Von Maltzan a ostatní proti Německu [velký senát] – č. 71916/01, 71917/01 a 10260/02
Rozsudek ze dne 2. 3. 2005 [velký senát]
Článek 6
Řízení před ústavním soudem
Článek 6-1
Přiměřená lhůta
Délka řízení o ústavnosti zákona upravujícího náhrady za vyvlastnění v době komunistického režimu: stížnost nepřijatelná
Skutkový stav – Případ se týká jednoho ze zásadních problémů, které vyvstaly po znovusjednocení Německa: náhrady náležící osobám, jejichž majetek byl vyvlastněn buď v sovětské okupační zóně v Německu po provedení pozemkové reformy v letech 1945 až 1949, anebo v NDR po roce 1949. Většinu stěžovatelů tvoří fyzické osoby, které jsou dědici původních vlastníků pozemků nebo budov vyvlastněných v rámci pozemkové reformy provedené v sovětské okupační zóně v letech 1945–1949. Dva ze stěžovatelů jsou právnickými osobami a rovněž vlastnili půdu, která byla v té době vyvlastněna. Po znovusjednocení Německa neúspěšně žádali příslušné úřady o restituci svých pozemků anebo budov. Tři ze stěžovatelů se rovněž obrátili na správní orgány se žádostí o rehabilitaci svých předků. Pět stěžovatelů jsou fyzické osoby, dědici vlastníků pozemků nebo budov, které byly vyvlastněny po roce 1949 na základě rozhodnutí úřadů NDR. Po znovusjednocení Německa požádaly o restituci svých pozemků anebo budov. Příslušné úřady žádost v souladu s platnou právní úpravou zamítly s odůvodněním, že třetí osoby, které majetek v mezidobí získaly, jej nabyly v dobré víře, anebo že restituce je prakticky neproveditelná. Jedenadvacet stěžovatelů podalo stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu a tvrdilo, že zákon o odškodnění a náhradách z roku 1994 je v rozporu s ústavou, neboť obecně stanoví nižší částky náhrad, než kolik činí aktuální tržní hodnota vyvlastněného nebo k navrácení určeného majetku. Spolkový ústavní soud jejich stížnost precedenčním rozsudkem ze dne 22. listopadu 2000 zamítl s poukazem na skutečnost, že vyplacení aktuální tržní hodnoty majetku není proveditelné s ohledem na finanční zdroje, které má stát k dispozici. Ústavní soud poté vydal tři další precedenční rozsudky týkající se zejména ústavnosti různých zákonů upravujících otázky vlastnictví a rehabilitace přijatých po znovusjednocení Německa.
Právní posouzení – článek 6 odst. 1 Úmluvy: Řízení před Spolkovým ústavním soudem trvalo téměř pět let a pět měsíců. Šlo o jednu ze 42 stížností podaných ke Spolkovému ústavnímu soudu v souvislosti se zákonem o náhradách za vyvlastnění v době komunistického režimu, která nastolila zásadní otázky kritérií přijatých zákonodárcem po znovusjednocení Německa pro účely poskytování náhrad dědicům osob, jejichž majetek byl vyvlastněn v průběhu sovětské okupace nebo v době existence NDR. Případ byl tedy značně složitý. Navíc nález, který měl být ve věci vydán, byl nálezem precedenčním a jeho význam přesahoval rámec jednotlivých stížností. Bylo tedy opodstatněné, že Spolkový ústavní soud řešil vždy současně případy týkající se podobných otázek, aby si o problematice mohl učinit ucelený názor, a to tím spíše, že byl jediným soudním orgánem, který se těmito případy zabýval. Je pravdou, že mnozí stěžovatelé již byli velmi pokročilého věku. Nicméně vzhledem k tomu, že výplata příslušného odškodnění a náhrad neměla v žádném případě proběhnout dříve než v roce 2004, význam předmětu řízení nebyl natolik velký, že by z něho soudu vyplývala povinnost projednat věc jako mimořádně naléhavou. Ve světle těchto okolností a vzhledem k výjimečnému kontextu znovusjednocení Německa nebyla „přiměřená lhůta“ ve smyslu článku 6 odst. 1 překročena.
Závěr: stížnost nepřijatelná (zjevně neopodstatněná).
Full & Egal Universal Law Academy