© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 29. března 2011 ve věci č. 49990/07 – Vytejček proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost exekutora v souvislosti s uložením nákladů exekuce povinnému, který však byl nemajetný, je co do námitek porušení práva na spravedlivý proces uplatněných jednak samostatně, jednak ve spojení se zákazem diskriminace a co do námitek porušení vlastnického práva nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost a ohledně námitek uplatněných na poli práva na spravedlivý proces částečně též pro neslučitelnost ratione personae.
(i) Okolnosti případu
V prosinci 2002 pověřil Okresní soud v Jihlavě stěžovatele coby soudního exekutora výkonem soudního rozhodnutí. V květnu 2005 okresní soud výkon rozhodnutí pro nemajetnost povinného zastavil s tím, že povinnost uhradit náklady exekuce uložil oprávněnému. K odvolání, kterým stěžovatel rozporoval výši přiznané náhrady nákladů, změnil Krajský soud v Brně v listopadu 2006 rozhodnutí okresního soudu tak, že náklady exekuce měl uhradit povinný. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu ústavní stížnost, ve které mj. namítal, že příslušným rozhodnutím byl prakticky zbaven nároku na odměnu, čímž došlo k porušení požadavků na nezávislost a nestrannost, což jsou vlastnosti, které musí v průběhu exekuce vykazovat exekutor stejně jako například soudce. Situace soudních exekutorů je v daném ohledu velice závažná, neboť podle stěžovatele bývá výkon rozhodnutí v 65 % z celkového množství případů zastavení exekučního řízení zastaven z důvodu nemajetnosti povinného. Ústavní soud v květnu 2007 stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K námitce, kterou stěžovatel na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy zpochybňoval závěry Krajského soudu v Brně, Soud nejprve podotknul, že v daném ohledu se věc týká stejné problematiky, jako v případě stížnosti Usnul proti České republice (č. 33945/06, rozhodnutí ze dne 29. března 2011), tj. sporu o to, do jaké míry může být zastavení výkonu rozhodnutí pro nemajetnost povinného z procesněprávního hlediska přičitatelné oprávněnému, přičemž daná otázka byla předmětem posouzení ze strany vnitrostátních soudů v mnoha jiných případech. V daném případě krajský soud své závěry řádně odůvodnil a předmětným usnesením poskytl stěžovateli právní titul, na základě kterého bylo možno příslušnou částku na dlužníkovi vymáhat. Ze spisu současně nevyplývá, že by při použití příslušných zákonných ustanovení krajský soud postupoval svévolně. V ostatním Soud odkázal na své závěry v rozhodnutí Usnul proti České republice a tuto část stížnosti prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Námitku stěžovatele, podle které může v dané souvislosti docházet k zásahu do práv chráněných článkem 6 odst. 1 Úmluvy hypoteticky i u účastníků exekučního řízení (oprávněných a povinných), neboť soudní exekutoři se mohou snažit zastavení řízení pro nemajetnost povinného oddalovat, aby tak zabránili rozhodnutí o nákladech exekučního řízení, které by byly prakticky nevymahatelné, Soud odmítl pro neslučitelnost ratione personae s ustanoveními Úmluvy, když konstatoval, že stěžovatel namítá toliko hypotetické porušení Úmluvy, jehož nebyl obětí ve smyslu článku 34 Úmluvy.
K námitce na poli článku 1 Protokolu 1, podle níž byl stěžovatel rozhodnutím krajského soudu o nákladech exekučního řízení de facto zbaven nároku na odměnu, která mu ze zákona náležela, a ze které je povinen odvádět daně, Soud uvedl, že stěžovatel opět namítá situaci, která může hypoteticky nastat, aniž předkládá důkazy o tom, že předmětnou újmu skutečně utrpěl. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že uložení povinnosti hradit náklady exekuce povinnému nelze ztotožňovat s odepřením náhrady těchto nákladů soudnímu exekutorovi, když dlužník, ačkoliv je v jednom momentu nesolventní, se může později stát solventním. S odkazem jednak na skutečnost, že stěžovatel disponoval právním titulem, na základě kterého mohl na dlužníkovi dlužnou částku vymáhat, jednak na své závěry v rozsudku 3A.CZ s. r. o. proti České republice (č. 21835/06, rozsudek ze dne 10. února 2011), kdy konstatoval, že na základě novelizace exekučního řádu z roku 2008 již v případě zastavení výkonu rozhodnutí pro nemajetnost povinného hradí náklady exekuce výlučně oprávněný (a podobná situace by se tak již neměla do budoucna opakovat), proto Soud tuto část stížnosti označil za zjevně neopodstatněnou.
K tvrzení stěžovatele, který na poli článku 6 odst. 1 ve spojení s článkem 14 Úmluvy namítal, že byl ve svém právu na odměnu diskriminován jednak vůči oprávněnému v exekučním řízení, jednak obecně vůči soudcům nebo notářům, kteří vykonávají obdobnou práci jako stěžovatel, Soud dále konstatoval, že stěžovatel byl v odlišném postavení jak vůči účastníkům exekučního řízení, tak obecně vůči soudcům či notářům. V tomto ohledu odkázal na závěry Ústavního soudu v daném případě, podle něhož v situaci, kdy je soudnímu exekutorovi přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, nevystupuje již tento vůči dlužníkovi z pozice veřejné moci, ale z pozice věřitele s tím, že k vymáhání daného dluhu disponuje běžnými právními prostředky. Protože je jeho odměna ve smyslu vyhlášky č. 330/2001 Sb. (exekuční tarif) stanovena v zásadě procentuálně, v závislosti na hodnotě výtěžku z prodeje majetku podléhajícího exekuci, nelze postavení soudního exekutora připodobňovat k postavení soudců či notářů, jejichž odměna se řídí jinými právními předpisy a kteří mají ve smyslu příslušné právní úpravy zcela jiná práva a jiné povinnosti. I tuto část stížnosti proto Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy