Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 3. dubna 2025 ve věci č. 5400/23 – W proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost otce nezletilých dětí, který se domáhal jejich svěření do střídavé péče a snížení výživného. Soud věc posuzoval z hlediska čl. 6 odst. 1, 8 a 14 Úmluvy. Konstatoval, že vnitrostátní orgány dostatečně zohlednily konkrétní okolnosti případu, své závěry přesvědčivě odůvodnily a při rozhodování kladly důraz na nejlepší zájem dětí. Odmítl také námitku nepřímé diskriminace otců, neboť v praxi je patrný rostoucí trend ve prospěch střídavé péče i v případech, kdy jeden z rodičů nesouhlasí.
I. Skutkové okolnosti
Po rozvodu manželství v roce 2017 byly děti ve věku 2 a 6 let na základě dohody rodičů, soudců, svěřeny do výlučné péče matky, přičemž stěžovateli bylo přiznáno právo na pravidelný styk s nimi a stanovena vyživovací povinnost.
V roce 2018 podal stěžovatel návrh na svěření dětí do střídavé péče a snížení výživného. Vnitrostátní soudy jeho návrhu nevyhověly, jelikož od uzavření dohody mezi rodiči v roce 2017 uplynula jen krátká doba a je v zájmu dětí zůstat v péči matky, na kterou si zvykly, a mít stabilní režim. Rozšířily však jeho styk s dětmi na 12 dní v měsíci. Výši výživného ponechaly soudy beze změny s ohledem na výši příjmů stěžovatele a rostoucí potřeby dětí.
V roce 2020 stěžovatel před vnitrostátními soudy opět navrhl svěření dětí do střídavé péče a snížení výživného. Vnitrostátní soudy návrh opět zamítly. Vycházely přitom z výpovědi staršího dítěte, které opakovaně vyjádřilo přání, aby režim péče zůstal beze změny, a ze znaleckého posudku, z nějž byly patrné napjaté vztahy mezi rodiči a potřeba dětem zajistit stabilní prostředí. Soudy zdůraznily, že v nejlepším zájmu dětí je klid a stabilita, a že jiná úprava péče by mohla vést k dalším konfliktům mezi rodiči. Stěžovateli byl zachován široký styk s dětmi, který mu umožňoval plnit jeho rodičovskou roli. Výživné bylo ponecháno ve stejné výši, neboť odpovídalo příjmům stěžovatele i rostoucím potřebám dětí vzhledem k jejich vyššímu věku.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud s námitkou porušení práva na spravedlivý proces, práva na rodinný život a práva vlastnit majetek. V odůvodnění ústavní stížnosti pak doplnil, že rozhodnutí soudů byla předurčena hodnotovými postoji soudců. Vnitrostátní soudy totiž téměř nikdy nenařizují střídavou péči bez souhlasu matek. Místo toho jsou děti svěřovány do výlučné péče matek s odůvodněním, že o děti pečovaly během mateřské/rodičovské dovolené. Takto zdánlivě neutrální kritéria, jako je zájem dítěte a stabilita jeho prostředí, mají podle něj negativní dopad na otce a znevýhodňují je. Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že rozhodujícím důvodem, proč byla změna péče vyloučena, byla trvalá rivalita mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou, kteří nebyli schopni překonat komunikační problémy a odmítli podstoupit terapii. K námitce nepřímé diskriminaci se výslovně nevyjádřil.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítal, že vnitrostátní soudy nesnížily výši jeho vyživovací povinnosti, přestože mu bylo přiznáno právo na styk s dětmi v rozsahu, který se blížil střídavé péči. Dále poukázal na to, že se Ústavní soud nevyjádřil k jím vznesené námitce nepřímé diskriminace na základě pohlaví.
Soud shledal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o zachování výše výživného nebylo svévolné ani zjevně nepřiměřené. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč byla částka, na které se rodiče dohodli v roce 2017, stále přiměřená i v situaci, kdy byl styk stěžovatele s dětmi rozšířen. Stěžovatel měl navíc možnost svá práva hájit v kontradiktorním řízení.
Soud dále konstatoval, že stěžovatel dal Ústavnímu soudu dostatečný prostor k tomu, aby se mohl zabývat podstatou námitky nepřímé diskriminace. Ačkoliv se Ústavní soud k této námitce výslovně nevyjádřil, z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo patrné (zejména ze závěru, co bylo rozhodujícím důvodem pro odmítnutí střídavé péče), že rozhodnutí obecných soudů nepovažoval za diskriminační.
Soud proto stížnost v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Na poli článku 8 Úmluvy stěžovatel nesouhlasil s odmítnutím jeho žádosti o střídavou péči, byť soudy uznaly, že on i jeho bývalá manželka mají stejné rodičovské schopnosti. V důsledku toho je stále povinen platit výživné a nemůže si uplatnit daňové zvýhodnění na vyživované dítě, ačkoli o děti pečuje 12 dní v měsíci a jeho bývalá manželka má srovnatelný příjem.
Soud nejprve připomněl, že vnitrostátní orgány požívají v otázkách péče o děti širokého prostoru pro uvážení. V daném případě bylo pro Soud rozhodující, že vnitrostátní soudy kladly na první místo nejlepší zájem dětí. Při svém rozhodnutí vycházely z výpovědi staršího dítěte, jakož i ze znaleckého posudku, z nichž byly patrné napjaté vztahy mezi rodiči a potřeba dětem zajistit stabilní prostředí. Skutečnost, že stávající úprava nebyla označena jako střídavá péče, třebaže asymetrická, může být sice otcem vnímána jako neuznání rovnocenné rodičovské role, ale s ohledem na rozsáhlý styk s dětmi a jeho schopnost plně vykonávat rodičovskou odpovědnost nepředstavuje porušení Úmluvy. Soudy navíc rozhodnutí o nesnížení výživného dostatečně zdůvodnily.
Soud tak i v tomto ohledu stížnost prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že rozhodnutí soudů v jeho věci představují nepřímou diskriminaci na základě pohlaví a odhalují přetrvávající předsudky vůči otcům, neboť české soudy téměř nikdy nenařizují střídavou péči bez souhlasu matek.
Soud nejprve zdůraznil, že stereotypy a předsudky vůči otcům musí být vyloučeny za všech okolností. Uvedl také, že rozhodnutí vnitrostátních soudů mohla mít na stěžovatele negativní dopad a vyvolat u něj frustraci. Konstatoval nicméně, že statistiky předložené vládou tvrzení stěžovatele o nepřímé diskriminaci otců nepotvrzují. Naopak ukazují rostoucí trend v průběhu let směrem k soudním rozhodnutím nařizujícím střídavou péči, a to i v případě, že rodiče nesouhlasí. V projednávané věci vnitrostátní soudy provedly individuální posouzení situace stěžovatele a přijatelně odůvodnily, proč byl jeho návrh na střídavou péči zamítnut a jeho vyživovací povinnost zůstala nezměněna.
Soud proto stížnost i v tomto rozsahu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.