© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 31. března 2015 ve věci č. 30020/11 – Veselský proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako zjevně neopodstatněnou. Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele z důvodu formálních nedostatků nebylo podle Soudu nepřiměřeným omezením jeho práva na přístup k soudu. Není ani svévolné ani nerozumné požadovat, aby ústavní stížnost směřovala nejen proti rozhodnutím soudů nižší instance, ale i proti rozhodnutí o dovolání.
I.Skutkové okolnosti
Dovolání stěžovatele v jeho trestní věci bylo Nejvyšším soudem v únoru 2010 odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký uvádí ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které stěžovatel poukazoval. Dotyčný následně podal ústavní stížnost, ve které rozhodnutí Nejvyššího soudu zmínil jen okrajově ve shrnutí průběhu jeho trestního řízení. Kopii zmíněného rozhodnutí ke stížnosti nepřipojil. Ústavní soud tuto stížnost v prosinci 2010 odmítl pro nesplnění formálních požadavků, když konstatoval, že z petitu ani obsahu ústavní stížnosti nevyplývalo, že by stěžovatel napadal rozhodnutí dovolacího soudu jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že odmítnutím jeho ústavní stížnosti došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud připomněl, že účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržet při podání opravného prostředku, je zajistit řádný chod soudnictví a zejména zachování právní jistoty (Kadlec a ostatní proti České republice, č. 49478/99, rozsudek ze dne 25. května 2004, § 24). Soudy jsou při uplatňování procesních pravidel povinny zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem (viz Bulena proti České republice, č. 57567/00, rozsudek ze dne 20. dubna 2004, § 30). V projednávané věci musel Soud rozhodnout, zda výkladem podmínek přípustnosti ústavní stížnosti byl omezen přístup stěžovatele k Ústavnímu soudu v takovém rozsahu, že došlo k narušení samotné podstaty tohoto jeho práva.
Soud shledal, že z ústavní stížnosti stěžovatele nijak nevyplýval jeho úmysl napadnout i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový úmysl nelze dovodit z pouhé zmínky o daném rozhodnutí ve shrnutí řízení v jeho trestní věci.
Soud zároveň potvrdil, že dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu bylo posledním prostředkem ochrany práva, přičemž zdůraznil, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, a teprve poté jej odmítl. Neomezil se tak na pouhé zkoumání přípustnosti dovolání. Situace je tedy odlišná od případů, kdy se rozhodnutí Nejvyššího soudu týkala pouze nepřípustnosti dovolání a Ústavní soud nepovažoval za nutné je vždy rušit a zrušil pouze rozhodnutí soudů nižší instance (viz Hejkrlíková proti České republice, č. 33129/04, rozhodnutí ze dne 8. července 2008).
Požadavek, aby ústavní stížnost napadala rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práva, vyplývá ze zákona a je podpořen ustálenou judikaturou Ústavního soudu i obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty. Za daných okolností proto není svévolné ani nerozumné požadovat, aby byla ústavní stížnost namířena i proti poslednímu rozhodnutí v dané věci, tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto opatření sleduje legitimní cíl (viz obdobně Époux Mercier proti Francii, č. 19583/02, rozhodnutí ze dne 1. února 2007). Stěžovatel tedy mohl a měl očekávat, že jeho ústavní stížnost bude po nesplnění tohoto požadavku odmítnuta.
Soud shledal, že stěžovatel skutečně nedostál svým procesním povinnostem, jak mu vytkl Ústavní soud. Soud zároveň připomněl, že článek 6 Úmluvy nelze vykládat v tom smyslu, že by Ústavní soud, který má pravomoc zrušit předchozí rozhodnutí nižších soudů, byl povinen vykonávat tuto pravomoc nad rámec toho, čeho se stěžovatel v řízení domáhá, neboť by to vedlo k nadměrné flexibilitě a nepředvídatelnosti (viz Hejkrlíková proti České republice, cit. výše). Nadto byl stěžovatel před Ústavním soudem povinně zastoupen advokátem. Stěžovatel však nijak nevysvětlil, proč jeho ústavní stížnost podaná v zákonné lhůtě počínající doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu nemířila i proti tomuto rozhodnutí, jak vyžaduje zákon o Ústavním soudu.
Odmítnutí ústavní stížnosti tudíž Soud nepokládal za nepřiměřený zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu a jeho stížnost prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy