© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2019 ve věci č. 69111/17 a další – Zarubin a ostatní proti Litvě
Senát druhé sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížností, kterými se členové televizního štábu domáhali vyslovení, že jejich vyhoštění z důvodu ohrožení národní bezpečnosti porušilo zejména článek 10 Úmluvy a článek 4 Protokolu č. 4, které zaručují po řadě svobodu projevu a zákaz hromadného vyhoštění cizinců.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé, občané Ruské federace, byli členy štábu ruské státní televizní a rozhlasové společnosti, který měl v březnu 2016 poskytovat informace z probíhajícího Fóra svobodného Ruska ve Vilniusu zaměřeného na dění v Rusku včetně dodržování lidských práv. Fórum bylo spolupořádáno litevským ministerstvem zahraničních věcí a jeho účastníky byli i ruští opoziční aktivisté. Stěžovatelé, ač neměli novinářskou akreditaci, si přístup na fórum zajistili za pomoci lsti. Rozhodnutím imigračního úřadu, částečně založeném na utajované informaci zpravodajské služby, bylo stěžovatelům uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu na území po dobu jednoho roku kvůli ohrožení národní bezpečnosti za provokace a narušování průběhu fóra z jejich strany, včetně konfliktů s účastníky (např. za natáčení na mobilní telefon), kvůli čemuž musela jednání stěžovatelů řešit policie a situace byla s ohledem na politickou úroveň fóra probírána i v médiích. Vyhoštění stěžovatelů potvrdily i vnitrostátní správní soudy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Soud odmítl námitku stěžovatelů opírající se o porušení některých zásad spravedlivého procesu pro neslučitelnost ratione materiae s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ten podle ustálené judikatury nelze použít na rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců, jelikož jimi není rozhodováno o občanských právech a závazcích ani o oprávněnosti trestního obvinění (Tatar proti Švýcarsku, č. 65692/12, rozsudek ze dne 14. dubna 2015, § 61).
B.K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že pravým důvodem vyhoštění byla jejich novinářská činnost, která však nepřekročila přijatelné meze, a nemohla tak představovat ohrožení národní bezpečnosti. Měli za to, že došlo k porušení jejich práva na svobodu projevu chráněného článkem 10 Úmluvy.
Skutečnost, že důvodem vyhoštění bylo agresivní a provokativní jednání stěžovatelů, a nikoli jejich názory či prohlášení, vyvolává podle Soudu pochybnosti o použitelnosti článku 10 Úmluvy. Nebylo však nutné tyto pochybnosti rozptýlit, jelikož tato část stížnosti byla tak jako tak zjevně neopodstatněná.
K vyhoštění došlo na základě zákona a v zájmu národní bezpečnosti
Soudu předně nepřísluší, aby za státy vymezoval jejich národní zájmy jako součást státní svrchovanosti. Je však třeba přezkoumat, zda byly naplněny záruky spravedlivého procesu ve vztahu k zásahu do výkonu práv podle článku 10 Úmluvy (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 137). V projednávané věci byl závěr o ohrožení národní bezpečnosti opřen o více podkladů, včetně utajované (a posléze částečně odtajněné) informace, ke které měly vnitrostátní soudy úplný přístup, a mohly tak posoudit její obsah (Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 152). Utajovaná informace ovšem při rozhodování nebyla klíčová, byla doplněna svědectvím policistů a veřejně dostupnými informacemi o činnosti ruských médií. Vnitrostátní soudy tedy nebyly odkázány pouze na ni. Vedle toho stěžovatelé mohli brojit proti skutkovému základu rozhodnutí vydaných vůči nim (srov. Regner proti České republice, cit. výše, § 153 a 160). Současně nic nesvědčí o nesprávném skutkovém hodnocení či svévolném nebo zjevně nerozumném použití vnitrostátního práva. Soud tudíž neměl důvod nesouhlasit se zjištěním vnitrostátních soudů, že vyhoštění bylo nezbytné v zájmu národní bezpečnosti.
K posouzení přiměřenosti Soud podotkl, že stěžovatelům nebylo bráněno činit prohlášení a šířit informace o konané akci (Pentikäinen proti Finsku, č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 93; Brambilla a ostatní proti Itálii, č. 22567/09, rozsudek ze dne 23. června 2016, § 61). Vnitrostátní soudy taktéž poměřily zájmy národní bezpečnosti s jednáním stěžovatelů a závažností přijatého opatření (Butkevich proti Rusku, č. 5865/07, rozsudek ze dne 13. února 2018, § 137–138). Soud opět neviděl důvod odchýlit se od závěrů vnitrostátních soudů o přiměřenosti rozhodnutí, když stěžovatelé navíc neměli k žalovanému státu žádné rodinné, společenské či hospodářské vazby.
Soud konečně připomněl, že ochrana podle článku 10 Úmluvy je novinářům poskytována za předpokladu, že jednají v dobré víře za účelem poskytování přesných a spolehlivých informací v souladu se zásadami odpovědné žurnalistiky, jejímž dílčím aspektem je i povinnost novináře jednat v souladu s právními předpisy. Jejich porušování pak sice není rozhodující skutečností, je ale relevantní při posouzení, zda novinář postupoval zodpovědně (Pentikäinen proti Finsku, cit. výše, § 90; Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek ze dne 29. března 2016, § 50).
Soud v projednávané věci neseznal, že by jednání stěžovatelů dostálo zásadám odpovědné žurnalistiky. Přijaté opatření tak bylo nezbytné v zájmu národní bezpečnosti a přiměřené sledovanému cíli. Soud proto označil námitku porušení článku 10 Úmluvy za zjevně neopodstatněnou.
C.K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 4
K námitce, že rozhodnutí o vyhoštění obsahovala totožná odůvodnění, a proto nedošlo k posouzení situace jednotlivých stěžovatelů, Soud připomněl, že skutečnost, že obdobná rozhodnutí byla použita vůči více cizincům, nevede ještě k závěru, že došlo k hromadnému vyhoštění, pokud každému z nich byla na individualizovaném základě dána možnost přednést argumenty proti vyhoštění příslušnému vnitrostátnímu orgánu (Sultani proti Francii, č. 45223/05, rozsudek ze dne 20. září 2007, § 81).
Rozhodnutí sice opakovala, pro koho stěžovatelé pracují, že o jejich chování informovala média, šetřila je policie a dle utajované informace jsou hrozbou pro národní bezpečnost, ale situace každého z nich byla obdobná, jednali společně a byli vedeni jednotným záměrem. Znění těchto rozhodnutí tak neprokazuje, že by situace každého stěžovatele nebyla rozumně a objektivně posouzena zvlášť.
Vnitrostátní soudy navíc zohlednily, že stěžovatelé přicestovali spolu, za stejným účelem, pracovali pro tutéž společnost a jejich činnost byla koordinovaná, a proto bylo opodstatněné posoudit hrozbu pro bezpečnost státu, kterou štáb představoval jako celek, nikoli hodnotit míru, s jakou se každý ze stěžovatelů jednotlivě podílel na společném jednání. Stěžovatelé měli i možnost předložit své argumenty proti vyhoštění a soudy dvou stupňů na jejich námitky odpověděly. Vyhoštění stěžovatelů v projednávané věci tak nelze srovnávat s případy, kdy došlo k hromadnému vyhoštění početné skupiny cizinců, aniž byla vzata v úvahu individuální situace každého z nich (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 185; Gruzie proti Rusku (č. 1), č. 13255/07, rozsudek velkého senátu ze dne 31. ledna 2019, § 172–175; Shioshvili a ostatní proti Rusku, č. 19356/07, rozsudek ze dne 20. prosince 2016, § 71).
Soud proto dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti této stížnostní námitky.
Full & Egal Universal Law Academy