© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ
Stížnosti č. 38817/04 a 1458/07
Jan VOMOČIL proti České republice
a ART 38, a. s., proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 5. března 2013 v senátu ve složení:
Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,
Boštjan M. Zupančič,
Ann Power-Forde,
Ganna Yudkivska,
Helena Jäderblom, soudci,
Zdeněk Kühn, soudce ad hoc,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
na základě výše uvedených stížností podaných ve dnech 20. října 2004 a 4. ledna 2007,
se zřetelem ke stanovisku předloženému žalovanou vládou, doplňujícímu stanovisku stěžovatelů a vyjádřením zaslaným vedlejšími účastníky (článek 36 odst. 2 Úmluvy a článek 44 odst. 2 jednacího řádu Soudu),
vynesl po projednání následující rozhodnutí:
řízení
1. První stěžovatel, Jan Vomočil, je českým občanem, který se narodil v roce 1944 a žije v Litomyšli. Druhá stěžovatelka, Art 38, a. s., je akciová společnost se sídlem v Karlových Varech. Stěžovatele před Soudem zastupují K. Samková, advokátka působící v Praze, a J. Šindelářová, advokátka působící v Plzni.
2. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Jako vedlejším účastníkům bylo dovoleno vstoupit do písemného řízení (článek 36 odst. 2 Úmluvy a článek 44 odst. 2 jednacího řádu Soudu) Občanskému sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR a Občanskému sdružení na obranu před Pražskou správou nemovitostí. První z uvedených sdružení, rovněž zastoupené K. Samkovou, využilo této příležitosti pouze k tomu, aby se prezentovalo, a nijak se nevyjádřilo k aspektům případů, které se jej týkaly, a následně se připojilo ke stanovisku stěžovatelů. Druhé ze jmenovaných sdružení nepředložilo žádné stanovisko, a dne 23. června 2008 proto kancelář Soudu vyrozuměla jeho zástupce o tom, že sdružení si zřejmě již nepřeje vystupovat v řízení jako vedlejší účastník. Na tento dopis neobdržela žádnou odpověď.
4. Karel Jungwiert, původně zvolený soudce za Českou republiku, se zasedání senátu nezúčastnil (článek 28 jednacího řádu Soudu). Vláda proto jmenovala Zdeňka Kühna jako soudce ad hoc (článek 27 odst. 2 Úmluvy a článek 29 odst. 1 jednacího řádu Soudu).
SKUTKOVÝ STAV
A.Okolnosti případu
1.Stížnost č. 38817/04 podaná Janem Vomočilem
a)Historie vlastnictví stěžovatelova domu
5. Dům je situován v bohaté části města Brna. Byl postaven v roce 1932 a nacházel se ve vlastnictví soukromé osoby, která v roce 1962 učinila „nabídku dobrovolného převodu nemovitého majetku“ na stát. V domě se podle stěžovatele nachází 11 bytů a obchodní prostory v přízemí. Na těchto 11 bytů se vztahovala regulace nájemného, zatímco nebytové prostory nacházející se v přízemí byly pronajímány za neregulované nájemné.
6. V roce 1991 byl dům na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích navrácen dědicům původního vlastníka. V roce 1992 se dědicové rozhodli dům prodat soukromé společnosti.
7. Dne 15. prosince 1995 získal tento bytový dům stěžovatel za cenu 6 500 000 Kč (264 335 eur). Kupní smlouva obsahovala následující ujednání:
„Kupující výslovně prohlašuje, že se před podpisem této kupní smlouvy seznámil se stavem prodávané nemovitosti a v tomto stavu předmětnou nemovitost kupuje. ...
Dnem účinnosti rozhodnutí o zápisu vlastnického práva přecházejí na kupujícího veškeré vztahy, rizika, závazky..., jakož i práva spojená s vlastnictvím prodávané nemovitosti.“[1]
Vlastnictví přešlo na stěžovatele dne 7. února 1996, kdy nabylo účinnosti rozhodnutí o vkladu do katastru nemovitostí. Na stěžovatele přešly i stávající nájemní smlouvy. Podle stěžovatele dům vyžadoval rozsáhlé opravy, a byla proto provedena jeho rekonstrukce. Do října 2004 překročily investice do zlepšení kvality bytů 1 000 000 Kč (40 667 eur).
8. Podle stěžovatele v důsledku skutečnosti, že maximální výše nájemného byla stanovena právními předpisy, zejména vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, bylo například nájemné, které platili nájemci dvou bytů 1. kategorie ve stěžovatelově domě o výměře 111,51 a 104,92 m2 stanoveno na 3 055 Kč (124 eur) a 2 877 Kč (117 eur) měsíčně a další nájemce platil z bytu 2. kategorie o výměře 91,11 m2 částku 1 875 Kč (76 eur) měsíčně. Jinak řečeno, nájemné placené nájemníky z jednoho metru čtverečního užitné plochy bytů ve stěžovatelově domě činilo 27,42 Kč (1,12 eur), zatímco průměrné tržní nájemné v Brně bylo 110 Kč (4,5 eur), tedy téměř čtyřikrát vyšší.
9. Stěžovatel tvrdí, že celkové roční nájemné z bytů podléhajících regulaci činilo přibližně 233 544 Kč (9 497 eur), a nepokrývalo tedy ani náklady na údržbu či dokonce na splácení úvěru, jímž stěžovatel financoval rekonstrukci a následné udržovací práce, které činily 252 000 Kč (10 248 eur) ročně.
10. Dne 12. prosince 2003 stěžovatel dům převedl do základního kapitálu společnosti JOHNY, s. r. o., jejímž byl výlučným vlastníkem. Vklad vlastnického práva ve prospěch společnosti nabyl účinnosti dne 5. května 2004.
b)Řízení o stěžovatelově žalobě na uložení povinnosti uzavřít dodatek k nájemní smlouvě
11. Dne 14. července 2004 podal stěžovatel k Městskému soudu v Brně proti šesti nájemcům (byty č. 2, 4, 6, 7, 10 a 11) žaloby na uložení povinnosti uzavřít dodatek k nájemní smlouvě, kterým by bylo zvýšeno nájemné. Dne 20. září 2004 byly stěžovatelovy žaloby spojeny ke společnému projednání.
12. Rozsudkem ze dne 14. července 2005 městský soud stěžovatelovy žaloby zamítl mimo jiné s odůvodněním, že podle ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné, jen stanoví-li tak zvláštní právní předpis nebo pokud s tím nájemce souhlasí, což v daném případě nebylo splněno. Ačkoli takové právní předpisy existovaly – vyhláška č. 176/1993 Sb. a výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 –, postupně byly zrušeny Ústavním soudem. Městský soud na základě § 493 občanského zákoníku rozhodl, že nemá pravomoc zasahovat do vztahů z nájemních smluv mezi soukromými osobami a nahrazovat jejich souhlas. Na základě těchto argumentů a s poukazem na nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, nepovažoval za možné zvýšit regulované nájemné, aniž se na takovém zvýšení strany dohodly.
13. Dne 30. srpna 2006 Krajský soud v Brně tento rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Rozhodl mimo jiné, že:
„...[Z]dá se, že soud prvního stupně žalobu zamítl převážně z toho důvodu, že od zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. a výměrů č. 01/02 a 06/02 mohou smluvní strany upravit výši nájemného pouze dohodou, přičemž jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem není přípustné a soud nemá pravomoc nahradit projev vůle nájemce, neboť právní vztah mezi smluvními stranami nelze měnit bez jejich souhlasu.
Odvolací soud podotýká, že závěr soudu prvního stupně je v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek 26 Cdo 867/2004 ze dne 31. srpna 2005), která dospěla k závěru, že není-li v nájemní smlouvě ujednáno něco jiného, není pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné jednostranně..., a to ani po zrušení předpisů upravujících regulované nájemné.
Avšak v průběhu odvolacího řízení Ústavní soud dospěl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 717/2005 ze dne 21. března 2006 k závěru, že regulace nájemného představuje omezení vlastnického práva, které je přípustné jen tehdy, je-li stanoveno na základě zákona, sleduje-li legitimní cíl v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu a vyhovuje-li principu proporcionality. Omezit vlastnické právo lze jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů, je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s regulovaným nájemným, nemůže být podle Ústavního soudu dále konzervována judikaturou obecných soudů. Jejich úkolem je zajistit ochranu práv a základních práv jednotlivce.
S ohledem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu (viz také nálezy sp. zn. Pl. ÚS 20/2005 ze dne 28. února 2006 a sp. zn. IV. ÚS 611/2005) je nutno akceptovat námitku odvolatele, že nedošlo-li mezi pronajímatelem a nájemcem k dohodě o změně výše nájemného a neexistoval-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, ..., měl obecný soud pravomoc zasáhnout do nájemního vztahu a výši nájemného určit...
Ve světle právního názoru odvolacího soudu vycházejícího z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je nutno dospět k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Nicméně je zřejmé, že za této situace je nutno vyzvat žalobce, aby uvedl všechny relevantní skutkové okolnosti a navrhl důkazy na podporu svých sporných tvrzení... Toto doplnění by se mělo zejména týkat tvrzení, že částka nájemného navržená žalobcem... je přiměřená.“
14. Dne 2. února 2007 stěžovatel informoval krajský soud o tom, že již nadále není vlastníkem předmětného domu, a navrhl, aby na jeho místo vstoupila do řízení obchodní společnost JOHNY, s. r. o. Dne 9. března 2007 bylo jeho návrhu vyhověno.
15. Společnost JOHNY, s. r. o., s nájemci následně uzavřela ohledně výše nájemného smír. Přesné podrobnosti uzavřeného smíru jsou mezi stranami sporné.
16. Dne 27. června 2007 městský soud řízení zastavil, neboť společnost JOHNY, s. r. o., vzala žaloby zpět. Žalobce zřejmě uvedl, že v některém z řízení byl neúspěšný a některé z dalších žalob vzal zpět, neboť se zdálo, že „ačkoli u Ústavního soudu by mohl uspět, u obecných, tj. odvolacích soudů, bude neúspěšný“. S ohledem na náklady řízení a „ztrátu času, které by značně převýšily hodnotu předmětu sporu“, vzal žaloby zpět.
2.Stížnost č. 1458/07 podaná společností Art 38, a. s.
17. Předmětný bytový dům byl zřejmě postaven v roce 1913 a původně byl ve vlastnictví dvou osob. Dne 20. srpna 1960 přešel do vlastnictví státu podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. V roce 1991 byl dům podle restitučního zákona vrácen oprávněné osobě, která jej krátce poté prodala jiné fyzické osobě za částku 1 350 000 Kč (54 900 eur). Tato osoba zatížila dům zástavním právem k zajištění dluhu ve výši 1 500 000 Kč (61 000 eur), který měla vůči soukromé společnosti. V roce 1999 nařídil soud výkon rozhodnutí prodejem domu za účelem uspokojení pohledávky této společnosti. Znaleckým posudkem ze dne 13. prosince 2000 byla hodnota domu stanovena na 3 143 450 Kč (127 834 eur). Usnesením ze dne 31. května 2001 byla určena výsledná cena domu pro účely veřejné dražby 1 500 000 Kč (61 000 eur). Soud v něm mimo jiné uvedl:
„V předmětné věci se jedná o třípodlažní bytový dům, stáří 87 let, částečně podsklepený... V domě se nachází obchodní prostory (v přízemí) a šest bytů, dva na každém podlaží, každý se dvěma nebo jedním pokojem, 2+1 či 1+1.
Skutečnost, že se v tomto případě jedná o prodej obývaného bytového domu, má vliv na okruh zájemců, neboť funkční využitelnost domu je omezena v důsledku existujících nájemních práv fyzických osob... Tato situace představuje značnou překážku prodejnosti celé nemovitosti, což se nutně projevuje ve výsledné ceně. ... [J]edná se o nestandardní bytový dům, v němž více než polovinu podlahové plochy zaujímají byty. Příjem z nájemného (regulované nájemné) činí ročně 61 380 Kč. Nemovitost není zatížena žádnými věcnými břemeny v neprospěch vlastníka.
Po posouzení rozhodujících kritérií majících vliv na skutečnou hodnotu nemovitosti soud určil její výslednou cenu na 1 500 000 Kč, a to s přihlédnutím k její poloze v centru krajského města s velmi dobrou dostupností [veřejné dopravy]. Faktorem, který snižuje agregátní tržní poptávku po této budově, je skutečnost, že prodejem ve veřejné dražbě nezanikají nájemní práva k bytům, včetně souvisejících práv přechodu nájmu, a dalším takovým faktorem je stávající technický stav, který vyžaduje značnou finanční investici do rekonstrukce a renovace celé budovy.
... Vzhledem k tomu, že cílem určení výsledné ceny je co nejvíce se přiblížit tržní hodnotě, soud dospěl po posouzení rozhodujících kritérií pro určení skutečné hodnoty, a tedy i prodejnosti předmětné nemovitosti (umístění, práva třetích osob, užitná hodnota, rušivé vlivy a jiné nežádoucí účinky atd.) k závěru, že výsledná cena předmětné nemovitosti odpovídá částce 1 500 000 Kč.“
18. Dne 23. srpna 2001 vydal soud dražební vyhlášku, v níž stanovil nejnižší podání na 1 000 000 Kč (40 667 eur) v souladu s § 336e odst. 1 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení soud stanoví nejnižší podání ve výši dvou třetin výsledné ceny.
19. Dne 26. září 2001 proběhla veřejná dražba. Soud udělil příklep stěžovatelské společnosti, čímž tato společnost nabyla bytový dům a pozemek, na kterém je postaven. Usnesení nabylo právní moci dne 30. října 2001. Vlastnictví přešlo na stěžovatelskou společnost dnem 16. ledna 2002.
20. Stěžovatelská společnost tvrdí, že nezahájila žádné soudní řízení s cílem upravit nebo zvýšit nájemné z příslušných bytů v domě, a zdůraznila, že ve vnitrostátním právu neexistuje v tomto ohledu účinný prostředek nápravy.
B.Příslušné vnitrostátní právo a praxe (celkový přehled)[2]
21. Kořeny právní úpravy regulace nájemného v České republice lze nalézt už v zákonech přijatých v bývalém Československu v letech 1920, 1922 a 1928. Tyto zákony upravovaly ochranu nájemců a zahrnovaly i určitá omezení pro zvyšování nájemného.
22. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 provedla vláda radikální reformu soukromého práva, mj. i v oblasti regulace nájmů, s cílem omezit a v konečném důsledku eliminovat individuální majetková práva. Občanský zákoník z roku 1950 proto zavedl „osobní vlastnictví“ jako nový právní pojem, který měl být do budoucna odlišován od tradičního pojmu „soukromé vlastnictví“.
23. V systému regulovaného nájemného bylo nájemné stanovováno administrativně podle prováděcích předpisů a vztah mezi pronajímatelem a nájemcem byl založen správním rozhodnutím, nikoli nájemní smlouvou. Existující prováděcí předpisy týkající se nájemného zůstaly v účinnosti do 1. července 1993, kdy byly nahrazeny vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., která mimo jiné stanovila restriktivní maximální výši nájemného. Vyhláška rozdělovala byty podle jejich kvality do čtyř kategorií a stanovila maximální základní měsíční nájemné za metr čtvereční. Fixní částka nájemného za čtvereční metr byla stanovena podle velikosti obce a kategorie bytu. Nájemné bylo pravidelně zvyšováno o částku odpovídající roční míře inflace na základě výměrů vydávaných každoročně Ministerstvem financí. Vzhledem k tomu, že ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní smlouvy nebyla novelizována, nájemní smlouvu nebylo možno bez souhlasu smluvních stran vypovědět ani změnit za účelem zvýšení nájemného nad maximální hranici.
24. Dne 21. června 2000 Ústavní soud na základě návrhu skupiny senátorů tuto vyhlášku zrušil. Došel k závěru, že je v rozporu s Ústavou a s článkem 1 Protokolu č. 1, neboť zmrazuje nájemné na úrovni, která neumožňuje pronajímatelům pokrýt náklady na údržbu a dosahovat ze svého majetku zisk. Ponechal Parlamentu lhůtu do 31. prosince 2001 k přijetí nového zákonu o regulaci nájemného. V roce 2002 vydalo Ministerstvo financí a vláda postupně tři právní předpisy s cílem vyplnit mezeru v právní úpravě vzniklou v důsledku nálezu Ústavního soudu. Všechny tyto předpisy Ústavní soud postupně zrušil.
25. Dne 31. března 2006 nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně občanského zákoníku. Zákon stanovil nové limity nájemného a novelizoval ustanovení občanského zákoníku upravující nájemní smlouvy. Nenapravil však zásahy do majetkových práv pronajímatelů, ke kterým došlo před jeho účinností. Zákon počítal s postupným každoročním zvyšováním regulovaného nájemného, které mělo v roce 2010, a ve větších městech v roce 2012, dosáhnout přibližně úrovně tržního nájemného.
26. Pokud jde o dobu trvání mezery v právní úpravě, Ústavní soud vyzval obecné soudy k tomu, aby protiústavní stav nadále neupevňovaly a o žalobách na zvýšení nájemného podávaných pronajímateli rozhodovaly. Určité rozpory však přetrvaly jak v přístupu obecných soudů, tak jednotlivých senátů Ústavního soudu. Situace byla nakonec vyjasněna stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. dubna 2009.[3] Ústavní soud v něm prohlásil, že obecné soudy mohou rozhodovat ve prospěch zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006; po tomto datu bylo zvýšení nájemného umožněno zákonem č. 107/2006. Pokud byla žaloba na zvýšení nájemného neúspěšná, mají vlastníci právo na náhradu škody vůči státu. Za období přede dnem podání žaloby mohou vlastníci od státu žádat náhradu škody přímo.
PŘEDMĚT STÍŽNOSTÍ
27. Stěžovatelé namítají na poli článku 1 Protokolu č. 1 samostatně i ve spojení s článkem 14 Úmluvy, že regulace nájemného porušila jejich majetková práva jako vlastníků domů a že byla diskriminační.
28. Na poli článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 pak stěžovatelé namítají, že neměli účinný právní prostředek nápravy proti zásahu do svých majetkových práv, který spočíval v regulaci nájemného.
Právní posouzení
29. Soud je přesvědčen, že vzhledem ke shodným věcným a právním východiskům by stížnosti měly být spojeny ve smyslu článku 42 odst. 1 jednacího řádu Soudu.
30. Stěžovatelé namítají, že regulací nájemného byla porušena jejich majetková práva, neboť regulace jim znemožňovala pokrýt náklady na údržbu jejich majetku a dosahovat přiměřeného zisku. Tvrdí, že vnitrostátní soudní soustava je pro účely ochrany práv pronajímatelů zaručených Ústavou a Úmluvou zcela neúčinným nástrojem. Dovolávají se v tomto ohledu článku 1 Protokolu č. 1 samostatně i ve spojení s články 13 a 14 Úmluvy.
31. Příslušné části těchto ustanovení zní:
Článek 1 Protokolu č. 1
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“
Článek 13 Úmluvy
„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“
Článek 14 Úmluvy
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
A.Stanoviska účastníků
32. Vláda vznáší několik námitek stran přijatelnosti stížností. Zejména tvrdí, že stěžovatelé nevyčerpali všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy a že stížnosti podali zčásti po uplynutí stanovené šestiměsíční lhůty. Pokud jde o stěžovatele Vomočila, vláda dále argumentuje, že jeho stížnost je částečně neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy, neboť stěžovatel dne 5. května 2004 pozbyl vlastnictví k nemovitosti. Vláda konečně prohlašuje, že stěžovatel Vomočil zneužil práva individuální stížnosti, neboť podal Soudu neúplné a zavádějící informace.
33. Vláda tvrdí, že stěžovatelé měli k dispozici dva hlavní prostředky nápravy. Zejména mohli podat žalobu na zvýšení nájemného proti nájemcům jako preventivní prostředek a žalobu na náhradu škody proti státu jakožto kompenzační prostředek.
34. Co se týče preventivního prostředku, vláda odkazuje zejména na nálezy Ústavního soudu ze dnů 8. a 28. února 2006 (viz § 105-108 přílohy[4]). Navíc z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. června 2006 zřejmě vyplývá, že pronajímatelé se mohli domáhat vyššího nájemného na základě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení (viz § 121 přílohy[5]).
35. Vláda také odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu a rozhodnutí nižších soudů. Připouští určitou nejednotnost v rozhodování nižších soudů, pokud jde o povinnost zajistit ochranu právům pronajímatelů a způsob projednávání žalob pronajímatelů na zvýšení nájemného. Podle vlády by však tato nejednotnost neměla vést Soud k závěru, že stěžovatelé nebyli povinni tento prostředek nápravy vyčerpat. Mimoto se pronajímatelé mohli obrátit na Ústavní soud, který by zrušil ta rozhodnutí obecných soudů, jež nejsou v souladu se zásadami obsaženými v jeho judikatuře.
36. Vláda rovněž tvrdí, že stěžovatelé mohli napadnout jako neústavní nemožnost jednostranně ukončit nájem a právo přechodu nájmu, konkrétně v rámci soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Věc mohla být Ústavnímu soudu postoupena přímo obecnými soudy, nebo mu mohla být předložena v rámci ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím obecných soudů v daném řízení, se kterou mohli pronajímatelé spojit návrh na zrušení příslušných ustanovení občanského zákoníku pro rozpor s Ústavou.
37. Podle vlády by Soud neměl přihlížet k tvrzení stěžovatelů, že řízení by bylo nepřiměřeně dlouhé a že vzhledem k počtu dotčených pronajímatelů by soudnictví zkolabovalo. Toto tvrzení je pouze spekulativní a jako takové nemůže odůvodnit nesplnění požadavku na vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy.
38. Vláda dále poukazuje na možnost podat žalobu o náhradu škody proti státu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb.) nebo podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
39. Vláda také uvádí, že dne 14. července 2003 stěžovatel Vomočil podal proti šesti nájemcům žalobu, jíž se domáhal, aby jim soud uložil povinnost uzavřít dodatek k nájemní smlouvě, kterým by bylo stávající nájemné s účinností od 1. dubna 2003 zvýšeno. Společnost, která vstoupila do řízení jako žalobce namísto stěžovatele, uzavřela v řízení na prvním stupni s žalovanými smír, jímž žalovaní přistoupili na zvýšení nájemného pro futuro i zpětně ode dne 5. května 2004, za což se žalobkyně zavázala vzít žalobu zpět.
40. Ve svém doplňujícím stanovisku vláda poukázala na další vývoj judikatury Ústavního soudu týkající se žalob pronajímatelů na zvýšení nájemného proti nájemcům a žalob na náhradu škody proti státu. Tento vývoj vyvrcholil stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 ze dne 28. dubna 2009, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že pronajímatelé mohou požadovat zvýšení nájemného od data podání žaloby. Zároveň výslovně omezil povinnost obecných soudů rozhodovat o žalobách na zvýšení nájemného pouze na žaloby podané do 31. prosince 2006, neboť od 1. ledna 2007 mohli pronajímatelé nájemné jednostranně zvyšovat podle zákona č. 107/2006 Sb. Žaloby na náhradu škody proti státu by měly být posuzovány z hlediska nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud striktně nevymezil časové období, za které mohou pronajímatelé tuto náhradu požadovat. Pouze konstatoval, že nárok vůči státu ohledně období, ke kterému se vztahovala žaloba na zvýšení nájemného proti nájemci, je podmíněn nevyhověním této žalobě.
41. Stěžovatelé a vedlejší účastník ve svém společném stanovisku poukazují na velký počet stěžovatelů, kteří již podali k Soudu podobnou stížnost, a argumentují tím, že využití prostředků nápravy navrhovaných vládou je nereálné. Ve svém stanovisku tvrdí, že pronajímatelé vlastní přibližně 80 000 bytů, a pokud by podali stejný počet žalob na zvýšení nájemného, způsobili by tím kolaps soudnictví. Stěžovatelé a vedlejší účastník zejména zpochybňují účinnost žaloby na zvýšení nájemného a tvrdí, že tento prostředek nápravy je nejistý a procesně zdlouhavý a složitý. Co se týče žaloby o vydání bezdůvodného obohacení a žaloby na určení výše nájemného a jeho zvýšení, které navrhuje vláda jako další dva způsoby řešení problému regulovaného nájemného, stěžovatelé i vedlejší účastník podotýkají, že na základě těchto žalob by mohli pronajímatelé požadovat bezdůvodné obohacení nebo zvýšení nájemného kvůli zákonné promlčecí lhůtě jen za poslední dva, resp. tři roky zpětně.
42. Ve svém doplňujícím stanovisku stěžovatelé a vedlejší účastník uvítali iniciativu Ústavního soudu, která měla vyjasnit právní situaci, a umožnit tak pronajímatelům vyřešit problémy s regulací nájemného. Domnívají se však, že poslední stanovisko Ústavního soudu opomíjí některé důležité otázky. Navíc, ačkoli vlastníci domů u Ústavního soudu obvykle uspějí a jeho praxe potvrzuje, že Ústavní soud poskytuje jejich právům ochranu, praxe obecných soudů je s jeho nálezy v rozporu.
43. Stěžovatelé a vedlejší účastník tvrdí, že veškeré právní prostředky nápravy existují jen v teoretické rovině a praxe vnitrostátních soudů jejich účinnost nepotvrzuje.
B.Hodnocení Soudu
44. Soud úvodem konstatuje, že vláda vznesla řadu předběžných námitek týkajících se přijatelnosti stížností. Vláda argumentuje zejména tím, že stížnost podaná prvním stěžovatelem je neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy, neboť první stěžovatel pozbyl vlastnictví předmětného domu dne 5. května 2004, kdy nabyl účinnosti zápis vkladu jeho domu do základního kapitálu společnosti JOHNY, s. r. o. (viz § 10 výše). Vláda dále tvrdí, že stěžovatelé nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy, které měli k dispozici.
Soud však nepovažuje za nutné zabývat se všemi námitkami vůči přijatelnosti, neboť projednávané stížnosti jsou v každém případě nepřijatelné, a to z níže uvedených důvodů.
45. Soud připomíná, že podle článku 35 odst. 1 se může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. Stěžovatelé musejí dát vnitrostátním soudům příležitost, jež má být v zásadě vždy poskytnuta smluvním státům, které mají primární odpovědnost za uplatňování a vynucování zaručených práv, zabránit porušením, která jim jsou vytýkána, nebo je napravit. Jedná se o důležitý aspekt zásady, že systém ochrany založený Úmluvou má vůči vnitrostátním mechanismům ochrany lidských práv subsidiární povahu (viz McFarlane proti Irsku, č. 31333/06, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2010, § 112; Kudła proti Polsku [velký senát], č. 30210/96, § 152, ESLP 2000-XI; Selmouni proti Francii [velký senát], č. 25803/94, § 74, ESLP 1999-V).
46. Tvrdí-li vláda, že nebyly vyčerpány vnitrostátní prostředky nápravy, musí před Soudem prokázat, že v rozhodné době existoval teoreticky i v praxi účinný právní prostředek nápravy, to jest, že tento prostředek byl dostupný, mohl přinést stěžovateli ohledně jeho námitek nápravu a nabízel přiměřené vyhlídky na úspěch. Pokud však vláda toto důkazní břemeno unese, je následně na stěžovateli, aby prokázal, že prostředek nápravy doporučený vládou byl skutečně vyčerpán nebo že za konkrétních okolností daného případu byl z nějakého důvodu nedostatečný a neúčinný, popřípadě že existovaly zvláštní okolnosti, které jej této povinnosti zprošťovaly (viz Akdivar a ostatní proti Turecku, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 65-68, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV a V. proti Spojenému království [velký senát], č. 24888/94, § 57, ESLP 1999-IX).
47. Nelze mít za to, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní právní prostředky nápravy, pokud příslušnou vnitrostátní judikaturou nebo jinými vhodnými důkazy prokáže, že dostupný prostředek nápravy, který nevyužil, neměl žádné nebo jen zanedbatelné vyhlídky na úspěch (viz mimo jiné Kleyn a ostatní proti Nizozemsku [velký senát], č. 39343/98, 39651/98, 43147/98 a 46664/99, § 156, ESLP 2003-VI; Akdivar a ostatní proti Turecku, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 73, Sbírka 1996-IV; a Keegan proti Irsku, rozsudek ze dne 26. května 1994, § 39, Série A č. 290). Existence pouhých pochybností o vyhlídce na úspěch určitého prostředku nápravy, který není zjevně marný, však není pádným důvodem pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (viz Scoppola proti Itálii (č. 2), č. 10249/03, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2009, § 70).
48. Dále, jedná-li se o právní systém, který poskytuje ústavní ochranu lidským právům, jako je tomu v České republice, musí se poškozená osoba pokusit této ochrany využít (viz Mirazović proti Bosně a Hercegovině, č. 13628/03, rozhodnutí ze dne 16. května 2006, a Vinčić a ostatní proti Srbsku, č. 44698/06 a násl., rozsudek ze dne 1. prosince 2009, § 51). Soud také již dříve rozhodl, že přezkum Ústavním soudem České republiky zpravidla splňuje požadavky článku 35 odst. 1 Úmluvy a v případech stížností proti České republice Soud obvykle vyžaduje, aby stěžovatel podal ústavní stížnost, ledaže uvede přesvědčivé důvody, proč v jeho případě není účinným právním prostředkem nápravy (viz Choc proti České republice, č. 25213/03, rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2005); Miler proti České republice, č. 56347/10, rozhodnutí ze dne 25. září 2012, § 24; Buishvili proti České republice, č. 30241/11, rozsudek ze dne 25. října 2012, § 54 a 56).
49. Konečně, splnění podmínky vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy by v zásadě mělo být posuzováno ke dni podání stížnosti (viz Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], č. 36813/97, § 144, ESLP 2006-V; Vokurka proti České republice, č. 40552/02, rozhodnutí ze dne 16. října 2007, § 49, ESLP).
50. Soud podotýká, že po politických změnách v roce 1989 byla Česká republika nucena provést závažné strukturální změny, mimo jiné vybudovat demokratické zřízení, vyřešit sociální problémy a nastolit právní stát. Stát se musel přizpůsobit nové situaci a vytvořit fungující systémy v oblasti zdravotnictví, sociálního zabezpečení a školství, ale také v oblasti bydlení, kde byla situace obzvlášť nevyhovující a neuspokojivá. To si přirozeně vyžádalo hluboké legislativní změny, které často představují dlouhý a složitý proces. V takové situaci, jaká nastala i v projednávaných případech, může být zapotřebí, aby období částečné či úplné absence nových právních předpisů překlenuly svojí rozhodovací činností soudy a do přijetí a nabytí účinnosti nových právních předpisů vytvořily ustálenou judikaturu.
51. Soud konstatuje, že judikatura Ústavního soudu v otázkách soudního zvyšování nájemného a charakteru prostředků nápravy dostupných pronajímatelům podle vnitrostátního práva prošla od roku 2000 složitým vývojem. V roce 2003 Ústavní soud prohlásil, že v případě další nečinnosti zákonodárce nebude mít jinou možnost než splnit svoji povinnost a v individuálních případech zajistit zachování zásad zaručených Ústavou a mezinárodními smlouvami (viz § 100 přílohy[6]). Z bohaté judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že pronajímatelé měli k dispozici nejméně dva právní prostředky nápravy, zejména žalobu na zvýšení nájemného pro futuro a žalobu na náhradu škody proti státu.
52. Stěžovatelé nedoložili ustálenou judikaturu, která by je v době podání jejich stížností zprošťovala povinnosti využít některý z navrhovaných prostředků nápravy, včetně ústavní stížnosti, a k takovému závěru nelze dospět ani s odstupem. Existovaly sice určité rozpory v judikatuře samotného Ústavního soudu a ne všechny ústavní stížnosti pronajímatelů byly úspěšné. Přesto však, jak připouštějí i sami stěžovatelé, ve velké většině případů Ústavní soud rozhodl ve prospěch pronajímatelů. Soud v tomto ohledu poznamenává, že z hlediska požadavku na vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je rozhodující, že příslušný prostředek nabízí přiměřené vyhlídky na úspěch, nikoli jeho absolutní jistotu.
53. Soud si je zároveň vědom obtíží, jimž pronajímatelé čelili ve vnitrostátním právním řádu, neboť v roce 2004 či dokonce ani v roce 2007 zdaleka nebylo jasné, jaké řízení by měli zahájit. Soud dále poukazuje na jistou nesoudržnost právních názorů vnitrostátních soudů, které ne vždy respektovaly závazný názor nejvyšší ústavní instance. Nelze ale říci, že by stát v době, kdy otálel s přijetím nové právní úpravy, jež by vyřešila problémy související s bydlením a zejména se systémem regulace nájemného, nenabízel stěžovatelům žádný konkrétní právní prostředek k nápravě jejich situace, která podle jejich názoru odporovala Úmluvě. Soud je naopak toho názoru, že stěžovatelé měli přístup k různým řízením, a v konečné fázi k Ústavnímu soudu, která za daných okolností nabízela přiměřené vyhlídky na úspěch ohledně jejich námitek.
54. Stěžovatelé však žádnou z těchto možností nevyužili. První stěžovatel zahájil řízení proti svým nájemcům, ale tato řízení byla později na jeho vlastní návrh zastavena. Stěžovatel se tedy sám připravil o možnost předložit věc Ústavnímu soudu. Druhá stěžovatelka žádné řízení nezahájila. Soud proto dochází k závěru, že ani jeden ze stěžovatelů neposkytl vnitrostátním soudům, včetně soudu ústavního, možnost tvrzeným porušením zabránit nebo je napravit.
55. Stěžovatelé konečně argumentují tím, že zahájení individuálního řízení každým pronajímatelem v zemi nemůže být považováno za účinný prostředek nápravy, neboť vnitrostátní soudní systém by nevyhnutně zkolaboval a řízení by trvalo příliš dlouho. Je pravda, že účinnost prostředku nápravy může být oslabena neúměrnou délkou jeho projednávání (viz mimo jiné Doran proti Irsku, č. 50389/99, § 57, ESLP 2003‑X (výňatky); Golha proti České republice, č. 7051/06, rozsudek ze dne 26. května 2011, § 49). Soud však v projednávaných věcech nezjistil žádnou nepřiměřenou délku řízení. Jak již uvedl výše, společnost Art 38, a. s., zůstala, pokud jde o procesní kroky k vyřešení nebo alespoň zlepšení její situace, zcela nečinná. Co se týče stěžovatele Vomočila, Soud se nedomnívá, že by délka soudního řízení, které trvalo méně než tři roky a probíhalo na dvou stupních, byla natolik nadměrná, že by tento prostředek nápravy činila v daném případě neúčinným. Argument stěžovatelů je proto pouhou spekulací a nemá oporu ve skutkových okolnostech projednávaného případu.
56. Z výše uvedeného vyplývá, že projednávané stížnosti je nutno odmítnout podle článku 35 odst. 1 a 4 Úmluvy pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
rozhoduje o spojení stížností;
prohlašuje stížnosti za nepřijatelné.
Claudia Westerdiek
Mark Villiger
tajemnice
předseda
PŘÍLOHA
PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A JUDIKATURA
[...]
[1] Pozn. překl.: Citace ze smluv, rozhodnutí či tvrzení účastníků, obsažené v tomto rozhodnutí Soudu, jsou zpětně přeloženy do češtiny; nemusí se tedy shodovat s originálem.
[2] Podrobný přehled české právní úpravy a praxe v této otázce je obsažen v příloze.
[3] Pozn. překl.: V rozhodnutí se nepřesně uvádí, že šlo o nález.
[4] Pozn. překl.: Vzhledem k tomu, že příloha přeložena nebyla, odkazuje se v § 105 až 107 na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. února 2006 a v § 108 přílohy na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, zveřejněný pod č. 252/2006 Sb.
[5] Pozn. překl.: V § 121 přílohy se odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006.
[6] Zde se odkazuje na obiter dictum obsažené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. března 2003, zveřejněného pod č. 84/2003 Sb.
Full & Egal Universal Law Academy