© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2014 ve věci č. 27501/10 – Zelenka proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že námitky stěžovatele o porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy, k němuž mělo dojít neustanovením obhájce k podání dovolání, jsou nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli stíhanému v roce 2009 pro trestný čin úvěrového podvodu byla opatřením soudu ustanovena obhájkyně. Po vynesení odsuzujícího rozsudku stěžovatel pro odvolací řízení udělil plnou moc jinému obhájci, pročež soud výše uvedené ustanovení zrušil.
Zvolený obhájce po skončení odvolacího řízení odmítl podat jménem stěžovatele dovolání s tím, že se jedná o placený úkon a stěžovatelovi rodiče jej odmítli dále financovat. Poté, co okresní soud údajně nereagoval na stěžovatelovy opakované žádosti o přidělení obhájce podle § 36a odst. 2 písm. a) trestního řádu a co stěžovatel nemohl dosáhnout na ustanovení obhájce Českou advokátní komorou podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť nedisponoval zamítavým rozhodnutím soudu vyžadovaným komorou, se stěžovatel sám obrátil na Nejvyšší soud s podáním označeným jako „dovolání“. Nejvyšší soud mu sdělil, že o podání nemůže rozhodnout, neboť podle zákona dovolání může podat pouze advokát.
Ústavní soud následně zamítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, neboť shledal, že stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, přičemž i když zmocnění skončením trestního stíhání zanikne, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tj. práva obhajovat se sám nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
Soud konstatoval, že stížnost se netýká otázky bezplatnosti právní pomoci, neboť český právní řád předpokládá vydání rozhodnutí o uhrazení nákladů ustanoveného obhájce teprve po poskytnutí právní pomoci, kdy soud posoudí schopnost obviněného nahradit státu vynaložené prostředky. V projednávané věci se tedy jednalo o to, zda soud měl povinnost stěžovateli ustanovit obhájce pro účely podání dovolání.
V té souvislosti Soud podotkl, že stěžovatel ve stížnosti opomněl zmínit, že okresní soud s ním ve věci ustanovení obhájce komunikoval. Na základě dokumentů z trestního spisu předložených vládou Soud konstatoval, že stěžovatel byl ve skutečnosti okresním soudem informován o oprávnění jeho dosavadního obhájce podat dovolání v souladu s ustáleným výkladem § 41 odst. 5 trestního řádu, jehož si dotyčný advokát musel být vědom a který nelze považovat za nerozumný. Stěžovatel byl rovněž informován o tom, že nový obhájce mu může být ustanoven pouze tehdy, jestliže dosavadní obhájce odmítne úkon učinit. Všechny tyto informace stěžovatel obdržel ještě před uplynutím zákonné lhůty k podání dovolání.
Jelikož stěžovatel na toto vyrozumění stejně jako na informaci o postupu pro ustanovení obhájce od České advokátní komory nijak nereagoval, okresní soud nebyl jednoznačně uvědomen o tom, že zvolený advokát nehodlá stěžovatele dále zastupovat, a nelze mu tedy vytknout, že stěžovateli nového obhájce neustanovil. Tento postup je podle Soudu zřejmě v souladu i s veřejným stanoviskem představenstva České advokátní komory z roku 2007 k výkladu § 41 odst. 5 trestního řádu, podle nějž je v případě zvolených obhájců třeba vycházet z obsahu udělené plné moci a přistoupit k ustanovení obhájce nebo udělit novou plnou moc teprve tehdy, pokud původní plná moc nestanoví obhájci povinnost uplatnit i mimořádné opravné prostředky.
Soud s ohledem na výše uvedené došel k závěru, že stěžovatel se vlastní nedůsledností připravil o možnost účinného podání žádosti o právní pomoc a následně o přístup k Nejvyššímu soudu.
Full & Egal Universal Law Academy