© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. listopadu 2016 ve věci č. 60439/12 a 73999/12 – Žirovnický proti České republice
Senát první sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelné pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy námitky porušení článku 3 Úmluvy z důvodu přeplněnosti věznic a vystavení pasivnímu kouření a námitky porušení práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy z důvodu nepřiměřené délky řízení, jelikož ve vztahu k oběma námitkám stěžovatel disponoval účinnými preventivními i kompenzačními prostředky nápravy, kterých nevyužil. Z tohoto důvodu pak Soud jednomyslně odmítl i stěžovatelovu námitku porušení článku 13 Úmluvy zakotvujícího právo na účinný prostředek nápravy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl v roce 2001 pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy vzat do vazby a následně odsouzen k trestu odnětí svobody. V letech 2001 do doby rozhodnutí Soudu postupně pobýval ve vazebních věznicích Praha-Ruzyně a Praha-Pankrác a věznicích Plzeň-Bory, Valdice a Mírov.
V srpnu 2003 a září 2004 se stěžovatel domáhal nápravy tvrzených špatných materiálních podmínek výkonu trestu ve Věznici Plzeň-Bory (namítal mj. vysoké teploty na cele a špatné větrání) u krajského státního zastupitelství, které však jeho podněty posoudilo jako nedůvodné. V červenci 2006 dále požádal neúspěšně ředitele Věznice Valdice o respektování zákazu kouření ve smyslu příslušné právní úpravy a v listopadu téhož roku se společně s několika dalšími odsouzenými domáhal nápravy prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti; řízení nebylo v době podání stížností k Soudu skončeno.
V červnu 2010 stěžovatel žádal podle zákona č. 82/1998 Sb. u Ministerstva spravedlnosti a později též prostřednictvím žaloby před soudy náhradu nemajetkové újmy v souvislosti mj. s namítaným nedostatečným osobním prostorem v celách, ve kterých byl ubytován, špatnými hygienickými podmínkami a nedostatečnou možností pohybu. Rovněž toto řízení nebylo v době podání stížností k Soudu skončeno.
V srpnu 2010 a říjnu 2012 se stěžovatel domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb. u Ministerstva spravedlnosti a následně též prostřednictvím žalob před soudy náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou výše uvedených dvou soudních řízení. Ani tato řízení nebyla v době podání stížností k Soudu skončena.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že byl z důvodu přeplněnosti věznic, ve kterých byl umístěn, a pasivního kouření, kterému byl proti své vůli vystaven, podroben nelidskému zacházení zakázanému článkem 3 Úmluvy.
Vláda mimo jiné tvrdila, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy. Soud v této souvislosti připomněl, že ve vztahu k tvrzenému špatnému zacházení v rámci výkonu vazby nebo trestu je třeba na poli článku 3 Úmluvy posoudit, zda stěžovatel disponoval jak kompenzačním prostředkem nápravy, prostřednictvím kterého se lze domoci peněžité náhrady, tak zejména preventivním prostředkem nápravy, kterým lze pokračování špatného zacházení zamezit (Ananyev a ostatní proti Rusku, č. 42525/07 a 60800/08, rozsudek ze dne 10. ledna 2012, § 97–98).
Pokud jde o prostředky nápravy kompenzační povahy, bylo dle Soudu možné ve světle rozsudku Jirsák proti České republice (č. 8968/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2012, § 45 a 52) v projednávané věci za účinné prostředky nápravy považovat žalobu na ochranu osobnosti i postup podle zákona č. 82/1998 Sb.. Stěžovatel těchto prostředků nápravy využil, přičemž soudy na prvním stupni vydaly nepravomocná rozhodnutí, z nichž v jednom daly stěžovateli za pravdu. Z rozhodovací praxe Obvodního soudu pro Prahu 2 doložené vládou vyplývá, že postup podle posledně uvedeného zákona může vést k věcnému posouzení námitek, přičemž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. dubna 2009 je třeba tento prostředek nápravy vyčerpat vždy, jedná-li se o vertikální vztah jednotlivce vůči státu. Ačkoli je délka zmíněných kompenzačních řízení znepokojující, nezakládá podle Soudu sama o sobě neúčinnost příslušných prostředků nápravy. Vedle toho, že za nepřiměřenou délku řízení se stěžovatel může podle zákona č. 82/1998 Sb. domoci náhrady nemajetkové újmy, v situaci, kdy v tvrzených špatných podmínkách stále pobývá, je kompenzační řízení třeba vnímat jako toliko komplementární ve vztahu k prostředkům nápravy preventivní povahy. Stěžovatel by v tomto ohledu musel navíc svá tvrzení o neúčinnosti příslušných prostředků nápravy z důvodu délky řízení více podložit (mutatis mutandis, Merzaļijevs proti Lotyšsku, č. 1088/10, rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2014, § 75).
Ohledně preventivních prostředků nápravy Soud podotknul, že stěžovatel se měl předně obrátit na krajského státního zástupce, který je podle § 78 zákona o výkonu trestu odnětí svobody příslušný k dozoru nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu. Zatímco český právní řád obsahuje pravidla týkající se jak pasivního kouření, tak osobního prostoru na celách, státní zástupce může mj. odsouzeného navštívit a podle § 26 uvedeného zákona jej také vyslechnout; podle § 16a odst. 5 zákona o státním zastupitelství (ve světle pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 5/2008 a pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2012) se příslušnými podněty navíc musí zabývat. V případě potřeby může vydat příkaz, jejž musí vězeňská služba ihned vykonat. Jelikož je uvedený prostředek nápravy třeba vyčerpat rovněž na základě judikatury Ústavního soudu a přeplněnost věznic v České republice dle Soudu v dané době nedosahovala intenzity strukturálního problému (a contrario, Ananyev a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 111), bylo jej třeba s ohledem na výše uvedené považovat za prostředek nápravy, který je dostupný a který může a priori vést k nápravě situace. Stěžovatel nepředložil pádné argumenty, kterými by jeho účinnost zpochybnil, a využil jej pouze ve vztahu k některým aspektům svého pobytu ve Věznici Plzeň-Bory. Pochyby o neúčinnosti vnitrostátního prostředku nápravy samy o sobě nemohou odůvodnit rezignaci na jeho vyčerpání, přičemž naopak existuje důležitý zájem na tom, aby byly tyto prostředky uplatněny před vnitrostátními orgány tak, aby tyto mohly platné právo dál rozvíjet (mutatis mutandis, Ciupercescu proti Rumunsku, č. 35555/03, rozsudek ze dne 15. června 2010, § 169). Podle Soudu se stěžovatel mohl nakonec v případě nesouhlasu s postupem státního zástupce obrátit na Ústavní soud, který mohl nejen konstatovat porušení jeho práva, ale rovněž zamezit pokračování porušení vydáním předběžného opatření. Stěžovatel však ústavní stížnost nepodal.
Soud proto dospěl k závěru, že výše uvedené prostředky nápravy je třeba považovat za účinné. Nevyloučil, že v budoucnu může svůj postoj přehodnotit ve světle dalších informací například o tom, zda vnitrostátní orgány jednak zohledňují kumulativní účinek jednotlivých materiálních podmínek, jednak dostatečně přihlížejí k závažnosti mezinárodního zákazu nelidského a ponižujícího zacházení. V projednávané věci však stěžovatel řádně neuplatnil prostředek nápravy preventivní povahy a kompenzační řízení stále probíhá. Soud proto námitku porušení článku 3 Úmluvy prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
B.K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že nedisponoval vnitrostátním prostředkem nápravy podle článku 13 Úmluvy, kterým by mohl napadnout porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu ke špatným materiálním podmínkám svého zbavení svobody. Konkrétně tvrdil, že postup podle zákona č. 82/1998 Sb. byl neúčinný mj. z důvodu nepřiměřené délky příslušného řízení.
Aniž by se Soud v daném ohledu zabýval tím, zda byly námitky stěžovatele na poli článku 3 Úmluvy ve světle relevantní judikatury Soudu „hájitelné“, odkazem na své závěry k přijatelnosti námitek na poli článku 3 Úmluvy konstatoval, že stěžovatel disponoval účinným preventivním a kompenzačním prostředkem nápravy, a prohlásil příslušnou část stížností za zjevně neopodstatněnou.
C.K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 6 Úmluvy
Stěžovatel dále tvrdil, že na vnitrostátní úrovni nedisponoval prostředkem nápravy podle článku 13 Úmluvy, kterým by mohl účinně napadnout porušení práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. konkrétně namítal, že samotná řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., prostřednictvím kterých se domáhal nápravy za nepřiměřenou délku kompenzačních řízení, která zahájil z důvodu špatných podmínek svého zbavení svobody, byla nepřiměřeně dlouhá.
Soud připomněl, že měl již v minulosti možnost vyjádřit se k účinnosti prostředku nápravy ve vztahu k nepřiměřené délce řízení ve světle požadavků čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konstatoval, že postup podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat za účinný prostředek nápravy, přičemž ani samotná délka toho kterého řízení podle příslušného zákona nečiní nezbytně tento prostředek neúčinným (Vokurka proti České republice, č. 40552/02, rozhodnutí ze dne 16. října 2007, § 65; a Golha proti České republice, č. 7051/06, rozsudek ze dne 26. května 2011, § 70 a 73). Zdůraznil, že v době podání projednávaných stížností k Soudu byla příslušná řízení podle uvedeného zákona v běhu pouze krátce, přičemž o jejich vývoji po roce 2014 Soud neměl další informace. Skutkové okolnosti projednávané věci se navíc liší od případů, kdy byl Soud ve svém posuzování přísnější (srov. Xynos proti Řecku, č. 30226/09, rozsudek ze dne 9. října 2014, § 45), jelikož délka předmětných řízení se nejevila být natolik vážná, aby způsobovala porušení článku 6 Úmluvy či aby sama o sobě zpochybnila účinnost příslušného prostředku nápravy podle článku 13 Úmluvy. I tuto námitku proto Soud prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
D.K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal, že došlo k porušení článku 6 Úmluvy z důvodu nepřiměřených délek řízení, prostřednictvím kterých se domáhal nápravy porušení svých práv vyplývajících z článku 3 Úmluvy v souvislosti s podmínkami svého zbavení svobody.
Soud vyhověl námitce vlády, podle které stěžovatel vůbec nevyužil preventivní prostředek nápravy ve vztahu k nepřiměřené délce řízení spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích; tento je přitom ve světle stávající praxe třeba považovat za účinný. Soud předně již ve věci Drenk proti České republice (č. 1071/12, rozsudek ze dne 4. září 2014, § 70) shledal, že daný prostředek nápravy je třeba považovat za účinný v kontextu řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilým dětem. V projednávané věci vláda předložila několik rozhodnutí podle § 174a uvedeného zákona v občanskoprávních i trestních věcech, která dokládají, že uvedený postup může vést k urychlení řízení i v jiných typech řízení [srov. Holzinger (č. 1) proti Rakousku, č. 23459/94, rozsudek ze dne 30. ledna 2001, § 22]. Podle Soudu je namístě konstatovat, že uvedený preventivní prostředek nápravy je účinný i v projednávané věci. Jelikož jej stěžovatel doposud nevyužil a kompenzační prostředek v podobě řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. stále probíhá (k účinnosti tohoto prostředku se Soud vyslovil ve vztahu k námitce na poli článku 13 ve spojení s článkem 6 Úmluvy), Soud tuto námitku stěžovatele prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Full & Egal Universal Law Academy