném případě Ústavní soud, který posuzoval stěžovatelovu ústavní stížnost, přičemž jeho závěry byly řádně odůvodněné a nevykazovaly známky svévole.
Full & Egal Universal Law Academy