© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 23. května 2017 ve věci č. 16782/15 –Zaňko proti České republice
Výbor první sekce Soudu rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti, v níž stěžovatelka namítala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když shledal, že vzhledem k výši odškodnění, kterého se stěžovatelce na vnitrostátní úrovni dostalo, ji nadále nelze považovat za oběť namítaného porušení Úmluvy. Z důvodu nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy Soud dále prohlásil za nepřijatelné námitky porušení čl. 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení samotného.
I. Skutkové okolnosti
A.Nalézací řízení
V březnu 2007 se stěžovatelka obrátila na soudy s návrhem na zahájení řízení o nahrazení souhlasu druhého rodiče s podáním žádosti o udělení českého státního občanství nezletilému. V červenci 2009 pak podala návrh na pozastavení rodičovské odpovědnosti otce. Řízení byla poznamenána obdobími, kdy zůstaly vnitrostátní soudy téměř nečinné. Obě řízení byla zastavena v dubnu 2013, jelikož stěžovatelka vzala oba návrhy zpět poté, co jí vyhověly soudy v rodném Bělorusku, které otce zbavily rodičovské odpovědnosti. Celková délka řízení činila více než 6 let, během nichž se stěžovatelka rozhodnutí ve věci nedočkala.
B.Kompenzační řízení
V říjnu 2012 stěžovatelka uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na peněžité odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky daného řízení. Dle názoru ministerstva však nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka se následně domáhala zadostiučinění žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a po jejím zamítnutí i skrze odvolání k Městskému soudu v Praze. Soudy sice uznaly, že řízení trpěla průtahy, nicméně konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo podle jejich názoru postačující formou nápravy. Přestože stěžovatelka podala již v této fázi vnitrostátního řízení stížnost k Soudu, domáhala se dále přiznání odškodnění na vnitrostátní úrovni dovoláním. Nejvyšší soud stěžovatelce přisvědčil v tom, že se podřízeným soudům nepodařilo vyvrátit silnou domněnku, že jí v důsledku nepřiměřené délky vnitrostátního řízení byla způsobena nemajetková újma, kterou je třeba odčinit v penězích. Ve světle těchto skutečností žalované ministerstvo v rámci opakovaného řízení před soudem prvního stupně uzavřelo se stěžovatelkou smír, na jehož základě jí byla přiznána a vyplacena náhrada újmy ve výši 102 938 Kč, úrok z prodlení čítající 21 908 Kč a náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 30 637 Kč.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
I přes shora uvedené skutečnosti se stěžovatelka rozhodla v řízení před Soudem pokračovat, když namítala, že přiznané odškodnění pokrývalo výlučně újmu způsobenou jí průtahy původního řízení, přičemž však i samotné kompenzační řízení nedostálo požadavku na projednání v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka zároveň tvrdila, že vnitrostátní kompenzační prostředek nápravy je neúčinný ve smyslu článku 13 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy při výpočtu náhrad z úřední povinnosti nezohledňují jeho nepřiměřenou délku.
A.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud připomněl, že postavení stěžovatele coby oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy závisí na tom, zda vnitrostátní orgány uznaly – výslovně nebo alespoň co do podstaty – namítané porušení Úmluvy a zda poskytly stěžovateli vhodnou a dostatečnou nápravu (Amuur proti Francii, č. 19776/92, rozsudek ze dne 25. června 1996, § 36; Fešar proti České republice, č. 76576/01, rozsudek ze dne 13. listopadu 2008, § 44). Soud přihlédl k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 2 výslovně uznal, že k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. Strany následně uzavřely smírné urovnání, na jehož základě se stěžovatelce dostalo vhodné a dostatečné nápravy. Soud tedy přisvědčil vládě, že byly splněny obě podmínky, které vedou ke ztrátě postavení oběti, a proto stížnost odmítl jako nepřijatelnou v souladu s čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
B.K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Na poli tohoto ustanovení Úmluvy Soud rovněž souhlasil s vládou v tom, že stěžovatelka na vnitrostátní úrovni nenamítala, že by bylo nepřiměřeně dlouhé i kompenzační řízení samotné, ani že by z tohoto důvodu nebylo možné považovat daný prostředek nápravy za účinný pro účely článku 13 Úmluvy. Tuto námitku tudíž prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy dle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy