© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2010 ve věci č. 12720/06 – Zapletal proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost je v části, v níž je namítáno porušení majetkových práv nadměrným hlukem produkovaným továrnou postavenou v těsné blízkosti stěžovatelova rodinného domu, nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost a v části, v níž je namítáno porušení práva na přístup k soudu a účinný prostředek nápravy z důvodu zamítnutí stěžovatelovy správní žaloby proti kolaudačnímu rozhodnutí dané továrny pro chybějící aktivní legitimaci k jejímu podání, nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel koupil v srpnu 1999 stavební pozemek v Úvalech u Prahy, na kterém v období od února 2000 do května 2001 vybudoval rodinný dům. Již v červenci 1999 bylo v územním řízení, kterého se účastnila i předchozí majitelka stěžovatelova pozemku, rozhodnuto, že v těsném sousedství bude postaven „Výrobní závod ESSA Czech – Úvaly“, ve kterém budou lisovány automobilové díly. V září 1999 bylo na výstavbu továrny vydáno stavební povolení.
V průběhu let 2000 a 2001 proběhla na základě stížností majitelů přilehlých domů měření hluku při zkušebním provozu továrny, která odhalila překročení hygienických limitů o 2 až 4 dB(A). V říjnu 2001 stavební úřad užívání stavby povolil, jelikož byla přijata protihluková opatření a okresní hygienik po inspekci na místě vyslovil s výhradou dodržení určitých podmínek s provozem továrny souhlas.
V listopadu 2001 podal stěžovatel proti kolaudačnímu rozhodnutí žalobu, v níž namítal zejména, že nebyla vypracována studie dopadu stavby na životní prostředí EIA a navíc skutečně použitá technologie neodpovídá té, která byla schválena ve stavebním řízení, a je zdrojem zvýšeného hluku. Krajský soud v Praze řízení o žalobě v červnu 2002 zastavil, jelikož jí bylo napadeno prvoinstanční správní rozhodnutí a stěžovatel nadto k jejímu podání nebyl oprávněn, jelikož nebyl účastníkem kolaudačního řízení. Ústavní soud v září 2005 ústavní stížnost stěžovatele odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
V lednu 2005 veřejný ochránce práv ve své závěrečné zprávě o šetření konstatoval, že záměr výstavby výrobního závodu nebyl stavebním úřadem od počátku zhodnocen ve všech souvislostech, a to zejména z hlediska jeho dopadu na okolí a životní prostředí. Jelikož výrobní závod nelze považovat za „nerušící výrobu“, je jeho umístění v těsné blízkosti obytné zástavby koncepčně nevhodné a stavební úřad tak selhal při naplňování svých zákonných povinností. Podle veřejného ochránce práv se však jedná o soukromoprávní spor, který je třeba řešit, byť za aktivní účasti města Úvaly, prostředky soukromého práva.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na porušení čl. 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy, tedy práva na přístup k soudu a práva na účinný prostředek nápravy a článku 1 Protokolu č. 1, tedy práva na pokojné užívání majetku.
a) K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
K námitce porušení majetkových práv Soud v prvé řadě konstatoval, že úřady se po celou dobu schvalování výstavby výrobního závodu otázkou jeho hlučnosti zabývaly. Hygienická stanice stanovila pro jeho provoz řadu podmínek, které byly následně převzaty do kolaudačního rozhodnutí. V průběhu roku 2001 bylo navíc realizováno několik protihlukových opatření, po jejichž provedení hygienik shledal, že zákonné hlukové limity nejsou překračovány. Soud poznamenal, že se stěžovatel, pakliže tuto situaci nepovažoval za dostatečnou, mohl obrátit na hygienickou stanici s návrhem na provedení kontroly či na soud se žalobou podle § 127 občanského zákoníku a domoci se tak přijetí dalších opatření. V řízení před Soudem nicméně nedoložil žádný dokument svědčící o tom, že jsou hlukové hygienické limity překračovány.
Soud dále uvedl, že stěžovatel nijak nedoložil svá tvrzení o zhoršení svého zdravotního stavu a nadto se žalobou podle § 127 občanského zákoníku mohl domoci snížení hlukové zátěže, pakliže by soudy shledaly, že hluk, který je s provozem továrny spjat, je s ohledem na místní poměry nepřiměřený, i když zákonné limity nepřekračuje.
Závěrem Soud poznamenal, že stěžovatel nijak nedoložil, že se marně snažil svůj dům prodat, a jeho tvrzení o poklesu ceny jeho nemovitostí je tak čistě spekulativní. Z judikatury Nejvyššího soudu navíc vyplývá, že stěžovatel se mohl žalobou na náhradu škody domoci vyrovnání případného poklesu ceny.
Stížnost na porušení práva na pokojné užívání majetku proto Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
K námitce stěžovatele ohledně odepření práva na přístup k soudu Soud v prvé řadě konstatoval, že podmínky výstavby a provozu výrobního závodu byly stanoveny v územním a stavebním řízení, zatímco v kolaudačním řízení již bylo pouze ověřováno, zda stanovené podmínky byly splněny. Stěžovatel v řízení nijak neprokázal, že po vydání kolaudačního rozhodnutí byla úroveň hluku tak vysoká, že by znamenala zásah do jeho práv – všechna měření, která prokázala překročení hlukových limitů, byla uskutečněna před vydáním kolaudačního rozhodnutí. V kolaudačním řízení ani v následném soudním řízení se stěžovatel navíc nemohl domoci, na rozdíl od žalob podle § 127 či 420a občanského zákoníku, náhrady eventuálně způsobené škody. Výsledek těchto řízení tak nebyl přímo určující pro stěžovatelova občanská práva. Soud proto uzavřel, že článek 6 odst. 1 Úmluvy není v daném případě použitelný.
c) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Na závěr Soud uvedl, že ani článek 13 Úmluvy není za dané situace použitelný, jelikož stěžovatel neprokázal, že by měl alespoň hájitelné tvrzení porušení svých majetkových práv.
Full & Egal Universal Law Academy