© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 8. ledna 2013 ve věci č. 43759/10 a 43771/12 – Willcox a Hurford proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl jednomyslně, že stížnost stěžovatelů, podle kterých byl výkon jejich trestů po předání z Thajska do Spojeného království na základě mezinárodní smlouvy v rozporu s články 3 a 5 odst. 1 Úmluvy, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Oba stěžovatelé jsou britskými státními příslušníky a v letech 2003 resp. 2005 byli v Thajsku zadrženi a následně odsouzeni pro trestné činy související s nakládáním s omamnými látkami. V případě prvního stěžovatele vedlo množství těchto látek u něj zadržených k nevyvratitelné domněnce, že tyto stěžovatel držel za účelem distribuce. V rámci jednotlivých trestních řízení stěžovatelé přiznali svou vinu, což v případě prvního stěžovatele vedlo ke zkrácení jeho doživotního trestu na třicet tři let a čtyři měsíce, přičemž později mu byl trest na základě královského dekretu ještě snížen na konečných dvacet devět let a tři měsíce. Druhý stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na třicet tři let, přičemž královskou amnestií mu byl trest nakonec zkrácen na dvacet šest let a osm měsíců. Po určité době, kdy své tresty vykonávali na území Thajska, požádali stěžovatelé o předání k výkonu zbytku trestů do Spojeného království na základě bilaterální mezinárodní smlouvy uzavřené mezi oběma státy. Oběma žádostem bylo vyhověno a v roce 2007 resp. 2009 byli oba stěžovatelé do Spojeného království za daným účelem předáni.
Stěžovatelé se před příslušnými britskými správními orgány i soudy neúspěšně domáhali snížení jejich trestů na výši, která by odpovídala trestům uloženým za obdobné trestné činy ve Spojeném království. První stěžovatel také neúspěšně namítal, že použití nevyvratitelné domněnky vedlo v jeho případě k flagrantnímu odepření spravedlnosti a výkon jeho trestu byl proto svévolný.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé předně namítali, že jim uložené tresty byly v rozporu s článkem 3 Úmluvy v hrubém nepoměru k trestným činům, kterých se dopustili. Na poli článku 5 odst. 1 Úmluvy dále tvrdili, že pokračování ve výkonu jejich trestů na území Spojeného království bylo svévolné, neboť protože dříve přiznali svou vinu, byli nuceni vykonat tresty odnětí svobody v delším trvání, než kdyby vinu nepřiznali. Obdobně jako na vnitrostátní úrovni nakonec první stěžovatel na poli stejného ustanovení Úmluvy kritizoval použití nevyvratitelné domněnky týkající se účelu držení drog.
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud předně připomněl, že ačkoliv problematika přiměřeného trestání spadá mimo dosah Úmluvy, tresty, které jsou zjevně nepřiměřené (grossly disproportionate) mohou v okamžiku jejich uložení představovat zakázané zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Podmínka zjevné nepřiměřenosti je nicméně velmi přísná, a bude proto splněna pouze ve zcela ojedinělých případech a to o to více, jde-li o trest uložený státem, který není stranou Úmluvy (viz Harkins a Edwards proti Spojenému království, č. 9146/07 a 32650/07, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 133 a 134). Rozdíl je podle Soudu potom třeba činit mezi případy, kdy je určitý stát požádán o odmítnutí vydání osoby do jiného státu, kde takové osobě hrozí zjevně nepřiměřený trest a případy, kdy je stát požádán o přijetí vězně k výkonu trestu uloženého soudem jiného státu. Zatímco v prvním případě může stát odmítnutím vydání osoby zabránit uložení nepřiměřeného trestu, ve druhém případě již určitý trest byl uložen v jiném státě a mohl by být zde vykonán v krutých a ponižujících podmínkách s omezenými možnostmi předčasného propuštění. V této souvislosti je proto nutné přihlédnout ke stupni ponížení a utrpení spojeného s výkonem trestu v té které zemi. Bylo by v rozporu se smyslem Úmluvy, pokud by ochrana poskytovaná článkem 3 Úmluvy bránila předání jednotlivce k výkonu trestu v lidštějších podmínkách. K předání vězňů ostatně v daném případě došlo v rámci mezinárodní trestní spolupráce, která sleduje v zásadě zájem osob, jichž se týká (viz např. Drozd a Janousek proti Francii a Španělsku, č. 12747/87, rozsudek ze dne 26. června 1992, § 110). Účelem dohod o předávání vězňů je potom jednak odstranění nežádoucích účinků výkonu trestu v sociálně, kulturně a jazykově odlišném prostředí, jednak usnadnění začlenění vězně do společnosti v budoucnu. Výhody, které pro stěžovatele z takového předání plynou, proto budou důležitým faktorem pro závěr, že způsob výkonu trestu nepřesahuje míru těžkosti a strádání nevyhnutelnou utrpení běžně spojenému se zbavením svobody.
S ohledem na okolnosti projednávaných případů Soud nejprve zdůraznil, že tresty uložené stěžovatelům byly srovnatelné s tresty ukládanými v Thajsku za obdobné trestné činy a jejich výše nepřesahovala maximální možnou výši trestu za obdobné trestné činy ani podle anglického práva. Soud dále poukázal na rozdíly v trestněprávních úpravách různých států odrážejících značné rozdíly v občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních podmínkách. I řešení rozličných specifických problémů se potom mohou lišit a určitý trest nelze bez dalšího považovat za nepřiměřený pouze pro to, že je přísnější než trest, který by byl jinak uložen ve státě jiném. Thajsko čelí vážnému problému obchodování s drogami, a proto jsou také „drogové“ trestné činy přísně trestány. Soud podotknul, že to byli stěžovatelé, kteří o předání k výkonu trestu sami požádali a ke konečnému předání připojili svůj výslovný souhlas. V případě, že by jejich předání bylo ze strany Spojeného království odmítnuto, oba stěžovatelé by zůstali uvězněni v thajských vězeních, přičemž zdejší podmínky jsou pravděpodobně mnohem horší než podmínky, v jakých se stěžovatelé nachází v současnosti, a jako takové mohly být v rozporu s článkem 3 Úmluvy. V Thajsku by přitom mohli žádat o předčasné propuštění až po výkonu dvou třetin uloženého trestu, zatímco podle anglického práva tak mohli učinit již po výkonu poloviny trestu. Účelem jejich předání tedy byla v daném kontextu co možná největší ochrana jejich základních práv a tohoto účelu bylo také dosaženo. Soud nedospěl k přesvědčení, že by utrpení a ponížení stěžovatelů spojené s výkonem jejich trestů do okamžiku, kdy budou moci požádat o předčasné propuštění, přesáhlo míru nevyhnutelného utrpení a ponížení spojeného s tresty uloženými thajskými soudy a zejména potom, že by pro ně způsob a metody výkonu trestu přesáhly míru těžkosti a strádání nevyhnutelnou utrpení běžně spojenému se zbavením svobody. Námitka stěžovatelů vznesená na poli článku 3 Úmluvy je proto zjevně neopodstatněná.
b) K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy
Soud nejprve shrnul důvody vyplývající z jeho judikatury, pro které lze dospět k závěru o tom, že určité zbavení svobody je svévolné ve smyslu článku 5 odst. 1 Úmluvy (viz Krajišnik proti Spojenému království, č. 6017/11, rozhodnutí ze dne 23 října 2012, § 53 nebo Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 69). Stěžovatelé nicméně své námitky na žádném ze zmíněných důvodů nestavěli, a Soud proto považoval za nutné posoudit, zda v daném případě, v souvislosti s námitkami týkajícími se přiznání viny, případně (v případě prvního stěžovatele) použití nevyvratitelné domněnky, nenastaly jiné důvody, pro které by zbavení svobody v případě stěžovatelů mohlo být považováno za svévolné. V této souvislosti připomněl, že Úmluvu je nutno vykládat v co největší možné míře v souladu s jinými pravidly mezinárodního práva, mezi něž se řadí i Úmluva. V daném případě je proto nutné přihlédnout jednak k obecným souvislostem týkajícím se předávaní vězňů, jednak konkrétně k ustanovením příslušné smlouvy o předávání vězňů.
Stěžovatelé předně tvrdili, že přiznání viny mělo v jejich případě vést k významnému snížení jejich trestů. Ačkoliv jim však byly doživotní tresty sníženy, jejich situace se ve skutečnosti zhoršila, neboť v případě, že by svou vinu nepřiznali a současně byli odsouzeni k doživotním trestům, britské soudy by byly nuceny podle příslušného vnitrostátního práva rozhodnout o minimální době výkonu trestu, po které je možné vězně předčasně propustit. S ohledem na tamější zvyklosti by měli stěžovatelé ve Spojeném království naději na okamžité propuštění.
Soud k této námitce podotknul, že podle thajského práva bylo možné prvnímu stěžovateli, v případě, že by svou vinu nepřiznal, uložit jednak trest doživotí, jednak trest smrti. Přiznáním viny mu byl trest smrti zmírněn na trest odnětí svobody (na pevně stanovenou dobu), což pro stěžovatele představovalo významnou výhodu. Oba stěžovatelé navíc těžili z královských amnestií, které jejich tresty dále snížily. Není proto prokázáno, že by i přesto, že by svou vinu nepřiznali, byli podrobeni doživotním trestům. Navíc, pokud by vinu nepřiznali, mohli by o předání k výkonu zbytku trestu do Spojeného království požádat až po osmi letech výkonu trestu na území Thajska, tedy o čtyři roky později než tomu bylo v daném případě a tuto dobu by strávili v mnohem horších podmínkách thajských věznic. Soud připomněl, že v důsledku vzájemného působení různých právních řádů se výsledky předávání vězňů k výkonu trestu do jiného státu mohou lišit. V minulosti takto například nepovažoval za svévolné, ani když předání osoby vyústilo v de facto delší trest odnětí svobody (viz např. Veermaë proti Finsku, č. 38704/03, rozhodnutí ze dne 15. března 2005). Je sice pravděpodobné, že – pokud by jim byly uloženy doživotní tresty a tyto by dále královskými amnestiemi nebyly zmírněny – stěžovatelé by v důsledku pravděpodobného rozhodnutí britských soudů byli nuceni vykonat podstatně kratší tresty. Přesto však důsledek jejich předání nebyl v daném případě způsoben svévolným použitím příslušných právních předpisů. Předání se řídilo smlouvou o předávání vězňů a dalšími zákony stanovujících pro dané účely jasná pravidla, přičemž tato byla také v projednávané věci aplikována. Soud připomněl, že stěžovatelé sami s předáním souhlasili, přičemž si museli být vědomi jak důsledků, které pro ně toto opatření znamenalo co do délky výkonu jejich trestů, tak i množství výhod souvisejících například s možností dřívějšího předčasného propuštění nebo lepšími podmínkami v britských věznicích. S ohledem na výše uvedené tedy Soud neposoudil pokračování ve výkonu předmětných trestů ve Spojeném království jako svévolné ve smyslu článku 5 odst. 1 Úmluvy a příslušné námitky stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ohledně námitky prvního stěžovatele týkající se použití nevyvratitelné domněnky týkající se účelu držení drog Soud nejprve připomněl svou judikaturu týkající se dané problematiky, zejména potom okolnosti, které jej mohou vést k závěru, že v rámci trestního řízení v třetím státě došlo k „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ způsobujícímu neslučitelnost následného zbavení svobody s článkem 5 odst. 1 Úmluvy [srov. Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 259 a 267]. V daném případě bylo podle Soudu nutné posoudit, zda použitím nevyvratitelné domněnky došlo k natolik zásadnímu porušení článku 6 Úmluvy, že byly popřeny samotné základy práva stěžovatele na spravedlivý proces. Skutkové či právní domněnky existují podle Soudu v každém právním systému a Úmluva samotná je ani nevylučuje. V souvislosti s trestním řízením nicméně článek 6 odst. 2 Úmluvy po státech vyžaduje, aby použití takových domněnek bylo rozumným způsobem vymezeno s ohledem na význam řízení pro jednotlivce a zachování práva na obhajobu (viz Salabiaku proti Francii, č. 10519/83, rozsudek ze dne 7. října 7988, § 28). Účel příslušné nevyvratitelné domněnky zakotvené v thajském právním řádu spočíval podle thajského ústavního soudu v potřebě přísnějšího trestání držení zakázaných látek nad určité vymezené množství a jejím zamýšleným důsledkem také bylo ukládání vyšších trestů za takto specifikované jednání. Trestní řízení vedené proti prvnímu stěžovateli bylo veřejné, rozhodovali v něm dva nezávislí soudci, stěžovatel se celého řízení účastnil, byl právně zastoupen a v souladu se zásadou presumpce neviny byl části obžaloby zproštěn. Odsouzen byl na základě platného práva a trest mu byl nakonec významně zmírněn. Soud nakonec podotknul, že ani v rámci trestního řízení vedeného proti němu, ani v rámci žádosti o jeho předání k výkonu trestu do Spojeného království první stěžovatel jakékoliv „flagrantní odepření spravedlnosti“ nenamítal. Ačkoli bylo jeho právo na obhajobu použitím nevyvratitelné domněnky do jisté míry omezeno, nelze říci, že byly tímto popřeny samotné základy práva na spravedlivé řízení. První stěžovatel neprokázal, že v jeho případě došlo k flagrantnímu odepření spravedlnosti a jeho námitku proto Soud rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy