© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 19. května 2005 ve věci č. 66859/01 – Vlček proti České republice
Senát druhé sekce Soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost týkající se práva na spravedlivé trestní řízení a na výslech svědků [čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy].
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v listopadu 1996 zatčen, obviněn z trestného činu kuplířství a vzat do vazby, v dubnu 1997 byl z uvedeného trestného činu spolu s dalšími osobami obžalován. Obžaloba se zmiňovala o tom, že v přítomnosti advokátů obžalovaných byla vyslechnuta řada svědků se změněnou totožností.
Po výslechu obžalovaných v hlavním líčení v červenci 1997 začal Obvodní soud pro Prahu 1 na další hlavní líčení předvolávat již dříve vyslechnuté svědky obžaloby. Řadě svědků se však nepodařilo předvolání k soudu doručit, a to ani za asistence policie, někteří svědci se z hlavního líčení omluvili. Dalšího hlavního líčení se zúčastnila svědkyně M., která prohlásila, že si již na události nevzpomíná; obžalovaní jí nepoložili žádnou otázku. Soud nadále usiloval o zajištění přítomnosti svědků a v souvislosti s neúspěchy policie na tomto poli rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Stěžovatelův advokát tehdy prohlásil, že soud vyčerpal všechny možnosti k zajištění přítomnosti svědků. Jednoho z dalších hlavních líčení v květnu 1998 se zúčastnil jen svědek K., který se v odpovědi na dotaz stěžovatele a jeho advokáta odvolal na své vyjádření v přípravném řízení. Soud jeho svědectví přečetl; obžalovaní prohlásili, že na svědka nemají otázky. Navzdory dalšímu úsilí policie se nepodařilo zjistit, kde se ostatní svědci zdržují. Na hlavním líčení v listopadu 1998 soud přečetl svědectví mezitím zesnulé svědkyně Š. Stěžovatelův obhájce sice trval na výslechu všech svědků, kteří vypovídali v přípravném řízení, soud nicméně jeho žádosti v tomto směru zamítl a ukončil dokazování.
Obvodní soud v rozsudku z listopadu 1998 uznal stěžovatele vinným a pečlivě zdůvodnil svůj postup při dokazování a způsob hodnocení zajištěných důkazů. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal, avšak Městský soud v Praze jeho odvolání zamítl; mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně v situaci, kdy mnoho svědků nebylo dostupných, vzal za základ svého rozhodnutí svědectví K., M. a Š., která byla provedena při hlavním líčení.
Ústavní soud stěžovatelovu stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť nezjistil extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením; podle něj nic nenasvědčovalo závěru, že by nebyly dodrženy záruky obsažené v článku 6 Úmluvy.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy s tím, že vnitrostátní soudy odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování a nevyvinuly dostatečné úsilí k zajištění přítomnosti svědků.
Soud v prvé řadě připomenul, že může prověřit spravedlivost řízení jen jako celku, a to ve světle kombinace citovaných ustanovení Úmluvy. Zároveň mu nepřísluší nahradit svým hodnocením skutečností a důkazů závěry, ke kterým došly vnitrostátní soudy. Otázky přípustnosti důkazů také spadají do sféry vnitrostátního práva a úkolem Soudu není se vyslovovat o vině či nevině stěžovatele. Pokud jde o nevyslechnutí svědků, Úmluva nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout výsledku svědka a dává naopak možnost, aby vnitrostátní soud rozhodl o nutnosti či vhodnosti výslechu za předpokladu, že své rozhodnutí náležitě odůvodní. Důkazy mají být obyčejně prováděny při veřejném jednání a před obžalovanými, nicméně použití výpovědí z přípravného řízení není v rozporu s Úmluvou, jsou-li respektována práva obhajoby, tedy právo na adekvátní a dostatečnou možnost zpochybnit výpověď v neprospěch a klást otázky svědkovi buď při podávání výpovědi, nebo později. Podle Soudu bylo třeba určit, zda takovou adekvátní a dostatečnou možnost stěžovatel měl.
Soud poznamenal, že se vnitrostátní orgány aktivně snažily přítomnost svědků vyslechnutých v přípravném řízení zajistit. Obvodní soud však čelil neúspěchu těchto snah a ve svém rozsudku vysvětlil, proč nepovažoval za nutné hledané svědky vyslechnout; obvodní soud tudíž vykonal jemu příslušející pravomoc, když nepřipustil, aby bylo řízení paralyzováno tím, že se svědci vyhýbají hlavnímu líčení. Stěžovatel zákonnost takového postupu nepopřel, kritizoval jen jeho vhodnost, jeho advokát sám prohlásil, že soud již použil veškerých prostředků k zajištění přítomnosti svědků. Byli to ovšem svědci obžaloby, a proto nelze tvrdit, že by se stěžovatel dostal do jasně znevýhodněné pozice.
Obvodní soud také založil své rozhodnutí výlučně na důkazech, které byly před ním provedeny v přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel měl možnost se ke svědectví vyjádřit a klást otázky. Přestože byla jména svědků pozměněna, stěžovatel měl možnost jim klást otázky a sledovat jejich reakce; navíc, nepopřel tvrzení vlády, že disponoval informacemi, které mu umožňovaly se vyjádřit k věrohodnosti těchto svědků.
Podle mínění Soudu české soudy shledaly stěžovatele vinným na základě více důkazů, které považovaly za dostatečné, které byly zjištěny v přípravném řízení a veřejně a kontradiktorně projednány při hlavním líčení. Práva obhajoby tedy nepodléhala takovým omezením, která by znamenala porušení záruk spravedlivého procesu.
Soud proto stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy