EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ
Stížnost č. 20342/23
Vladislav VĚTROVEC
proti České republice
(viz přiloženou tabulku)
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 19. června 2025 ve výboru ve složení:
Andreas Zünd, předseda,
Diana Sârcu,
Mykola Gnatovskyy, soudci,
a Viktoriya Maradudina, úřadující zástupkyně tajemníka sekce,
na základě výše uvedené stížnosti podané dne 16. května 2023,
se zřetelem k prohlášení předloženém žalovanou vládou s návrhem, aby Soud vyškrtl stížnost ze seznamu případů;
vynesl po projednání následující rozhodnutí:
Skutkový stav a řízení
1. Podrobnosti týkající se stěžovatele, českého občana, jsou uvedeny v přiložené tabulce.
2. Stěžovatele zastupovala R. Židuliaková, advokátka působící v Praze.
3. Námitky stěžovatele založené na čl. 6 odst. 1 Úmluvy ohledně spravedlnosti řízení před Ústavním soudem, které navazovalo na trestní řízení proti němu, byly oznámeny české vládě („vláda“).
Právní posouzení
Návrh vlády na vyškrtnutí části stížnosti podle článku 37 Úmluvy4. Po neúspěšném pokusu o smírné urovnání vláda informovala Soud, že navrhuje učinit jednostranné prohlášení za účelem vyřešení námitek vznesených stížností týkajících se toho, že Ústavní soud nezaslal stěžovateli písemná vyjádření k jeho ústavní stížnosti, předložená krajským státním zástupcem a poškozenou. Dále vláda navrhla, aby Soud vyškrtl stížnost ze seznamu případů v souladu s článkem 37 Úmluvy.
Prohlášení vlády uvádí následující:
“Vláda tímto uznává, že ve věci č. 20342/23 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že Ústavní soud nezaslal stěžovateli písemná vyjádření vedlejších účastníků v řízení o jeho ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3416/22.
Vláda nabízí stěžovateli zaplatit částku 1000 eur (jeden tisíc eur), pokrývající jakoukoli nemajetkovou újmu, a částku 500 EUR (pět set eur) pokrývající veškeré náklady a výdaje, navýšenou o případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, převedené na CZK (české koruny) podle kurzu platného ke dni zaplacení. Tato částka bude splatná do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí přijatého Soudem podle čl. 37 odst. 1 Úmluvy. V případě nezaplacení této částky ve stanovené tříměsíční lhůtě se vláda zavazuje zaplatit, od uplynutí této lhůty až do skutečného vyrovnání příslušných částek, prostý úrok ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body.
Vláda považuje uznání porušení a platbu uvedené částky za konečné a přiměřené vypořádání věci před Soudem.
Vláda v této souvislosti poznamenává, že podle čl. 3 § 4 (d) zákona č. 586/1992, o dani z příjmů, není platba spravedlivého zadostiučinění přiznaného Soudem nebo vyplývající z vyřešení případu před Soudem na základě smírného řešení nebo jednostranného prohlášení vlády předmětem daně z příjmů fyzických osob.“
5. Vláda mj. poukázala na to, že jí uznané porušení Úmluvy je prakticky totožné s porušením, které Soud shledal ve věci Janáček proti České republice (č. 9634/17, rozsudek ze dne 2. února 2023) a že stěžovatel nepoukazuje na žádné systémové nedostatky v praxi Ústavního soudu v této oblasti.
6. Vláda dále uvedla, že přiměřené a spravedlivé vypořádání věci před Soudem by rovněž zahrnovalo, aby Ústavní soud posoudil – pakliže ho o to stěžovatel požádá – zda lze ve smyslu § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu obnovit vnitrostátní řízení. V této souvislosti vláda konstatovala, že judikatura Ústavního soudu v dané oblasti není ustálená, a připustila, že nedávná praxe Ústavního soudu (a to konkrétně usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/22 ze dne 26. dubna 2022) podle všeho naznačuje, že obnova řízení před Ústavním soudem není možná v návaznosti na rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády.
7. Vláda nicméně zmínila, že v lednu 2025 plénum Ústavního soudu o této možnosti diskutovalo a dospělo k závěru, že obnova řízení je v zásadě možná i v případech, kdy vláda uzná porušení Úmluvy, a to ať už jednostranným prohlášením, nebo v rámci smírného urovnání, což Soud následně akceptuje v rozhodnutí o vyškrtnutí stížnosti. Všechny takové žádosti by tedy měly být meritorně posouzeny s ohledem na všechny individuální okolnosti věci, aby bylo rozhodnuto, zda je obnova řízení nutná za účelem poskytnutí úplné nápravy porušení Úmluvy, které bylo uznáno vládou a akceptováno Soudem. Vláda dále přiložila i dopis od předsedy Ústavního soudu, datován 26. února 2025, z něhož plyne, že pokud stěžovatel v projednávané věci požádá o obnovu řízení před Ústavním soudem na základě rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí věci, kterým bylo schváleno jednostranné prohlášení vlády, Ústavní soud se touto žádostí bude meritorně zabývat.
8. Ve světle uvedeného vláda dospěla k závěru, že stěžovatel bude mít skutečnou možnost dosáhnout obnovy řízení před Ústavním soudem, pokud bude chtít takovou žádost vznést.
9. Podmínky jednostranného prohlášení vlády byly zaslány stěžovateli několik týdnů před přijetím tohoto rozhodnutí. Stěžovatel podmínky prohlášení odmítl, protože považoval nápravu nabízenou vládou za nedostatečnou.
10. Soud připomíná, že čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy mu umožňuje vyškrtnout věc ze seznamu případů, pokud:
„...pro jakýkoliv jiný Soudem zjištěný důvod není dále opodstatněné pokračovat v projednávání stížnosti.“
11. Může tudíž vyškrtnout stížnost podle čl. 37 odst. 1 písm. c) na základě jednostranného prohlášení žalované vlády, přestože si stěžovatel přeje pokračovat v projednávání věci (viz zejména Tahsin Acar proti Turecku, č. 26307/95, rozsudek velkého senátu k předběžným námitkám ze dne 6. května 2003, § 75–77).
12. Soud má jasnou a obsáhlou judikaturu ohledně námitek vztahujících se ke kontradiktornosti řízení před Ústavním soudem (viz např. Milatová a ostatní proti České republice, č. 61811/00, rozsudek ze dne 21. června 2005, a Janáček proti České republice, č. 9634/17, rozsudek ze dne 2. února 2023).
13. Soud dále poznamenává, jak připustila i vláda (viz § 6 výše), že podle nedávné rozhodovací činnosti českého Ústavního soudu se zdá, že obnova řízení před Ústavním soudem v návaznosti na rozhodnutí, kterým Soud vyškrtl stížnost na základě jednostranného prohlášení vlády, není možná. V této souvislosti Soud uvádí, že opakování řízení nebo obnova řízení, je-li o ni zažádáno, představuje v zásadě vhodný způsob nápravy porušení v případech, kdy byla osoba odsouzena v řízení, které provázelo porušení požadavků vyplývajících z článku 6 Úmluvy [viz především Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 50 a 52; a Stassart proti Francii, č. 79356/17, rozhodnutí ze dne 4. dubna 2023).
14. Je rovněž důležité zdůraznit, že ve smyslu sdílené odpovědnosti států a Soudu za zajištění respektování práv vyplývajících z Úmluvy mají stěžovatelé právo očekávat, že vnitrostátní orgány, včetně soudů, spravedlivě vyvodí důsledky vyplývající z jednostranného prohlášení vlády, kterým je uznáno porušení Úmluvy a které vede k rozhodnutí Soudu, jenž toto prohlášení bere na vědomí (viz například Boutaffala proti Belgii, č. 20762/19, rozsudek ze dne 28. června 2022, § 51; a Deckmyn proti Belgii, č. 44813/14, rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2023, § 42). Soud dále konstatuje, že soudní praxe v několika zemích se v tomto ohledu nedávno vyvinula tak, aby stěžovatelům umožnila žádat o obnovu vnitrostátních řízení také na základě rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí případu po jednostranném prohlášení vlády (viz Stassart proti Francii, č. 79356/17, rozhodnutí ze dne 4. dubna 2023, § 28; a Dudek a Lazur proti Polsku, č. 41097/20 a 39577/22, rozhodnutí ze dne 8. října 2024, § 26). Soud proto vítá nedávnou iniciativu českého Ústavního soudu zmíněnou vládou (viz § 7 výše).
15. Soud tedy zastává názor, že pokud si to stěžovatel v projednávaném případě přeje, může se domáhat obnovy vnitrostátního řízení před Ústavním soudem a požádat plénum, aby pokračovalo ve své nedávné diskusi a přehodnotilo svou dosavadní praxi. V takovém případě bude na Ústavním soudu, aby posoudil a rozhodl, zda by obnova řízení byla možná (viz mutatis mutandis Ktistakis proti České republice, č. 22245/22, rozhodnutí ze dne 19. prosince 2024).
16. Soud tudíž se zřetelem k povaze toho, co vláda ve svém prohlášení připouští, a k navrhované výši náhrady, která odpovídá částkám přiznávaným v podobných případech, jakož i s ohledem na výše zmíněné úvahy týkající se možnosti obnovy řízení před Ústavním soudem, má za to, že není nadále opodstatněné pokračovat v projednávání té části stížnosti, na kterou se vztahuje jednostranné prohlášení (čl. 37 odst. 1 písm. c) [Úmluvy]).
17. Ve světle výše uvedených úvah Soud shledává, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání této části stížnosti (čl. 37 odst. 1 in fine [Úmluvy]).
18. Soud konečně zdůrazňuje, že pokud by vláda podmínky svého jednostranného prohlášení nesplnila, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy (Josipović proti Srbsku, č. 18369/07, rozhodnutí ze dne 4. března 2008).
19. V důsledku toho je třeba tuto část stížnosti vyškrtnout ze seznamu případů.
Zbývající námitky
20. Stěžovatel dále namítá porušení zásady bezprostřednosti odvolacím soudem a nepředvídatelnost a nedodatečné odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu.
21. Soud nicméně konstatuje, že jádro stěžovatelových námitek na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy spočívá v tom, že Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost, v níž vznesl tyto námitky týkající se rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by mu poskytl příležitost vyjádřit se zejména k argumentům obsaženým v podání státního zástupce.
22. Za těchto okolností se Soud domnívá, že hlavní právní otázka vznesená touto stížností už byla vypořádána (viz § 4–19 výše), a že tedy není nutné odděleně rozhodnout o zbývajících námitkách stěžovatele (viz mutatis mutandis Centre for Legal Resources jménem Valentina Câmpeanu proti Rumunsku, č. 47848/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 156).
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
bere na vědomí podmínky obsažené v prohlášení žalované vlády a opatření s cílem zajistit splnění tam uvedených závazků;
rozhoduje o vyškrtnutí části stížnosti týkající se řízení před Ústavním soudem ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy;
konstatuje, že není nutné odděleně rozhodnout o zbývajících námitkách stěžovatele.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 10. července 2025.
Viktoriya Maradudina Andreas Zünd
úřadující zástupkyně tajemníka předseda
PŘÍLOHA
Stížnost se stížnostními námitkami podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
(spravedlivé řízení)
Stížnost č.
Datum
podání
Jméno stěžovatele
Datum narození
Jméno právního zástupce a místo jeho působení
Datum přijetí prohlášení vlády
Datum přijetí připomínek stěžovatele
Přiznaná náhrada nemajetkové újmy
na stěžovatele
(v eurech)[1]
Přiznaná náhrada nákladů řízení na stěžovatele
(v eurech)[2]
20342/23
16. 5. 2023
Vladislav VĚTROVEC
1967
Rebeka Židuliaková
Praha
12.3.2025
11.4.2025
1,000
500
[1] Zvýšená o případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit.
[2] Zvýšená o případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit.