© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
DRUHÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI
stížnosti č. 38621/97
podané Jitkou ZEHNALOVOU a Otto ZEHNALEM proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 14. května 2002 v senátu ve složení:
J.-P. Costa, předseda,
L. Loucaides,
C. Bîrsan,
K. Jungwiert,
V. Butkevych,
W. Thomassen,
M. Ugrekhelidze, soudci,
a T. L. Early, zástupce tajemnice,
na základě výše uvedené stížnosti podané Evropské komisi pro lidská práva dne 17. února 1997,
se zřetelem k čl. 5 odst. 2 Protokolu č. 11 k Úmluvě, kterým byla na Soud přenesena příslušnost pro posouzení stížnosti,
se zřetelem ke stanovisku žalované vlády a stanovisku předloženému stěžovateli jako odpověď,
se zřetelem k ústním vyjádřením účastníků při jednání konaném dne 19. února 2002,
vynesl po poradě toto rozhodnutí:
SKUTKOVÝ STAV
Stěžovatelé, Jitka Zehnalová a její manžel Otto Zehnal, narozeni po řadě v roce 1962 a 1958, bytem v Přerově, jsou českými státními občany. Před Soudem jsou zastupováni panem P. Šturmou, advokátem působícím v Praze, jemuž během jednání dne 19. února 2002 asistovali poradci Jiří Ondroušek a Adéla Klírová. Žalovanou vládu zastupoval Alois Dvořák, zástupce České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, jemuž asistovali poradci Eva Vachovcová, Eva Petrová, Kateřina Sirotková, Jiří Just a E. Hašková.
A. Skutkové okolnosti případu
Skutkové okolnosti případu, tak jak byla předestřeny účastníky řízení, lze shrnout následovně.
Stěžovatelka je tělesně postižená.
Řada veřejných staveb a staveb určených pro užívání veřejností ve městě, kde stěžovatelé žijí, není vybavena nezbytnými prostředky umožňujícími přístup postiženým osobám (osobám pohybově omezeným).
Dne 7. prosince 1994 se stěžovatelka obrátila podle § 65 správního řádu na Městský úřad v Přerově s tím, že v tomto městě řada veřejných zařízení a zařízení určených pro užívání veřejností nevyhovuje technickým požadavkům stanoveným ve vyhlášce č. 53/1985 Sb. (ve znění vyhlášky č. 174/1994 Sb.) a ve stavebním zákoně č. 50/1976 Sb. (ve znění zákona č. 43/1994 Sb.). Téhož dne zaslala dopis obdobného znění Okresnímu úřadu v Přerově. Dne 19. prosince 1994 jí přednosta tohoto úřadu odpověděl, že bylo zahájeno řízení o přezkoumání 219 kolaudačních rozhodnutí vydaných pro dotyčná zařízení. Dne 29. prosince 1994 jí starosta města Přerova oznámil, že rada města zřídila komisi pověřenou navázáním kontaktů s organizacemi postižených osob, aby mohla být přijata opatření nezbytná ke zlepšení jejich situace.
Jelikož okresní úřad nezahájil přezkumné řízení ve lhůtě podle § 49 odst. 2 správního řádu, stěžovatelka vyzvala Ministerstvo hospodářství, aby zahájilo řízení z vlastního podnětu. Dne 5. června 1995 jí bylo oznámeno, že „její věc bude okresním úřadem vyřízena v souladu se zákonem“. Ministerstvo nicméně nestanovilo žádnou lhůtu a okresní úřad většinu návrhů odmítl nebo řízení zastavil. Některé překážky, na něž bylo poukazováno, byly mezitím odstraněny, avšak podle stěžovatelů se tak nestalo v důsledku činnosti úřadů. Vláda namítá, že okresní úřad se postupně zabýval 219 oznámenými případy, přičemž nařídil provedení inspekce, a že ministerstvo projednalo řadu podnětů stěžovatelky. Podle názoru vlády nebylo možné tento stav napravit okamžitě s ohledem na technické podmínky již existujících staveb a na značné náklady na rekonstrukce. Vláda tvrdí, že tam, kde to bylo možné, byly provedeny některé úpravy, a to například na základě jednání s vlastníky staveb.
Dne 21. listopadu 1995 stěžovatelé podali ke Krajskému soudu v Ostravě návrh na osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu a na ustanovení zástupce ve smyslu § 30 téhož zákona, který by vypracoval návrhy na přezkoumání kolaudačních rozhodnutí pro 197 zařízení, o nichž se stěžovatelé dozvěděli, že byla vydána Odborem výstavby Městského úřadu v Přerově před 7. prosincem 1994. Dle názoru vlády bylo úmyslem stěžovatelů podat návrhy ve veřejném zájmu; tyto však ve správním soudnictví nejsou přípustné. Tomu se stěžovatelé brání a tvrdí, že se zaměřovali pouze na překážky, které se nacházejí v jejich městě a které jsou nuceni každodenně překonávat.
Dne 7. února 1996 krajský soud zamítl návrh stěžovatelů podle § 138 občanského soudního řádu s tím, že jejich návrh je zřejmě bezúspěšný, neobsahuje náležitosti upravené v § 249 zmíněného zákona a stěžovatelé nebyli účastníky správních řízení, která vedla k vydání těchto kolaudačních rozhodnutí.
Dne 19. února 1996 stěžovatelé podali odvolání k vrchnímu soudu. Zde zopakovali svůj návrh na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce, přičemž poukazovali na článek 36 Listiny základních práv a svobod a na článek 13 Úmluvy. Kromě toho vyzvali vrchní soud, aby zajistil ukončení diskriminace postižených osob.
V rozhodnutí ze dne 29. dubna 1996 vrchní soud uvedl, že není příslušný, neboť podle § 250j odst. 4 občanského soudního řádu není proti rozhodnutí krajského soudu odvolání přípustné.
Dne 23. července 1996 stěžovatelé podali ústavní stížnost. V ní poukazovali zejména na to, že mnohé stavby v Přerově nevyhovují předepsaným podmínkám a nejsou přístupné postiženým osobám, přestože vyhláška č. 53/1985 Sb. upravuje obecné technické požadavky pro veřejné stavby a stavby určené pro užívání veřejností tak, aby osoby pohybově omezené do nich měly přístup a mohly je užívat. Jako příklad byla zmíněna pošta, úřadovna policie, celní úřad, okresní úřad, okresní správa sociálního zabezpečení, kina, okresní soud, různé advokátní kanceláře, většina specializovaných lékařských pracovišť a městské koupaliště. Stěžovatelé rovněž zdůrazňovali, že správní úřady vyřizovaly jejich návrhy na přezkoumání kolaudačních rozhodnutí nekompetentně a nedostatečně. Stěžovatelé vyzvali soud, aby prošetřil ústavnost § 59 odst. 1 stavebního zákona, na základě něhož byli vyloučeni ze správního řízení, a dále ústavnost rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jimiž byly zamítnuty jejich návrhy na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce, čímž byl dle jejich tvrzení porušen čl. 6 Úmluvy. Podle názoru vlády bylo účelem této ústavní stížnosti zjistit pouze, zda jim rozhodnutí vrchního soudu vydané v jejich neprospěch nebránilo domáhat se jejich práv před soudem.
Dne 7. ledna 1997 stěžovatelé žádali o poskytnutí bezplatné právní pomoci a o ustanovení zástupce pro jednání před Ústavním soudem. Dne 31. ledna 1997 jim Ústavní soud oznámil, že vyhovují podmínkám pro poskytnutí bezplatné právní pomoci, ale že jim tato pomoc může být poskytnuta pouze za předpokladu, že ústavní stížnost nebude odmítnuta z formálních důvodů nebo pro neopodstatněnost podle § 43 zákona o Ústavním soudu.
Svým rozhodnutím ze dne 10. března 1997 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů. Poukázal jednak na to, že stěžovatelé nejsou oprávněni namítat neústavnost § 59 stavebního zákona, neboť vrchní soud toto ustanovení nepoužil, jednak na to, že rozhodnutí napadená stěžovateli neobsahovala žádné porušení ústavních zákonů ani jiných zákonů či mezinárodních smluv.
B. Příslušné vnitrostátní právo
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Podle § 72 zákona je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle člániu 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového rozhodnutí, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Stavební předpisy
Podle § 59 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. jsou účastníky stavebního řízení stavebník, osoby, které mají vlastnická práva nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena. Ustanovení § 78 odst. 1 upřesňuje, že účastníky kolaudačního řízení jsou stavebník a uživatel stavby, je-li v době zahájení řízení znám.
Podle § [81] odst. 3 stavební úřad nevydá kolaudační rozhodnutí pro veřejná zařízení, není-li postiženým osobám zabezpečen přístup do míst určených veřejnosti a jejich užívání.
Vyhláška č. 53/1985 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu, nahrazená vyhláškou Ministerstva hospodářství č. 174/1994 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. října 1994, obsahuje ustanovení, která postiženým osobám zaručují účinný přístup do veřejných staveb a do staveb určených k užívání veřejností, jako jsou stavby pro správu a řízení, pro služby, obchod, veřejné stravování, tělesnou výchovu, kulturu, zdravotnictví a sociální péči, a dále veřejné komunikace, hotely, motely atd., a která upravují odstranění překážek architektonického rázu.
Občanský soudní řád
Podle § 31 odst. 1 účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
Podle § 138 odst. 1 může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Ustanovení § 250b odst. 1 stanoví, že žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle § 250 odst. 2 může správní žalobu podat fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena ve svých právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo.
Správní řád
Podle § 65 odst. 1 a 2 správního řádu správní rozhodnutí, které je v právní moci, může z vlastního nebo jiného podnětu přezkoumat správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který toto rozhodnutí vydal. Správní rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno, bylo-li vydáno v rozporu se zákonem.
C. Dokumenty Rady Evropy
Evropská sociální charta
Článek 13 zaručuje právo na sociální a lékařskou pomoc. Podle jeho ustanovení se smluvní strany s cílem zajistit účinné uplatnění práva na sociální a lékařskou pomoc zavazují (1) zajistit, že každé osobě, která je bez přiměřených prostředků a která není schopna si takové prostředky zajistit buď sama vlastním úsilím nebo je získat z jiných zdrojů, zejména prostřednictvím dávek ze systému sociálního zabezpečení, bude poskytnuta přiměření pomoc a v případě nemoci i péče nezbytná podle jejího stavu, (2) zajistit, že osoby, kterým je poskytována takováto pomoc, nebudou z tohoto důvodu zkráceny na svých politických a sociálních právech a (3) stanovit, že každému se může prostřednictvím kompetentních veřejných nebo soukromých služeb dostat takového poradenství a osobní pomoci nezbytné k zabránění, odstranění nebo zmírnění potřebnosti jednotlivce nebo rodiny.
Doporučení Výboru ministrů
Doporučení Výboru ministrů č. R (92) 6 ze dne 9. dubna 1992 o politice soudržnosti pro postižené osoby obsahuje následující definici postižení:
„(...) sociální nevýhoda pro určitého jedince plynoucí ze zhoršeného zdravotního stavu nebo z neschopnosti, která jej omezuje nebo mu brání v plnění jeho běžné úlohy (v souvislosti s věkem, pohlavím, sociálními a kulturními faktory)“.
Toto doporučení vyzývá členské státy Rady Evropy, aby „zaručily právo postižených osob na soběstačný život a na zapojení se do společnosti a uznaly povinnost společnosti toto právo zabezpečit“, aby se postiženým zajistila „rovná příležitost“ ve vztahu k ostatním. Činnost orgánů veřejné moci by měla mimo jiné směřovat k tomu, aby postižení mohli „využívat pohybových schopností v co největším rozsahu, a to zejména umožněním přístupu do budov a dopravních prostředků“ a „hrát ve společnosti plnohodnotnou úlohu a účastnit se hospodářských a sociálních aktivit, aktivit v rámci volného času a rekreačních a kulturních aktivit“.
Co se týká zejména aktivit v rámci volného času a kulturních aktivit, doporučení č. R (92) 6 stanoví:
„(...) veškeré aktivity v rámci volného času, kulturní a prázdninové aktivity by měly být zpřístupněny postiženým osobám; je zapotřebí odstranit strukturální, technické a fyzické překážky a překážky související s postoji druhých, jež omezují využívání těchto aktivit. Zejména je na místě zlepšení přístupu do kin, divadel, muzeí, galerií umění, turisticky atraktivních míst a prázdninových středisek. (...) Kulturní zařízení a zařízení pro volný čas by měla být budována a vybavena tak, aby byla přístupná postiženým osobám a aby je tyto osoby mohly využívat.“
Toto doporučení mimo jiné deklaruje „potřebu chránit výkon základních práv postižených osob a právo na nediskriminaci“.
Doporučení č. 1185 (1992), které bylo přijato dne 7. května 1992 Parlamentním shromážděním Rady Evropy a které se vztahuje na politiku readaptace pro postižené osoby, zdůrazňuje zejména, že „naše společnost má povinnost přizpůsobit své normy specifickým potřebám postižených osob, aby jim zaručila soběstačný život“. Za tímto účelem jsou vlády a příslušné orgány povolány, aby „vyhledávaly a podněcovaly účinnou a aktivní účast postižených osob na životě komunity i společnosti (...)“ a aby proto mimo jiné zajistily „odstranění architektonických bariér“.
Revidovaná Evropská sociální charta
Revidovaná Evropská sociální charta přijatá ve dnech 1. až 4. dubna 1996 Výborem ministrů, otevřená k podpisu dne 3. května 1996, ve svém článku 15 nazvaném „Právo postižených osob na soběstačnost, na zapojení do společnosti a na účast na společenském životě“ stanoví:
„S cílem zajistit postiženým osobám bez ohledu na jejich věk a na povahu či původ jejich postižení účinný výkon práva na soběstačnost, na zapojení do společnosti a na účast na společenském životě se strany zavazují zejména (...)
3. podporovat jejich plné zapojení a jejich účast na společenském životě, především přijímáním opatření, včetně technické pomoci, zaměřených na překonávání překážek v komunikaci a v pohybu a umožnit jim přístup do dopravních prostředků, do bytů, ke kulturním aktivitám a k aktivitám v rámci volného času.“
PŘEDMĚT STÍŽNOSTI
1. Stěžovatelé s odvoláním na články 1, 3, 8 a 14 Úmluvy a články 12 a 13 Evropské sociální charty namítají, že byli diskriminováni ve výkonu svých práv z důvodu fyzického stavu stěžovatelky. Tvrdí, že velké množství veřejných staveb a staveb určených k užívání veřejností ve městě, kde bydlí, jim není přístupné a že vnitrostátní orgány tento stav nijak nenapravují.
2. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že došlo k porušení článků 1, 6 a 13 Úmluvy z toho důvodu, že neměli možnost využít účinného prostředku nápravy před vnitrostátním orgánem. V tomto ohledu uvádějí, že vnitrostátní soudy jim po dobu jednoho a půl roku neustanovily zástupce na obranu jejich práv.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
1. Tvrzené porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé na prvním místě uvádějí, že došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého života, jelikož český stát neodstranil architektonické překážky zamezující postiženým osobám přístup do veřejných zařízení a do zařízení určených k užívání veřejností. Poukazují na článek 8 Úmluvy, jehož relevantní část zní:
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (...).
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) hospodářského blahobytu země (...), ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Stěžovatelka uvádí, že nemůže vést normální společenský život, který by jí umožnil důstojně se vypořádat s problémy každodenního života a vykonávat své povolání, ovšem nikoli z důvodu určitého zásahu ze strany státu, ale z důvodu porušení pozitivní povinnosti státu spočívající v přijímání opatření a v kontrole dodržování vnitrostátních právních předpisů v oblasti výstavby veřejných budov.
Přijetím novely stavebního zákona zákonem č. 43/1994 Sb. ze dne 16. února 1994 a vyhlášky č. 174/1994 Sb. ze dne 15. srpna 1994 (zrušené dne 15. prosince vyhláškou č. 369/2001 Sb.) se český stát zavázal, že zaručí osobám s omezenou schopností pohybu a orientace (tedy nejen osobám postiženým, ale také osobám vyššího věku, slabozrakým atd.) vhodný přístup do veřejných staveb a možnost je využívat. Stát tímto uložil povinnosti třetím osobám (stavebníkům) a musí dbát, aby byl zákon dodržován. Pozitivní povinnosti, které spadají do rámce uplatnění článku 8 Úmluvy, má proto český stát.
Vláda se domnívá, že stěžovatelé nesprávně vyložili vnitrostátní předpisy a že jejich tvrzení jsou nepodložená a nepravdivá. Dále připomíná, že dotčená ustanovení se uplatňují pouze na budovy postavené a zkolaudované po nabytí účinnosti těchto předpisů, zatímco stížnost se týká mnoha budov, které byly postaveny a zkolaudovány předtím a u nichž byly od té doby provedeny pouze změny v užívání bez nutnosti kolaudace. Vláda rovněž poznamenává, že zákon č. 43/1994 Sb. upravuje přístup pro pohybově omezené osoby u všech veřejných staveb kromě těch, u nichž tomu brání určitá překážka, a kde je tedy nutné přijmout alternativní řešení (jako např. mobilní rampy a zvonky).
V odpovědi na doplňující otázky vláda uvedla, že stěžovatelé neupřesnili konkrétně počet staveb, jichž se jejich stížnost týká; stížnost je tedy neurčitá a tato skutečnost brání tomu, aby bylo provedeno úplné prošetření této záležitosti. Vláda navíc uvádí, že stěžovatelé opomněli téměř ve všech případech upřesnit, jak tato situace narušila jejich soukromý život. S poukazem na rozsudek ve věci Botta proti Itálii ([č. 21439/93], 24. února 1998, [...]) se proto vláda domnívá, že předmětná stížnost se dotýká společenských vztahů tak rozsáhlého a neurčitého obsahu, že vůbec nelze uvažovat o přímém vztahu mezi soukromým životem stěžovatelů a opatřeními vyžadovanými od státu, aby napravil opomenutí týkající se bezbariérového přístupu do veřejných staveb. Na podporu svého argumentu vláda uvádí skutečnost, že stěžovatelka pracuje v jiném městě, než je uvedeno ve stížnosti, a že není možné, aby docházela do všech uvedených budov, aby zde uspokojovala každodenní potřeby svého soukromého života.
Podle názoru vlády předmětná stížnost umožňuje identifikovat pouze třicet osm konkrétních staveb. Okresní úřad důsledně vyřizoval veškeré návrhy podané stěžovatelkou a informoval ji o výsledcích. Ve dvaceti dvou případech došel okresní úřad k závěru, že obchody byly v užívání bez povolení odboru výstavby, a požádal jej, aby zajistil dodržování příslušných předpisů. Ve sto osmdesáti čtyřech případech nebylo možné návrhy stěžovatelů posoudit, jelikož nebyly podány v tříleté lhůtě ode dne vydání kolaudačních rozhodnutí (§ 68 odst. 1 správního řádu). V osmi případech bylo přezkumné řízení zastaveno, neboť tvrzení stěžovatelů byla nepodložená. Co se týče zbývajících šesti případů, okresní úřad dal zapravdu stěžovatelům a kolaudační rozhodnutí zrušil.
Finanční náklady na nezbytné stavební úpravy nemají vliv na státní rozpočet, neboť jsou prováděny na účet stavebníka. Naopak postiženým osobám jsou poskytovány příspěvky, které jim mají pomoci překonat jejich postižení. To je i případ stěžovatelky, které je poskytována pomoc asistentky a příspěvek na nákup speciálního vozidla. Podle vlády by se tímto měla kompenzovat skutečnost, že bezbariérový přístup nelze okamžitě zajistit ve všech veřejných stavbách.
Ve světle těchto skutečností vláda popírá jakékoli porušení článků 8 a 14 Úmluvy. Dle jejího názoru nelze článek 8 Úmluvy na daný případ použít, neboť práva, jichž se stěžovatelé domáhají, jsou sociální povahy a jejich šíře přesahuje pojetí právní povinnosti spjaté s pojmem „respektování soukromého života“ upraveným v čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Co se týče situace ve městě Přerově, vláda připouští, že navzdory přijatým opatřením přetrvávají pro postižené osoby jisté potíže. Přesto však nejde o porušení článku 8 Úmluvy, neboť respektování soukromého a rodinného života má jiný význam, než jaký mu přikládají stěžovatelé. Žalovaná vláda žádá Soud, aby stížnost prohlásil za nepřijatelnou pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy, a to s poukazem na výše uvedený rozsudek Botta a na skutečnost, že státy disponují širokým prostorem pro uvážení při dodržování povinností upravených příslušnými právními předpisy.
Stěžovatelé se staví proti vládnímu výkladu skutkových okolností, jež jsou neúplné a záměrně volené. Brání se argumentu, že se jedná o actio popularis, a připomínají, že ve stížnosti uvedli pouze stavby v místě jejich bydliště, a stěžují si na překážky, jimž musí stěžovatelka čelit v každodenním životě a které jí brání, aby vedla soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy.
V odpovědi na doplňující otázky Soudu stěžovatelé potvrzují, že navrhovali přezkum u dvou set dvaceti staveb s architektonickými bariérami. Podle jejich názoru pouze dva z těchto návrhů byly nepodložené a třicet čtyři stavby byly postupně zpřístupněny. V šedesáti šesti případech tříletá lhůta stanovená pro přezkum kolaudačních rozhodnutí již uplynula v okamžiku podání návrhu okresnímu úřadu a ve dvaceti třech případech okresní úřad přistoupil k přezkumu opožděně, tedy po uplynutí lhůty. V třiceti třech případech okresní úřad návrhy odložil, aniž by nařídil provedení úprav na dotyčných stavbách. V patnácti případech nebyla stavební dokumentace nalezena a budovy byly ponechány v původním stavu. V několika případech byla zjištěna nezákonnost kolaudačních rozhodnutí, aniž by došlo k nezbytným úpravám. Jen velmi zřídka byla náprava zjednána poté, co okresní úřad zjistil porušení právních předpisů. Většina dotyčných veřejných staveb, nejméně sto padesát (mezi nimi kupříkladu většina referátů okresního úřadu, část pošty, okresní soud, celní úřad, úřadovna policie, velký počet lékařských zařízení a krytý bazén), zůstala pro postižené osoby nepřístupná, čímž docházelo k porušování práva na soukromý život stěžovatelky, která je nucena využívat pomoci jiných osob, zejména svého manžela. Stěžovatelé připouštějí, že od podání jejich stížnosti bylo možné v Přerově pocítit jistý posun k lepšímu, ale stále tvrdí, že zákon č. 43/1994 Sb. a vyhláška č. 147/1994 Sb. jsou nadále porušovány, neboť zůstávají překážky u renovovaných budov a dokonce i u budov nově postavených (kde často existuje bezbariérový přístup do přízemí, avšak nikoli do vyšších poschodí).
Co se týče zařízení, v nichž nelze provést architektonické úpravy, stěžovatelé uvádějí, že nebylo přijato žádné opatření s cílem ulehčit přístup postiženým osobám. Zde stěžovatelé upozorňují na stavby, u nichž lze z technického hlediska snadno odstranit bariéry, ale takové úpravy nebyly stavebníkem provedeny, přičemž odpovědnost za tento stav nese odbor výstavby městského úřadu. Stěžovatelé nesouhlasí s praxí, kdy se demontují porouchané zvonky nebo kdy se schodišťová rampa pronajímá pouze na dobu trvání kolaudačního řízení.
Stěžovatelé souhlasí s vládou, co se týče financování úprav staveb, které zajišťuje stavebník, kromě budov veřejných orgánů, kde náklady na úpravy nese stát. Stát však přijal uvedené právní předpisy a zvolil si tím určité priority, aniž jakkoli odkazoval na rozpočtové dopady. Podle stěžovatelů tedy vláda nemůže používat ekonomických záminek, aby tak ospravedlnila neschopnost vnitrostátních orgánů uplatňovat příslušné právní předpisy.
Stěžovatelé se brání argumentům vlády, podle nichž se domáhají práv sociální povahy. Podle jejich názoru je předmětem sporu Úmluvou zaručené právo na respektování soukromého života stěžovatelky, která si navzdory svému postižení přeje žít aktivní a nezávislý život ve vší důstojnosti, což je podle stěžovatelů jedním z cílů Úmluvy a jejího článku 8. Stěžovatelé odkazují na rozsudek ve věci Airey proti Irsku ([č. 6289/73], 9. října 1979, [...], § 26), kde Soud uvedl, že „ačkoli Úmluva deklaruje především občanská a politická práva, mnohá z nich mají dosah ekonomické či sociální povahy“. Stěžovatelé se tedy domáhají uplatnění článku 8 Úmluvy a uvádějí, že podle judikatury Soudu (López Ostra proti Španělsku, [č. 16798/90], rozsudek ze dne 9. prosince 1994, [...], § 51, Guerra a ostatní proti Itálii, [č. 14967/89], rozsudek [velkého senátu] ze dne 19. února 1998, [...], § 58) pod toto ustanovení spadají rovněž pozitivní povinnosti státu spjaté s účinným respektováním soukromého a rodinného života. Poukazují na to, že na rozdíl od případu pana Botty je předmětem jejich stížnosti nepřístupnost zařízení zajišťujících každodenní potřeby v místě jejich trvalého pobytu. Proto je v tomto případě dán přímý, bezprostřední a trvalý vztah mezi neschopností vnitrostátních orgánů uplatňovat platné právní předpisy a kvalitou soukromého života stěžovatelky.
Soud připomíná, že článek 8 Úmluvy má především za cíl bránit jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci, ale nespokojuje se pouze s tím, aby státu ukládal zdržet se takových zásahů, neboť může navíc vyvolávat pozitivní povinnosti týkající se účinného „respektování“ soukromého a rodinného života. Hranici mezi pozitivními a negativními povinnostmi státu podle tohoto ustanovení však nelze přesně definovat; použití zásad, které se v tomto případě uplatňují, je však obdobné. V obou případech je třeba brát ohled na spravedlivou rovnováhu mezi protikladnými zájmy jednotlivce a celé společnosti; stát rovněž v obou případech disponuje určitým prostorem pro uvážení (viz například Nuutinen proti Finsku, č. 32842/96, rozsudek ze dne 27. června 2000, § 127, a Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozsudek ze dne 26. února 2002, § 61-62).
Pozitivní povinnosti ve smyslu článku 8 Úmluvy mohou předpokládat přijímání opatření směřujících k respektování soukromého života dokonce i v rovině vztahů mezi jednotlivci (viz Stjerna proti Finsku, [č. 18131/91], rozsudek ze dne 25. listopadu 1994, [...], § 38, a výše uvedený rozsudek Botta proti Itálii, [...], § 33). Pojem respektování však není dostatečně určitý, a proto státy disponují širokým prostorem pro uvážení, co se týče jednotlivých způsobů uplatňování povinností upravených příslušnými zákony.
Soud dospěl k závěru, že tento druh povinností států existuje, pokud byl zjištěn přímý a bezprostřední vztah mezi opatřeními požadovanými stěžovatelem a jeho soukromým nebo rodinným životem (viz výše uvedený rozsudek Airey proti Irsku, [...], § 32, X a Y proti Nizozemsku, [č. 8978/80], rozsudek ze dne 26. března 1985, [...], § 23 a výše uvedené rozsudky López Ostra proti Španělsku, [...], § 55, a Guerra a ostatní proti Itálii, [...], § 58). Soud připomíná, že v rozsudku Botta proti Itálii dospěl k závěru, že článek 8 Úmluvy nelze použít v situacích, které se dotýkají vztahů mezi jednotlivci, jež jsou tak širokého rozsahu a tak neurčité, že nelze hovořit o přímém vztahu mezi opatřeními požadovanými od státu a soukromým životem dotyčné osoby.
V tomto ohledu Soud zjišťuje podobnost mezi projednávanou stížností a věcí Botta. Je třeba zjistit, kde se nacházejí meze použitelnosti článku 8 Úmluvy a kde je hranice, která odděluje práva zaručená Úmluvou a sociální práva zaručená Evropskou sociální chartou. Soud připouští, že neustálý vývoj evropské společnosti vyžaduje od jednotlivých vlád stále větší úsilí a zapojení při nápravě různých nedostatků, a že tudíž stát zasahuje čím dál tím častěji do soukromého života jednotlivce. Přesto však prostor pro zásahy státu a vyvíjející se pojem soukromého života ne vždy odpovídají užšímu pojmovému vymezení pozitivních povinností státu.
Soud je toho názoru, že článek 8 Úmluvy nelze používat obecně a vždy, když je dotčen každodenní život stěžovatelky, ale pouze ve výjimečných případech, kdy by nedostatečný přístup do veřejných staveb a do staveb určených k užívání veřejností stěžovatelce bránil vést její život takovým způsobem, že by došlo k ohrožení jejího práva na rozvoj osobnosti a práva navazovat a udržovat vztahy s ostatními lidmi a s vnějším světem (viz Pretty proti Spojenému království, č. 2346/02, rozsudek ze dne 29. dubna 2002, § 61). V takovém případě by mohla být dána pozitivní povinnost státu, aby zajistil přístup do uvedených zařízení. V projednávané věci jsou však uváděná práva příliš neurčitá a příliš široce vymezená, neboť stěžovatelé nedokázali konkretizovat jimi tvrzené překážky a poskytnout přesvědčivé důkazy o porušení jejich soukromého života. Dle názoru Soudu stěžovatelka neuspěla při prokazování zvláštního vztahu mezi nepřístupností uvedených zařízení a zvláštními potřebami týkajícími se jejího soukromého života. Vzhledem k vysokému počtu uvedených staveb přetrvávají pochybnosti o jejich každodenním využívání stěžovatelkou a o existenci přímého a bezprostředního vztahu mezi opatřeními požadovanými od státu a soukromým životem stěžovatelů. Tyto pochybnosti se stěžovatelům nepodařilo vyvrátit. Soud kromě toho poznamenává, aniž tomu přikládá rozhodující význam, že vnitrostátní orgány nebyly nečinné a že situace ve městě se již několik let zlepšuje, což připustili i stěžovatelé.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám se Soud domnívá, že článek 8 Úmluvy nelze v projednávané věci použít a že námitku porušení tohoto článku je třeba odmítnout pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
2. Tvrzené porušení článků 12 a 13 Evropské sociální charty
Soud poznamenává, že stěžovatelé předkládají tytéž námitky pod zorným úhlem článků 12 a 13 Evropské sociální charty.
Soud konstatuje, že toto tvrzení nepoukazuje na žádný náznak porušení práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími protokoly. Dále Soud připomíná, že jeho úlohou není ověřovat, zda vlády dodržují jiné úmluvy než Evropskou úmluvu o lidských právech a její protokoly, i když Evropská sociální charta (vypracovaná ostatně na půdě Rady Evropy stejně tak jako Úmluva) a ostatní mezinárodní dokumenty mohou Soudu sloužit jako zdroj inspirace.
Z toho vyplývá, že tato námitka je podle čl. 35 odst. 3 Úmluvy neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a je třeba ji odmítnout podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy.
3. Tvrzené porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8
Stěžovatelka se dovolává článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy a tvrdí, že je jako postižená osoba obětí diskriminace ve výkonu základních práv, která jsou zaručena každému.
Článek 14 Úmluvy stanoví:
„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
Vláda toto tvrzení odmítá a obhajuje nepoužitelnost článku 14 Úmluvy.
Soud připomíná, že toto ustanovení doplňuje jiná normativní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Toto ustanovení neexistuje osamoceně, neboť se vztahuje pouze na výkon práv a svobod zaručených v ostatních ustanoveních. Článek 14 může zajisté hrát určitou roli, i kdyby nedošlo k porušení ostatních ustanovení, a v této míře má jistý samostatný dosah, ale nebylo by možné je použít, pokud skutkové okolnosti věci nespadají pod alespoň jedno z výše uvedených ustanovení (viz obdobně výše uvedený rozsudek Botta proti Itálii, § 39).
Soud v daném případě dospěl k závěru, že článek 8 nelze použít, a proto nelze v tomto případě zohlednit ani článek 14.
Z toho vyplývá, že tato námitka je rovněž podle čl. 35 odst. 3 Úmluvy neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a je třeba ji odmítnout podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy.
4. Tvrzené porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatelé namítají, že byli podrobeni nelidskému a ponižujícímu zacházení z důvodu fyzického stavu stěžovatelky. V tomto ohledu poukazují na článek 3 Úmluvy, který stanoví:
„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“
Soud připomíná, že na základě článku 3 Úmluvy je třeba brát v úvahu veškeré okolnosti projednávané věci. Špatné zacházení musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, aby spadalo pod ustanovení článku 3 Úmluvy (viz B. proti Francii, [č. 13343/87], rozsudek ze dne 25. března 1992, [...], § 83). Tvrzení o špatném zacházení je nutné před Soudem doložit příslušnými důkazními prostředky vyvracejícími „jakékoli rozumné pochybnosti“ (viz Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek ze dne 6. dubna 2001, § 121), přičemž takový důkaz může vyplývat i ze souhrnu nepřímých důkazů nebo nevyvrácených domněnek, které jsou dostatečně závažné, přesné a souladné.
V daném případě stěžovatelé nepodávají žádný důkaz o vážných nebo trvalých následcích tvrzeného špatného zacházení. Soud poznamenává, že zacházení, které nevyvolává takové následky, může spadat pod článek 3 Úmluvy, pokud se lze domnívat, že dosáhlo požadované míry závažnosti. V daném případě tomu tak nebylo, i když obtížná situace stěžovatelky vyvolává u Soudu jisté obavy.
Z toho vyplývá, že námitku založenou na článku 3 Úmluvy je třeba podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Tvrzené porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé poukazují na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a namítají, že vnitrostátní soudy jim po dobu jednoho a půl roku neustanovily zástupce na obranu jejich práv. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Ústavy zaručuje zejména právo každého:
„aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských (...) právech nebo závazcích (...).“
Soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, která potvrzuje samostatný charakter výrazu „spory o občanských právech“ (viz například König proti Německu, [č. 6232/73], rozsudek [pléna] ze dne 28. června 1978, [...], § 88). Soud rovněž poznamenává, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesměřuje k vytváření nových věcných práv, aniž je pro ně dán určitý zákonný základ v daném státě, ale k poskytnutí procesní ochrany právům přiznaným vnitrostátním právním řádem. V rozsudku W. proti Spojenému království ([č. 9749/82, 8. července 1987, [...], § 73) Soud zdůraznil, že „článek 6 odst. 1 se použije pouze na spory týkající se ,práv a povinností’ – občanské povahy –, u nichž je tvrzení, že jsou přiznány vnitrostátním právním řádem, přinejmenším obhajitelné. Tento článek nedodává ,právům a povinnostem’ (občanské povahy) žádný věcný obsah; ten je stanoven právním řádem smluvního státu“.
Soud podotýká, že v projednávané věci stěžovatelé žádali vnitrostátní soudy, aby jim byl ustanoven zástupce k vypracování návrhů směřujících k přezkoumání kolaudačních rozhodnutí vydaných ve správním řízení, kterého nebyli účastníky, a to po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty. Český právní řád však takové právo nepřiznává (viz příslušné vnitrostátní právo).
Z tohoto důvodu se v projednávané věci čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepoužije.
Z toho vyplývá, že tato námitka je ve smyslu čl. 35 odst. 3 neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a je třeba ji odmítnout podle čl. 35 odst. 4.
6. Tvrzené porušení článku 13 Úmluvy
Stěžovatelé poukazují na to, že neměli k dispozici žádný účinný vnitrostátní prostředek nápravy porušení Úmluvy, a tvrdí, že tím byl porušen článek 13 Úmluvy, který stanoví:
„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností“.
Podle ustálené judikatury Soudu (viz například Powell a Reyner proti Spojenému království, [č. 9310/81], rozsudek ze dne 12. února 1990, [...], § 33, a Abdurrahman Orak proti Turecku, č. 31889/96, rozsudek ze dne 14. února 2002, § 97) zaručuje článek 13 Úmluvy, že ve vnitrostátním právním řádu bude existovat prostředek nápravy, který umožní domáhat se práv a svobod přiznaných Úmluvou. Z tohoto ustanovení plyne požadavek na vnitrostátní prostředek nápravy opravňující příslušný vnitrostátní orgán rozhodnout o obsahu „hájitelné námitky“ založené na ustanoveních Úmluvy a zjednat odpovídající nápravu. Článek 13 Úmluvy se tudíž použije pouze u těch stížností, které lze považovat za hájitelné z hlediska Úmluvy.
V daném případě však žádná z námitek obsažených ve stížnosti není hájitelná, neboť u všech Soud dospěl k závěru, že jsou buď neslučitelné ratione materiae s ustanoveními Úmluvy, nebo nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost (viz výše).
Z toho vyplývá, že tuto námitku je třeba odmítnout podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
7. Tvrzené porušení článku 1 Úmluvy
Nakonec stěžovatelé poukazují na článek 1 Úmluvy, který zní:
„Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“
Soud připomíná, že článek 1 Úmluvy „odkazuje na ustanovení Hlavy I a uplatní se pouze ve spojení s nimi; jeho porušení plyne automaticky z porušení ostatních ustanovení, ale nijak se k němu nepřičítá“ (viz Irsko proti Spojenému království, [č. 5310/71], rozsudek [pléna] ze dne 18. ledna 1978, [...], § 238).
Proto v projednávané věci nelze stížnost založit na článku 1 Úmluvy, který je rámcovým ustanovením, jež nelze porušit samostatně (viz obdobně K.-H. W. proti Německu, č. 37201/97, rozsudek ze dne 22. března 2001, § 118). Jelikož je třeba stížnost prohlásit za nepřijatelnou, Soud se domnívá, že samostatný závěr na základě článku 1 Úmluvy neodpovídá žádné právní potřebě.
Z toho vyplývá, že tuto námitku je třeba odmítnout podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Z těchto důvodů Soud většinou hlasů
prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.
T. L. Early
J.-P. Costa
zástupce tajemnice
předseda
Full & Egal Universal Law Academy