Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 20. května 2021 ve věci č. 16008/20 – Žirovnický proti České republice
Výbor druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o nepřijatelnosti stížnosti namítající porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to zčásti v důsledku ztráty postavení oběti a zčásti pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel se v občanskoprávním řízení neúspěšně domáhal vydání své básnické sbírky, kterou původně věnoval své manželce a kterou tato později předala policejnímu vyšetřovateli. Následně podal žalobu o náhradu škody způsobené průtahy v nalézacím řízení. Příslušný soud uznal, že v nalézacím řízení došlo k porušení práva stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Jeho nárok na peněžité zadostiučinění nicméně soud odmítl s tím, že řízení nemělo pro stěžovatele zvýšený význam, a tudíž délka řízení na něj neměla negativní emoční dopad; intenzitu nemajetkové újmy pro stěžovatele tedy nelze než považovat za malou až nepatrnou a k její kompenzaci postačuje pouhé konstatování porušení práva.
Nalézací řízení trvalo téměř jedenáct let a odškodňovací řízení přes šest let.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to ve vztahu k nalézacímu i odškodňovacímu řízení.
Co se týče nalézacího řízení, Soud připomněl, že pokud vnitrostátní soudy shledaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pokud dané rozhodnutí představuje vhodnou a dostatečnou nápravu, účastník řízení ztrácí postavení oběti namítaného porušení Úmluvy (Cocchiarella proti Itálii, č. 64886/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 71–72). V některých případech přitom průtahy v řízení mohou způsobit toliko minimální či dokonce žádnou nemajetkovou újmu (Nardone proti Itálii, č. 34368/02, rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2004). Vnitrostátní soudy však musejí svá rozhodnutí v tomto smyslu dostatečně odůvodnit (Apicella proti Itálii, č. 64890/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 93).
V projednávané věci dle Soudu české soudy dostatečně vysvětlily, proč stěžovateli nepřiznaly peněžité zadostiučinění za průtahy v nalézacím řízení. Soud zdůraznil, že hlavním účelem takové náhrady je odškodnění za úzkost, potíže a nejistotu vzniklé v důsledku průtahů. Pokud se však osoba až příliš často uchyluje k vedení soudních sporů, musí to mít vliv na její vnímání újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel ve vztahu k nalézacímu řízení pozbyl postavení oběti namítaného porušení ve smyslu článku 34 Úmluvy.
Soud dále připomněl, že trpí-li průtahy i samotné odškodňovací řízení, lze situaci napravit, jestliže soud rozhodující o daném kompenzačním prostředku nápravy sám uzná nepřiměřenost délky tohoto řízení a přizná zvláště vysokou částku peněžitého odškodnění nad rámec té, kterou byl připraven přiznat za průtahy v řízení původním (Cocchiarella proti Itálii, cit. výše, § 98). V projednávané věci přitom české právo v rozhodné době umožňovalo, aby stěžovatel v rámci odškodňovacího řízení vznesl konkrétní požadavek směřující k navýšení finančního zadostiučinění za údajnou nepřiměřenou délku tohoto řízení, což však neučinil. Tuto část stížnosti Soud proto odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy